Dlouho očekávaný opus je tady. Firma Animal Music vydala 25. září dramatické oratorium Arthura Honeggera Jeane d´Arc au bûcher. Viděl a slyšel jsem provedení v únoru 2025 v Rudolfinu, nahrávku jsem si pustil opakovaně a se vší zkušeností více než třiceti let praxe hudebního publicisty tvrdím, že je to ve své celistvosti nejlepší nahrávka ve světové fonotéce. Dokonce mě napadla kacířská myšlenka, že Panna orleánská tím jakoby překročila svůj kříž, svou hranici… Samozřejmě klíčový je vklad Andrey Bonnet v roli Jany z Arku, jejíž výkon lze charakterizovat jako fenomenální, neméně suverénní jsou však další mluvené výkony i interpretace sólových vokálních partů. Sugestivní je jak Pražský filharmonický sbor, tak Kühnův dětský sbor alias Pražský filharmonický dětský sbor, podmanivé orchestrální paradigma vytvořila Česká filharmonie. Konduktem zvuku je polygrafie, která má vysokou mezinárodní kvalitu! Předpokládám, že tak nákladný titul by nikdy nevyšel bez finanční podpory dvou velmi bohatých nadací – ČEZ a PPF. Jestli takový nahrávací poklad nezíská doma a ve světě několik cen, pak si budu myslet, že komise tvoří sbory trubců… Lukáši Vasilkovi, dirigentovi a sbormistrovi, jsem poslal konvolut otázek, na něž mi digitálně laskavě odpověděl, za což mu za čtenáře Polyharmonie děkuji.

Mám před sebou vaši nahrávku mysteriózního oratoria Jana z Arku na hranici. Následně ve mně vzbudila sérii otázek, které si dovolím vám položit s vírou v upřímné odpovědi… Stále častěji přestáváte být jen sbormistrem. Jak se tedy cítíte v roli dirigenta, kdy už nejste pouhým „servismanem“, ale hybatelem odpovědným za finální produkt?

Nikdy jsem se necítil být servismanem. Moje práce s PFS má zkrátka dvě roviny, které se navzájem prolínají. Jsem šťastný za dirigentské příležitosti, které v posledních letech mám, zároveň ale ctím svou sbormistrovskou roli. Když připravuji sbor pro jiného dirigenta, je to něco jiného, ale v rámci té rozdílnosti mne to baví úplně stejně. Navíc pak nenesu celou tíhu odpovědnosti za finální výkon, takže to není tak náročné. Chvílemi je to pro mne skoro relax.

Být dirigentem vokálně-orchestrálního aparátu je splněním vašich snů, ambicí, nebo je to praktický odraz vaší nespokojenosti s dirigenty?

Takový pohled na věc určitě nemám, žádnou obecnou nespokojenost s dirigenty rozhodně necítím. Je ale jasné, že ne vždy se s dirigenty názorově protneme, ovšem to už je realita sbormistrovské profese. To, že teď sám víc diriguji, se zkrátka nějak stalo. Někdo si asi všiml, že by mi to mohlo jít, a postupně jsem se do té role dostal. Nijak zvlášť jsem o to neusiloval, ale když ty věci začaly přicházet, šel jsem za nimi. Zároveň cítím, že se tak nějak zúročuje můj přístup k práci. Vždycky to, co dělám, umím, nikdy nic „nešmíruju“. A to mi umožňuje jít pořád dopředu. Ale sebe ani ten současný stav nechci nijak přeceňovat. Teď to tak je a daří se, časem určitě přijdou jiní a lepší dirigenti a potáhnou to dopředu zase oni.

Nemáte pocit, že jste se tím dostal na rovinu s dirigenty typu Jakuba Hrůši? Ve světě sice jsou sbormistři dirigující a nahrávající například oratoria, ale není to moc časté.

Jakuba Hrůši a všech dirigentů na jeho úrovni si vážím, obdivuju je a učím se od nich. V žádném případě se s nimi nesrovnávám a už vůbec se necítím být s nimi ve stejné „rovině“. Jsem to prostě já se všemi klady a zápory a ať posoudí jiní, jestli to něco někomu přináší nebo ne. Zvláštnost a neobvyklost své sbormistrovsko-dirigentské dvojrole si uvědomuju – často mě napadá, jestli už to není moc vychýlené z normálu. Ale vzhledem k tomu, že z uměleckého hlediska mi to problém nedělá, tak je možné, že to prostě jenom odpovídá mé povaze a jakési vrozené činorodosti. Jediné, co na mne občas padne, je únava z energetické náročnosti té dvojrole: mít to všechno na starost od prvního do posledního dne není vždycky snadné. Ale má to své nesporné výhody a přináší to výsledky.

Kromě Jany z Arku jste uvedl Krále Davida. Jakou genezi má váš osobní vztah k Honeggerovi a co si myslíte o jeho hudbě?

