Jakkoliv je Georg Friedrich Händel oceňovaným hudebním skladatelem, a to zejména v žánru barokní opery a oratoria, s řadou jeho děl se častěji setkáváme spíš v hudebně historických pracích, než na divadelních a koncertních pódiích. To je i případ londýnské opery Sosarme, re di Media, HWV 30.
Zajímavostí je, že pro tuto operu nevzniklo originální libreto. Došlo totiž k využití staršího libreta italského lékaře a básníka Antonia Salviho (1664–1724) Dionisio, re di Portogallo (Dionysius, král portugalský), které bylo neznámým autorem upraveno. Došlo k přesunutí děje do starověké Lýdie v Médské říši, a tedy i ke změně postav, ovšem původní děj o lásce a mocenských intrikách zůstal zachován. První uvedení opery proběhlo dne 15. února 1732 v londýnském King’s Theatre za účasti Händelových hvězdných italských sólistů. Například ústřední roli médského krále Sosarma nastudoval Senesino, jeden z nejlepších kastrátů té doby. Premiéra sklidila velký úspěch a opera byla jedenáctkrát reprízována. V roce 1734 se k ní Händel ještě znovu vrátil a v přepracované verzi, s doplněnými áriemi ze starší opery Riccardo Primo, ji třikrát uvedl.
Poté dílo upadlo na více než dvě století do zapomnění. Teprve v lednu 1955 byl Sosarme znovu uveden pod vedením Anthonyho Lewise v rozhlasovém vysílání BBC a k novodobé jevištní premiéře došlo až v roce 1970.
Nejnovějším příspěvkem k recepci této opery je nahrávka souboru Orchestre de l’Opéra Royal pod vedením Marca Angioloniho, která vyšla pod značkou Château de Versailles Spectacles (katalogové číslo CVS160). Dojem z kvality tohoto záznamu je poněkud smíšený. Celkové hudební nastudování není příliš precizní, což se u orchestru projevuje jak v drobných nesouhrách, tak i v nepříliš detailně vystavěné interpretační struktuře. V případě živého provedení s poutavě připraveným scénickým nastudováním by to možná nebylo tak silně patrné, audionahrávka však klade vyšší nároky na celkovou kvalitu, jichž tady dosaženo není. Do jisté míry se zde tedy objevují podobné problémy, na něž jsem poukazoval již dříve v recenzi Angioloniho nahrávky Händelova Rinalda.
Značné rozdíly jsou i ve výkonu sólistů, kterých v opeře účinkuje celkem sedm. Jeden z nejlepších výkonů zde nabízí altistka Éléonore Pancrazi (Erenice), která pracuje se spolehlivým technickým základem, ale dokáže též interpretačně dovedně uchopit dramatický charakter prováděné role. S přirozenou znělostí a intonační jistotou i v náročných intervalových skocích, zejména v árii Fra l’ombre e gl’orrori farfalla confusa, zpívá basista Giacomo Nanni (Altomaro). Technickou brilancí a jistotou je charakteristický taktéž zpěv prvního ze tří kontratenoristů Rémyho Brès-Feuilleta v roli Sosarmeho. Pěvecky zajímavý je pak rovněž vokální projev kontratenoristy Nicoly Balducciho (Melo), u kterého zaujme jak příjemně lehké provedení koloraturních ornamentů, tak i v některých místech až překvapivě žensky znějící barva hlasu. Ve výrazném kontrastu k tomu stojí výkon posledního kontratenoristy Logana Lopeze Gonzaleze (Argone), který postrádá intonační jistotu, ale především je u něj ostře kontrastní zlom mezi falsetem a hlubší hlasovou polohou. Jde o velmi rušivý element, který je bohužel navíc tím prvním, co ze zpěvu v celé opeře posluchač na této nahrávce slyší. Neoslnivý je také tenorista Marco Angioloni (Haliate), jehož zpěv je témbrově nepříliš kultivovaný, jednotvárný, omezený výrazným vibratem a místy nepřesnou intonací, ale i těžkopádně znějícími koloraturami a ozdobami. Některé závěrové figury v árii La turba adulatrice znějí, jako by pěvec sváděl větší boj se svým vlastním partem, než intrikoval proti médskému panovníkovi. S technikou o něco jistější pracuje sopranistka Sarah Charles (Elvira). Barva jejího hlasu je však poměrně úzká a ostrá, což zvýrazňuje i ostře znějící mělké a rychlé vibrato, způsobené nejspíše přílišným svíráním hrdla. Dalším problémem jsou koloratury, které se kvůli příliš výraznému opírání v těžkých dobách rozpadají do malých částí. Celek díla dokreslují ještě krátké sborové vstupy, jež i přes skromné využití pěkně dokreslují dramatičnost díla.
Celkový dojem z nahrávky je tedy poměrně rozporuplný, protože zmíněné interpretační problémy nelze jen tak bez povšimnutí přejít. Náročnější posluchače s přehledem v kvalitní händelovské diskografii i rozsáhlém fondu historicky poučené interpretace barokní hudby tedy Angioloniho Sosarme nemůže nadchnout a deska je tak tedy spíš zajímavým dokladem recepce, než ukázkou opravdu kvalitního provedení této poměrně málo uváděné opery.
Lukáš M. Vytlačil
Text vznikl ve spolupráci s Českou Händelovou společností.
