Do dvoustých narozenin Antonína Dvořáka zbývá méně než jedno lidské pokolení. Každá interpretační generace má přitom potřebu popasovat se s Dvořákovými kanonickými díly. Poslední tři čtyři symfonie, instrumentální koncerty, Slovanské tance, řada komorních skladeb, oratoria, písňové cykly a samozřejmě Rusalka. Rok skladatelových 185. narozenin přinesl během několika týdnů hned několik zahraničních nahrávek právě z tohoto nejužšího výběru Dvořákova díla: hned dvě nové Novosvětské, Violoncellový i Houslový koncert. Tyto snímky nelze přehlédnout. Znovu totiž potvrzují, že Dvořák je univerzálním autorem, jehož nejhranější partitury stále provokují k novým výkladům, volají po nových interpretacích.
Bez sentimentu
Britské vydavatelství Hyperion buduje svůj dvořákovský katalog systematicky. Například Violoncellový koncert h moll op. 104 pro ně v roce 2013 natočil Steven Isserlis s Mahler Chamber Orchestra a Danielem Hardingem. Nyní přichází s novým snímkem německý violoncellista Alban Gerhardt s WDR Sinfonieorchester Köln am Rhein a britským dirigentem Andrewem Manzem. WDR Sinfonieorchester není v Dvořákovi nováčkem. S Gerdem Albrechtem systematicky natáčel skladatelovy opery a vokálně-instrumentální díla. Kombinace s Elgarovým Violoncellovým koncertem je klasická – podle ankety časopisu Gramophone jde ostatně o dva nejpopulárnější violoncellové koncerty vůbec; v Británii „samozřejmě“ zvítězil Elgar. Budiž.
Gerhardt s Manzem přicházejí s jasným interpretačním názorem. Dirigentova zkušenost s historicky poučenou interpretací se potkala se sólistovou nedůvěrou k představě, že interpretační hloubka musí nutně předpokládat pomalá tempa. Výsledných 36:58 minut vrací Dvořákův koncert svou hybností k nejstarším nahrávkám Casalse či Feuermanna.
Manze pracuje s orchestrem především dynamicky: systematicky jej vrací do nižších dynamických hladin, sólista není překrýván a ani vrcholy nejsou zvukově drtivé. První věta výborně balancuje na hraně rapsodie a virtuózního koncertu. Gerhardt šetří existenciální naléhavost na později a větu staví spíše heroicky; zvuk je objektivnější, bez přemíry slovanského melosu a fin-de-sièclové orchestrální masy. Ještě působivější je druhá věta. Je introspektivní, soustředěná a delikátně melancholická, nikoli sentimentální. Jako vybledlá fotografie, jako vzpomínka, která už nebolí. Zvuková transparence jí mimořádně sluší a sólista s dirigentem udržují plynulý tok i tam, kde skladba tolik svádí k zastavování. Závěrečné takty II. věty s návratem písně Lasst mich allein dojímají díky kultivovanému frázování i bez nadbytku legata. Finále kumuluje přednosti celé interpretační koncepce: Gerhardtova technická bravura stojí zcela ve službách díla, emoce jsou drženy na uzdě až do posledního taktu. Možná zbytečně. Je to promyšlený studiový snímek a přesvědčivá alternativa ke středo- a východoevropské interpretační tradici.
Antonín Dvořák: Violoncellový koncert h moll op. 104; Edward Elgar: Violoncellový koncert e moll op. 85. Alban Gerhardt – violoncello, WDR Sinfonieorchester, Andrew Manze. Hyperion CDA68486, 2025.
Dvě Novosvětské
Ještě zajímavější poslech nabízí srovnání dvou takřka současně vydaných Novosvětských. Lahav Shani s Rotterdam Philharmonic Orchestra vydal snímek u Warner Classics na konci května, Manfred Honeck s Pittsburgh Symphony Orchestra následoval u Reference Recordings 3. července. Pouhých pět týdnů, dva velké moderní orchestry internacionálního složení a dva velmi odlišné přístupy k téže partituře volají po srovnání.