Mně se to zkrátka líbí. Baví mě, jak je ta hudba čistá a dobře čitelná. Baví mě i neskutečná rozmanitost Honeggerových myšlenek, které ale zároveň drží pohromadě a vytvářejí dokonale fungující celek. Nějak to konvenuje s mým hudebním a možná i obecně myšlenkovým nastavením. Jednu dobu, někdy na gymnáziu, jsem doslova hltal starou supraphonskou nahrávku Jany z Arku. Tam to asi začalo. A s příchodem do PFS už jsem se s Honeggerem setkával i prakticky.

Čím je výjimečná Honeggerova Jana z Arku?

Geniálním zpracováním tématu. Jana stojí na hranici v posledním a kratičkém okamžiku svého života a v tu chvíli začíná osmdesátiminutové oratorium. Děj se zpomalí a probleskují na přeskáčku její vzpomínky, zážitky, pocity, a prostřednictvím nich se dostáváme až k jádru celého Johančina poselství. Rozmanitost děje i hudby je neuvěřitelná, ale přesto je to celé srozumitelné, drží to pohromadě a bez zaváhání to míří k ohromující závěrečné katarzi. Nic originálnějšího neznám.

Honeggerova hudba není strukturálně tak složitá jako třeba některá pozdní díla Schönberga, Stravinského, ba i Brittena. Přesto zájem o natočení Jany Arku je minimální. Čím si to vysvětlujete?

Musíte k tomu mít specifické podmínky, jinak to nemůže dopadnout dobře. A to je právě ten oříšek. Hudba jako taková opravdu nepůsobí zas tak složitě, ale bez špičkového sboru a orchestru se neobejdete. Pokud se to totiž nezahraje a nezazpívá dokonale, nemá to potřebnou sílu. Choulostivé jsou i všechny sólové party, byť nejsou rozsáhlé. No a k tomu musíte mít samozřejmě skvělou představitelku Johanky a perfektního Bratra Dominika, s nimiž si navíc potřebujete dokonale umělecky rozumět, protože dokonalá koordinace všech hudebních složek právě v souvislosti s těmito dvěma mluvenými rolemi je zásadní. A ve finále vám tohle všechno je k ničemu, pokud nemáte odvážného pořadatele a vydavatele – tenhle tým totiž potřebuje uvěřit, že ta ohromně složitá akce stojí za to. Ve smyslu peněz, logistiky, času a očekávaného výsledku. Pro tahle všechna úskalí se do toho podle mne nikdo moc nepouští. Taková konstelace nastává jen výjimečně.

Jak je možné, že diskografie Jany z Arku je řádově nižší než Válečného requiem?

Kromě toho, co jsem řekl před chvílí, jsou to i logisticko-technické limity, které je nutné zdolat. Potřebujete prostor, který dokáže pojmout ten ohromný počet účinkujících – fyzicky i akusticky. Složité je i samotné zvučení. Mluvené slovo bývá kryto masivní instrumentací orchestru, často se také děje, že zní několik hudebních a mluvených pásem zároveň a na nahrávce je nutné každé z nich odstínit. Ovšem to jsou jen některé z mnoha problémů. Tohle všechno zvládnout je velmi náročné, a proto je myslím těch nahrávek tak málo. Máme štěstí, že pod naší nahrávkou je podepsaná hudební režisérka Markéta Janáčková a zvukový mistr Jakub Hadraba. Bez nich si to vůbec nedovedu představit.

Kdysi se pokusil o natočení tohoto dramatického oratoria Seiji Ozawa, v 60. letech ho provedl Václav Neumann (mimochodem slyšet recitaci Vosky a Třísky muselo být asi nezapomenutelné), v 70. letech jsem byl svědkem provedení Serge Bauda. Znáte něco z toho, bylo to v něčem inspirující?

Janu z Arku jsem kdysi poznal právě přes tu nahrávku Serge Bauda – ta pro mne byla jednoznačnou inspirací ve smyslu poznání díla jako takového. Ozawa má neskutečně dynamické a dramatické pojetí, které jde až na dřeň. Člověka to baví, i když to není vždycky v souladu s partiturou ani Honeggerovou představou. Na opačném pólu je nahrávka, kterou vytvořil Stéphane Denève s orchestrem Concertgebouw – ta je spíš klidnější, introvertnější, technicky hodně dobrá. Ještě Marc Soustrot má skvělou nahrávku se slavnou Marion Cotillard v hlavní roli. Poslechl jsem si snad všechny dostupné nahrávky. Pomohly mi ujistit se ve svém vlastním přístupu.

Pracoval jste jen s tištěnou partiturou nebo i s autografem?

