Tvorba hudebního skladatele Christopha Willibalda Glucka (1714–1787) je právem považována za jeden z milníků v dějinách opery. Ve spolupráci s italským libretistou Ranierem de Calzabigim (1714–1795) totiž realizoval svoji ideu restituce operního žánru jako skutečného divadla. Uvědomoval si, že u opery seria i buffa silně převládala hudební forma nad dějovým obsahem. Rozhodl se tedy dát libretu stejně důležitou roli jako hudbě a zaměřit se na dramatické ztvárnění děje.
Prvním dílem, jež se z této reformy zrodilo, byla Calzabigiho adaptace antické báje Orfeo ed Euridice. Gluck zde výrazně posílil funkci orchestru i sboru a na druhé straně naopak omezil rozsáhlé koloraturní pasáže u sólových rolí, přičemž tím efektivně zkrátil i celkovou délku árií. Opustil také model recitativu secco, obvyklého v neapolské opeře, ve prospěch prokomponovaného recitativo accompagnato. Novátorské bylo rovněž použití tzv. vzpomínkových motivů, které se naplno prosadily v 19. století jako tzv. leitmotiv či idée fixe. Premiéra Orfea proběhla 5. října 1762 ve dvorním divadle ve Vídni a neotřelý přístup k hudebnímu divadlu si získal přízeň publika. Gluck tedy pokračoval v nastoupené cestě a mezi jeho dalšími operami vynikly zejména Alcesta, Paris a Helena, Ifigenie v Aulidě, Armida a Ifigenie na Tauridě. Tři poslední zmíněná díla však již nevznikla primárně pro vídeňské divadlo, ale pro Paříž.
S francouzským prostředím Gluck navázal kontakt už ve Vídni, kde se v té době těšily oblibě francouzské komické opery. Po Calzabigim se také jeho novým spolupracovníkem na libretech stal diplomat François-Louis Gand Le Bland Du Roullet (1716–1786). Zásadní impuls však přišel v roce 1774. Ve Francii po smrti Ludvíka XV. nastoupil na trůn nový král Ludvík XVI. a jeho manželka Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie a někdejší Gluckova svěřenkyně v hudební výuce, pozvala úspěchy ověnčeného vídeňského komponistu do Paříže. Tato cesta přinesla objednávku na šest operních děl a v dubnu 1774 úspěšnou premiéru opery Ifigenie v Aulidě. Ještě téhož roku Gluck přepracoval také vídeňského Orfea. Libreto do francouzštiny adaptoval Pierre-Louis Moline (1739–1820) a mezi jinými kompozičními změnami došlo k přesunutí role Orfea z původní kastrátové polohy do tenoru. Premiéra upravené tříaktové opery Orphée et Eurydice se uskutečnila v pařížském divadle Académie royale 2. srpna 1774.
Právě tuto pařížskou verzi v roce 2025 natočil orchestr Les Arts Florissants pod vedením Paula Agnewa pro label Harmonia Mundi (katalogové číslo HAF 8905401.02). Zcela bez nadsázky mohu říci, že jde o interpretačně jednu z vůbec nejlepších nahrávek, které jsem dosud měl možnost slyšet. Interpretace, která je po všech stránkách skutečně dokonalá, i v podobě audiozáznamu výborně prezentuje vysoké hudební i dramatické kvality díla. Všechny tři sólové role jsou obsazeny výtečnými pěvci, jimž ztvárněné postavy vyhovují typově i hlasově. Tenorista Reinoud Van Mechelen (Orphée) se zde s technickým i interpretačním nadhledem zhostil ústřední postavy, která je složitá jak nároky na hlasový rozsah, tak i šíří dramatických poloh. Proměnu těchto poloh však zvládá s naprostým přehledem a intonační jistotu neztrácí ani ve vysokých hlasových polohách. V ariettu L’espoir renaît dans mon âme navíc prezentuje i bravurní koloraturní techniku. Jednoduchou kantabilitu pak můžeme obdivovat v recitativu Quel nouveau ciel pare ces lieux!, v němž Gluck instrumentačně rafinovaně spojuje jednoduchý dialog tenoru a sólového hoboje s doprovodnými a propracovanými zvukomalebnými figuracemi flétny a smyčců. Neméně skvělá je také sopranistka Ana Vieira Leite (Eurydice). Její průzračný a zároveň barevně plný hlasový projev je navíc prodchnut vynikajícím hudebním citem pro tuto hudebně-divadelní roli. Posluchačsky potěší zejména vynikající kantabilní dialog Eurydiky se sborem hrdinů a hrdinek v árii Cet asile aimable et tranquille. Trojici sólistů pak doplňuje ještě sopranistka Julie Roset (Amour). Její vokální přednes lze charakterizovat jako velmi jemný a až křehce vyznívající, zároveň ovšem i tanečně lehký a pohyblivý. Asi nejlépe tuto charakteristiku dokumentuje dvojice árií Si les doux accords de ta lyre, která je prokládaná dialogickým recitativem s Orfeem, a Soumis au silence, obě z prvního jednání.
Naprosto excelentní výkony podává také sbor a orchestr, pro které je charakteristická perfektní souhra, intonace i zcela mimořádně propracovaná hudební interpretace. Paul Agnew dokáže volit velmi případná tempa, v nichž hudební struktura skvěle vyznívá, a celkovou strukturu z hlediska dynamiky i frází představuje v podání, které je při zachování soudržnosti celku neskutečně detailně promyšlené a provedené s dojmem naprosté samozřejmosti. Výbornou práci sboru v různých polohách ilustrují např. působivý sbor fúrií Quel est l’audacieux, který se vyznačuje i precizní a působivou deklamací, hluboce tesklivý Par quels puissants accords, nebo naopak taneční Viens dans ce séjour. Co se týče instrumentální složky, jde o prvotřídní ukázku spojení dokonalého operního orchestru se symfonickou brilancí. Příkladně precizní souhra, využití možností barevnosti instrumentáře klasicistních nástrojů a neuvěřitelně propracovaně vystavěné dynamické nuance dosahují vrcholné podoby především ve strhující Air de Furies v závěru 1. scény druhého jednání. Zmínit však musím i velice vydařené sólo příčné flétny v Ballet des Ombres Heureuses, kde Gluck rafinovaně pracuje ve třídílné formě se zvukovým kontrastem dvojice fléten se smyčcovými nástroji proti dominantní sólové flétně s minimalistickým doprovodem ve střední části.
Gluckův Orfeus rozhodně nepatří mezi neznámá díla a řady nahrávek se dočkala i přímo pařížská verze. I v letmém srovnání s některými dřívějšími deskami hranými na kopie dobových nástrojů tato vyčnívá mimořádnou interpretační kvalitou. Při poslechu nastudování Paula Agnewa s Les Arts Florissants tak má posluchač jedinečnou příležitost obdivovat do nejmenších detailů přednosti invence a novátorského myšlení Christopha Willibalda Glucka.
Lukáš M. Vytlačil
Text vznikl ve spolupráci s Českou Händelovou společností.
