Rok 1723 je v kontextu českého baroka neodmyslitelně spjat s pražskou korunovací císaře Karla VI. Habsburského českým králem. Samotný korunovační akt v katedrále sv. Víta byl důvodem pro rozsáhlé oslavy, jichž se vedle císařského dvora, české nobility a Pražanů účastnilo též množství vyslanců a hostů jak z různých držav pod vládou Habsburků, tak i z dalších evropských zemí. Praha se na několik měsíců stala živou evropskou metropolí, k níž se upírala pozornost významné části Evropy. Nespornými hudebními vrcholy bylo uvedení slavnostní opery Costanza e fortezza od dvorního kapelníka Johanna Josepha Fuxe (1660–1741), jejíž premiéra proběhla v monumentálním dřevěném amfiteátru 28. srpna 1723 (k narozeninám císařovny Alžběty Kristiny), a také velkolepá jezuitská hra Sub olea pacis et palma virtutis, k níž hudbu zkomponoval Jan Dismas Zelenka (1679–1745). Rozhodně však nešlo o jediné skladby, které během několikaměsíčního pobytu hudbymilovného vladaře měly v Praze svou premiéru.
Jedna z příležitostí se naskytla v listopadu, kdy se dvůr připravoval na oslavu císařových jmenin. Kompozicí slavnostní serenaty byl pověřen italský skladatel Francesco Bartolomeo Conti (1682–1732), od roku 1711 druhý kapelník u vídeňského dvora. Pražských korunovačních slavností se účastnil spolu s dvorní kapelou a ve Fuxově opeře Costanza e fortezza hrál na teorbu. Jako oficiální skladatel dvora se vznešenému publiku představil 4. listopadu 1723 premiérou jednoaktové serenaty Il trionfo della Fama na libreto Francesca Fozia. Conti zde použil hudební formu, která byla pro vídeňský dvůr obvyklá. Hlavní důraz je tedy kladen do koloraturních árií s mimořádnou technickou náročností, jež jsou prokládány recitativy. Tento celek je pak orámován dvěma velkolepými sbory a na začátku je zařazena ještě třídílná italská sinfonia v koncertantním stylu s výrazným využitím barokních trubek a tympánů. Samotný obsah není nijak komplikovaný a jeho obsahem je oslava panovníka a vládnoucí dynastie Habsburků, jimž alegoricky vzdává hold celý svět. Pozoruhodnější je však samotná hudba. I přes nepopiratelně přítomnou společenskou objednávku na reprezentativní a místy až prvoplánově pompézní charakter (zejména v prvním sboru) zde Conti přesto dokázal využít nejen technických možností členů vynikající císařské dvorní kapely, ale otiskl zde i svůj dramatický talent a melodickou invenci. V díle jsou také patrné charakteristické stylové znaky této generace komponistů, jaké můžeme najít i u Jana Dismase Zelenky.
Po 302 letech se serenatě dostalo pozornosti, když ji provedl barokní soubor Accademia Bizantina pod vedením Ottavia Dantoneho. Díky spolupráci festivalu Innsbrucker Festwochen der Alten Musik a hudebního vydavatelství cpo vznikla v roce 2025 i tato nahrávka (katalogové číslo cpo 555 725-2). Aby bylo možné dílo provést a natočit, připravil Dantone spolu s italským muzikologem Bernardem Ticcim kritickou edici. Jak jsem již zmínil, hlavní tíha výkonů leží na sólistech. Opravdu brilantní a stylově překvapivě zajímavý výkon zde podává kontratenorista Nicolò Balducci (Fama). Jeho hlas má mimořádně plnou barvu s až ženskou charakteristikou. Pěvec také disponuje precizní a velmi lehkou technikou, díky čemuž skvěle vyznívají virtuosní koloratury. Vynikající je rovněž sopranistka Sophie Rennert (Gloria), u níž je třeba ocenit zejména mimořádnou techniku. V árii Da regni e campi armati s naprostou bravurou prezentuje velice náročné pasáže i velké intonační skoky. Ocenit musím rovněž nápaditou ornamentiku, kterou se nebojí zdobit již tak náročné party. Mezzosopranistka Benedetta Mazzucato (Genio) naopak zůstává poněkud v pozadí. Ve volné árii Altro di più vorrei je pro ni složitější udržet dostatečné napětí v delších frázích a ani intonace nevyznívá s potřebnou jistotou. S oporou Sophie Rennert však v duettu Gloria/Genio a‘ pie‘ del soglio podává velmi pěkný výkon a je patrné, že ve svižnějších tempech se interpretačně pohybuje s větší jistotou. Technicky spolehlivý výkon zde podává tenorista Martin Vanberg (Destino). Charakteristika jeho hlasu je však poněkud jednotvárná a relativně výrazné vibrato také ubírá na lehkosti koloratur a ozdob, což oslabuje celkovou přesvědčivost interpretačního projevu. Pětici sólistů pak uzavírá barytonista Riccardo Novaro (Valore). Disponuje velmi plnou a sytě znějící barvou hlasu, v technicky náročných pasážích však působí poněkud toporně a těžkopádně.