Pracoval jsem s tištěnou partiturou, občas jsem ji konfrontoval s klavírním výtahem nebo sborovými a orchestrálními party. Jsou tam totiž drobné odchylky, které je nutné řešit, není to ale nic zásadního.

Jana z Arku má více rovin. Na vrcholu mluvených rolí je hlavní hrdinka. Jaká je Audrey Bonnet? Mám pocit, že roli chápe jinak než Nelly Borgeaud z provedení Serge Bauda…

Ano, Audrey je v té roli jiná a vlastně můžu říct, že přesně taková, proč jsem si ji ke spolupráci vybral. Od začátku do konce drží nesmírně lidskou polohu, zároveň ale zůstává velmi bezprostřední a temperamentní ve svých reakcích. V každém okamžiku je přesvědčená o své pravdě a svou jistotu občas neváhá projevit i velmi syrovým a neuhlazeným způsobem. Za mě je takový přístup k téhle roli ideální. Audrey každopádně do interpretace Johanky přináší hodně nového.

Jak popsat pěvecké role, mezi nimiž se neztratil český hlas?

Nejsou zrovna lehké. Často překračují obory, chvílemi jsou extrémně vypjaté. Třeba sopránová role Panny Marie, kterou zpívala Susanne Bernhard, se v dramatických momentech musí prosadit ve velmi silném zvuku sboru a orchestru, zároveň ale musí být schopná se v jiných místech ukáznit do průzračného lyrického projevu. Tenorista Kyle van Schoonhoven, který ztvárnil roli Procuse, tedy Vepře, má chvílemi extrémně vysoký part a také spoustu mluveného textu v latině i francouzštině. Je to hodně těžké. Českou stopou mezi sólisty je skvělá Veronika Rovná, která dokonale zpívá svatou Markétu. Každá z těch šesti sólových rolí nese nějaké úskalí, které je nutné překonat.

Česká filharmonie je zhýčkaný orchestr, zvyklý na hvězdy typu Simona Rattla, Daniela Hardinga, Antonia Pappana a jistě svého šéfa. Přesto jsem měl pocit, že spolupráce byla oboustranně obohacující, zvnějšku lidsky upřímná, možná dokonce nadšená. Jaké to s nimi bylo a neměl jste přece jen trému?

Já mívám trému jen ve chvíli, kdy doma poprvé otevřu partituru a začnu studovat. Dokud tu věc neumím podle svých představ, řeším, jestli se ji dokážu naučit, jestli ji ve finále dokážu zrealizovat, co bude, až to někde zkazím. Ale když tohle překonám, což se děje pořád jen doma, jsem docela v pohodě. Při zkouškách ani koncertech trémou netrpím. Ale samozřejmě že jsem z téhle spolupráce měl respekt. S Českou filharmonií jsem pracoval tak, jak je to pro mne přirozené a jak pracuju kdekoliv jinde, a ono to prostě sedlo. Jsem za to rád, vážím si toho, ale vůbec nevím, co víc bych k tomu měl dodávat.

Jistotou jistě byl váš sbor. Zpíval už mnoho přetěžké hudby, takže Honegger ve francouzštině asi nebyl problém nebo se k autentickému výsledku musel probojovat?

Nebyl to žádný problém, ale zkoušek jsme měli hodně a pracovali jsme velmi detailně, a to právě i na té jazykové stránce. Myslím, že autentický výsledek přišel díky tomu, že jsme byli skvěle sžití právě z těch našich početných zkoušek. Když k takové „symbióze“ někdy dojde, všechny nás to baví. Ta práce má najednou ještě větší smysl.

V posledních letech jsem slyšel od Pražského filharmonického sboru řadu výjimečné hudby – vedle Honeggera i Brittena a Stravinského. Máte oratorní sen, který určitě jednou nastudujete?

V tomhle smyslu už nesním – mám splněno, nadneseně řečeno. Teď už ty věci přicházejí tak nějak samy. Ale v téhle sezoně budu třeba dirigovat Tippettovo oratorium „A Child of Our Time“, které v Česku zaznívá jen výjimečně a na které jsem si nějaký čas myslel. Je to fantastická hudba se zajímavým obsahem. To bude s Pražským filharmonickým sborem a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Také mám před sebou hodně zajímavý, jazzově laděný koncert se Slovenským filharmonickým sborem a Slovenskou filharmonií. To jsou některé z blízkých výzev, na které se těším.

Vydání Jany z Arku na labelu Animal Music je technicky a polygraficky vzorové. Vlastně nikdo jiný v Česku něčeho takového není schopen. Bude v něčem vaše spolupráce pokračovat?

To není otázka pro mne. Ale s Animal Music a Petrem Ostrouchovem spolupracuji moc rád a vážím si všeho, co jsme spolu zatím vytvořili. Petrův „tah na branku“ je výjimečný!

Luboš Stehlík 

Fota Petra Hajská a Václav Jirásek.