Shani Dvořáka nenahrává poprvé. Už jako klavírista zaznamenal s Renaudem Capuçonem a Kianem Soltanim Klavírní trio f moll op. 65. Novosvětskou nyní spojil s Wagenaarovou koncertní předehrou Cyrano de Bergerac, straussovskou kompozicí à la Don Juan či Till Eulenspiegel. Dvořákovo sousedství jí prospívá. Zároveň připomíná, kolik podobných brilantně instrumentovaných partitur kolem roku 1900 vznikalo – vzpomeňme třeba na Elgarova Falstaffa.
Každá přesvědčivá interpretace Novosvětské musí hledat rovnováhu mezi výrazovou monumentalitou, strukturální přehledností, až jakousi tematicky propedeutickou lapidárností, cíleně simplifikovanou melodikou a motorickou rytmikou. Shani volí objektivní preciznost a hluboký respekt k zápisu. První dvě věty charakterizuje delikátní uměřenost, místy až graciéznost; tempa ani dynamické kontrasty nejsou vyhroceny. Largo působí lépe než první věta a velmi dobře vychází také scherzo, byť mohlo být ostřeji akcentované a rytmicky pregnantnější. Rotterdamští filharmonikové hrají výtečně, transparentně a kultivovaně. Ve finále však přece jen chybí větší tah na branku. Takové snímky jsou neocenitelné, i když se hůře zapisují do paměti.
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“; Johan Wagenaar: Cyrano de Bergerac. Rotterdam Philharmonic Orchestra, Lahav Shani. Warner Classics, 2026.
Honeck jde opačnou cestou. Jeho vztah ke středoevropské hudbě vyrůstá ze zkušenosti někdejšího violisty Vídeňských filharmoniků. Pittsburgh sice nepatří k historické americké „Big Five“, dávno však náleží k předním orchestrům Spojených států a s Honeckem si vybudoval výraznou nahrávací tradici. Výhodou nového vydání je vícekanálový zvuk SACD i obsáhlý booklet, v němž dirigent důkladně komentuje vlastní interpretační koncepci.
Rozdíl proti Shanimu je slyšet okamžitě. V první větě Honeck i Shani respektují repetici. Zato dynamické a rytmické kontrasty jsou podstatně ostřejší, fráze zřetelněji oddělené a žestě mají větší váhu. Přidává ornamentiku a decentní glissanda, jako by moderní americký orchestr na okamžik přibližoval interpretačnímu světu přelomu 19. a 20. století. Nejde o rekonstrukci, spíše o připomenutí doby, kdy výrazná dirigentská osobnost nebyla chápána jako překážka věrnosti partituře.
Largo má mnohem subjektivnější výraz. Je křehké v sólech dřev, zvukově delikátní, místy téměř impresionistické. Honeck bere označení Largo vážně: hudbu otevírá do prostoru a nechává doznít konce frází. Přesto zůstává Pittsburgh americkým orchestrem – plný zvuk, výrazná role žesťů, dřeva lehce upozaděná. Scherzo pulzuje komplikovaným rytmem, dynamické kontrasty jsou místy až extrémní, aniž by se ztrácela transparentnost a preciznost frázování. Finále graduje, a především drží tah. U živého snímku je takováto technická suverenita orchestru obdivuhodná. Honeck tak navazuje na svou výtečnou nahrávku Osmé symfonie s Pittsburghskými z roku 2014.
Zatímco Shani Dvořákův zápis pietně interpretuje, Honeck s ním vede suverénní dialog. Jeho respekt k partituře je přesto natolik hluboký, že si vůči ní může dovolit být osobitý. Z obou nových Novosvětských je mi přece jen bližší Honeck. Rozhodně je snáze zapamatovatelný!
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“; Carlos Simon: Four Black American Dances. Pittsburgh Symphony Orchestra, Manfred Honeck. Reference Recordings, 2026, hybridní SACD, vícekanálový zvuk; živá nahrávka.
Čekání třicet let
Na Dvořákův Houslový koncert a moll op. 53 v podání Gila Shahama se čekalo přes třicet let. V roce 1995 natočil pro Deutsche Grammophon se sestrou Orli Dvořákovy skladby pro housle a klavír a s Orpheus Chamber Orchestra Romanci f moll op. 11. Poté se jeho dvořákovská diskografie na tři desetiletí odmlčela. Nyní přichází Houslový koncert s Virginia Symphony Orchestra a Ericem Jacobsenem. Shaham je zároveň producentem a snímek vydal na vlastním labelu Canary Classics.