Sbor je tvořen zpěváky ze dvou těles NovoCanto a La Stagione Armonica. Sboristům je sice v serenatě věnován jen relativně malý prostor, který se omezuje na úvodní a závěrečný sbor, právě zde však leží významná část slavnostně reprezentativní funkce Contiho díla. Zpěváci se této role zhostili skutečně výborně. Výkon sboru je technicky i deklamačně precizní a významně přispívá k velmi přesvědčivému a pompéznímu charakteru obou částí. Vynikající je pak také interpretace orchestru. Opravdu skvěle sehrané těleso hraje s naprostou virtuozitou, jakou si slavnostní dvorní hudba zasluhuje. Posluchače kvalita zaujme už v úvodní sinfonii, vynikající oporu však poskytují všem sólistům i v áriích. V Dantoneho nastudování jsou také dynamicky skvěle odstíněny instrumentální ritornely od sólových pasáží, což napomáhá vytvářet dostatečný prostor pro pěvce a významně to také přispívá k plastickému vyznění hudební struktury. Ocenit je třeba také výborně zvolená tempa a zapomenout nemohu ani na vydařená instrumentální sóla houslisty Alessandra Tampieriho, hobojistky Elisabeth Baumer a zejména fagotistky Giulie Genini, která se ujala technicky velice náročného sólového partu v árii L’Asia crolla.
Příležitostné skladby, které byly určeny pro korunovace, narozeniny, jmeniny a jiné podobně unikátní chvíle, nemají příliš na růžích ustláno. Brzy po provedení většinou upadly v zapomnění a v lepším případě se alespoň některé části dočkaly přepracovaní na jiná díla textově trvalejšího charakteru. V dnešní době pak uvádění takových děl nezřídka čelí nepoučené kritice, která jejich uvádění odmítá s tím, že čas pro podobné „monarchistické pomníky“ dávno minul. I tyto skladby však neodmyslitelně patří k hudebnímu dědictví a často jsou dokladem uměleckého mistrovství jak svých autorů, tak i uznávaných ansámblů, jimž byly určeny. Serenata Il trionfo della Fama od Francesca Bartolomea Contiho navíc tvoří zářivý díl mozaiky kulturního života Prahy v mimořádném období roku 1723, kdy v lesku velkolepých korunovačních oslav její obyvatelé i početní hosté žili nejen evropskou politikou, ale i evropskou kulturou. Nahrávka Ottavia Dantoneho by tedy rozhodně neměla uniknout pozornosti ani u nás. V kvalitním provedení totiž vzácně zpřístupňuje dílo, jež reprezentuje jak vysokou interpretační úroveň, již do Prahy přivezla císařská dvorní kapela, tak spolu s díly Fuxe a Zelenky i skladby, které tehdejší účastníci měli možnost vyslechnout jen a pouze v hlavním městě Českého království.
Lukáš M. Vytlačil
Text vznikl ve spolupráci s Českou Händelovou společností.