Dramaturgie alba je promyšlená. Dvořák sousedí s Houslovým koncertem g moll op. 80 z roku 1912 Samuela Coleridge-Taylora, britského skladatele se sierraleonskými kořeny, kterému se v Americe dostalo přezdívky „africký Mahler“. Spojení není samoúčelné – Coleridge-Taylor Dvořáka obdivoval a zajímala jej možnost využít africké hudební tradice v evropské umělecké hudbě. Časový oblouk až do současnosti prodlužuje Curtis Stewart. Jeho skladba už názvem odkazuje ke Dvořákovu Slovanskému tanci op. 46 č. 2 a také citátem jeho hlavního tématu končí. Dvořák tak není pouze jedním z autorů alba, ale jeho dramaturgickým svorníkem.
Příjemné je menší obsazení orchestru, méně už delší dozvuk nahrávky. Zvukovému obrazu dominují kovově lesklé Shahamovy housle a smyčce, zatímco dřevěné dechové nástroje jsou upozaděny. Zvláště v pomalé větě mi schází plastičtější dialog sólisty s orchestrálními sóly. Orchestrální doprovod je technicky bezchybný, frázování smyčců však místy působí až strojově; více osobitosti a emocionálního náboje by mu prospělo.
Samotný Shaham si vás přesto posluchačsky podmaní. Jeho charakteristický tón spojuje kovově zářivé výšky s příjemně vřelou střední polohou. Technická bravura je samozřejmostí. Jenže Dvořákův Houslový koncert má dnes přes 120 komerčních nahrávek. Jsou mezi nimi osobitější snímky a pokud bych měl zůstat u amerických houslistů, sáhl bych stále spíše po Hilary Hahn s Frankfurtskými rozhlasovými symfoniky a Andrésem Orozco-Estradou z roku 2021. Shahamova novinka je přesto vítaným završením více než třicetiletého oblouku jeho dvořákovské diskografie.
Samuel Coleridge-Taylor: Houslový koncert g moll op. 80; Antonín Dvořák: Houslový koncert a moll op. 53; Curtis Stewart: F. Harper – The Famous People. Gil Shaham – housle, Virginia Symphony Orchestra, Eric Jacobsen. Canary Classics CC27, 2026.
A opět Rusalka!
A sotva byl tento text dopsán, dvořákovská diskografie se znovu rozrostla. Světlo světa spatřila nová kompletní nahrávka Rusalky a současně se v reedici Supraphonu vrátil do katalogu jeden z klasických snímků. Lepší pointu si snad ani nelze přát. Náš soupis Rusalky dnes obsahuje téměř tři desítky zvukových a audiovizuálních položek, od poválečných rozhlasových a gramofonových záznamů přes studiová CD až po živé DVD a Blu-ray. Ještě nápadnější je jejich provenience: vedle Prahy stojí Drážďany, Vídeň, Paříž, Londýn, Cleveland, Mnichov, Brusel, Madrid, Amsterdam či New York. Rusalka už dávno není českou operní raritou exportovanou do světa, nýbrž mezinárodním repertoárovým dílem, které si jednotlivé operní kultury přivlastňují po svém. Do Dvořákových dvoustých narozenin zbývá méně než jedna interpretační generace. Soudě podle nových nahrávek rozhodně nehrozí, že by jí hrozil klesající zájem posluchačů, interpretů i hudebních vydavatelů.
Antonín Dvořák: Rusalka op. 114, B 203. Ludmila Červinková – Rusalka, Beno Blachut – Princ, Eduard Haken – Vodník, Marta Krásová – Ježibaba, Marie Podvalová – Cizí kněžna; Orchestr Národního divadla v Praze, Jaroslav Krombholc. Supraphon SU 4382-2, 2026, 2 CD, 2:21:39; nahráno 1952, mono, nově remasterováno.
Antonín Dvořák: Rusalka op. 114. Johanni van Oostrum – Rusalka, Pavel Černoch – Princ, Maxim Kuzmin-Karavaev – Vodník, Raehann Bryce-Davis – Ježibaba, Annette Dasch – Cizí kněžna; Chorus of Dutch National Opera, Royal Concertgebouw Orchestra, Joana Mallwitz; režie Philipp Stölzl a Philipp M. Krenn. Naxos, NBD0193V, 2026, Blu-ray; rovněž DVD Video.
Martin Jemelka
