Rok 2026 přinesl dvě hodně důležité gramofonové události, které by měly vstoupit dle mého subjektivního mínění do dějin české hudby. První je vydání nestudiových nahrávek Symfonie č. 1 „Se zvonkohrou“ op. 15 z roku 1999 Ondřeje Kukala (nahrávka vznikla v roce 2024) a Labyrint paměti Jiřího Temla z roku 2020 (nahrávka vznikla v roce 2025). Obě díla nahrála Česká filharmonie, Kukala pod vedením Jakuba Hrůši, Temla připravil a vedl Tomáš Netopil. Doufal jsem, že v bookletu naleznu kvůli významu projektu jejich stručné názory na interpretovanou hudbu, leč nestalo se. Vydavatelem je Animal Music, štika v českém nahrávacím světě (ANI 150-2).
Technické parametry jsou špičkové – design, polygrafie, sleeve note (Vlasta Reittererová) a velmi dobrá režie (Jan Krček – Kukal, Jakub Hadraba – Teml). Dlužno pochválit sólové vstupy orchestrálních hráčů, zvláště pak koncertního mistra Jana Fišera v Temlovi.
Ondřej Kukal. V rozhovoru, který jsem s ním vedl na konci roku 2024 (https://www.polyharmonie.cz/necenzurovana-zpoved-ondreje-kukala/) mi k této symfonii řekl: „Jakub Hrůša mi obrovsky pomohl. Nejenže symfonii po letech uvedl, ale vydal ji i tiskem. Věděl, že jsem úplně mimo, tak si s ní dal velkou práci coby vydavatel. Na koncertě předvedl dokonalé provedení. Mě při jejím uvedení skoro praskla hlava, on ji uvedl bez jediné chybičky.“ Dle mého subjektivního názoru je to hudba na úrovni například symfonických děl Kabeláče – perfektně zvládnuté řemeslo, silné melodie, ještě silnější emoce; zpověď a zároveň předtucha zásadního životního zlomu na počátku tohoto století. Z nahrávky doslova vyzařuje silné osobní zaujetí dirigenta, jemuž se podařilo přenést svůj entusiasmus na orchestr.
Ondřej Kukal mi odpověděl na několik otázek:
Symfonii jste napsal na konci minulého tisíciletí, ale je to nejzvláštnější kompozice, kterou v novodobých dějinách znám. Reflektuje váš tehdejší život, ale vlastně „popisuje to, co brzy poté přišlo – totální předěl a zlom vašeho života, svým způsobem „život po životě“. Jak je možné, že vaše předtucha byla tak mocná?
Když jsem se v roce 2003 probíral, má žena přinesla pro mě neznámé černé CD, prý s mojí symfonií. Poslouchal jsem a neznal, ale divil se až vážnosti skladby. Pak jsem vstal ke klavíru a nějaká témata zahrál. „Z hlavy hudba zmizí a v rukou zůstane.“ Obrovsky pomohl Petr Eben, který mě v roce 99 poslal do Bamberku jenom komponovat. Vážnost až tragičnost ale nedovedu vysvětlit. Předtucha pádu, nebo vyžívání se ve smutku? Když jsem v novém životě poprvé dirigoval, myslel jsem, že mi praskne hlava. Naštěstí potom přišel zachránce Dvořák.
Hudba je prodchnuta nebesky krásnými epizodkami i dramaty s ostrými rytmy, napětí střídá uvolnění, úžasné jsou barvy. To vše vychází z vašeho citového nastavení nebo je to vyraz sofistikované kompoziční práce, tedy práce se zákonem kontrastu?
Trochu si vybavím z devadesátých let, že ten věčný neoklasik chtěl být taky trochu moderně vážný. Tu schopnost kontrastu nalézám ve schopnosti myšlení. Na začátku druhého života jsem jí úplně ztratil, prostě patřil do jiné doby.
Na konci nemam pocit antické katarze. Je to spíše ozvuk smutečního pochodu à la Beethoven. Jako bych vnímal depresi, otázky… Mýlím se?
Když kouknu do rukopisu, končí skladba tím pádem a smuteční epilog jsem napsal o tři měsíce později. Zůstal ve mně a přiznávám, že ho používám dost často. Předtucha konce? Asi ano, ale podvědomá. Už jsem ale prý dostal Píseň vojína šílence na text krásně pochybujícího kněze Jakuba Demla. A ten Epilog tam zazní po bouřlivém začátku s textem: „Die Schlacht ist zu Ende unbedingt.“
Jiří Teml. Jeho letopočet by jej měl řadit mezi seniory, kteří si s požitkem užívají vytvořeného díla a s dojetím vzpomínají na minulost. Jenže je aktivnější a dlužno dodat, že i úspěšnější a zajímavější než řada skladatelů mezi 30 až 80 lety. Na rozdíl od Ondřeje Kukala je vůči historii kvantitativně štědřejší a zdraví mu umožňuje i časově rozsáhlejší kompozice. (Ostatně oproti Glockenspielu s deseti minutami dosáhl délky více než 18 minut.) Velmi musím ocenit všechny jeho tři symfonie – Lidé a prameny, Válku s mloky i Kafku. Jestliže Kukalova kompoziční sémantika je pevně ukotvena hlavně ve 20. století, Teml se nebojí osvěžit svůj symfonický obraz Labyrint i prvky smysluplné aleatoriky, nebojí se grotesky… Jeho orchestr jeho bohatý zvukově i rytmicky. I zde slyšíme na konci katarzi, leč přece jen pozitivnější než už Ondřeje Kukala.
I pan Teml mi zodpověděl několik otázek:
Do jaké míry je Labyrint paměti autobiografický?
Když jsem obdržel objednávku na vytvoření skladby pro Českou filharmonii, rozhodl jsem se zamyslet se nad svým životem a vzhledem k věku již dosti pokročilému zvolil jsem jako formu hudební curriculum vitae. Jde tedy o skladbu autobiografickou nikoli ovšem o podrobný sled mých životních událostí, ale o symfonický portrét.
Název na první dobrou implikuje Komenského.
Na Komenského jsem při této práci nemyslel, ale souhlasím, že Labyrint může být chápán jako pohled na radosti a strasti života v jeho průběhu. Tento hudební obraz může posluchače oslovit a připomenout mu události jeho života.
Obě skladby jsou zakončeny jakousi katarzí. Vaše je pozitivnější. Na konci máte náznak chorálu. Jistě lze hovořit o vnitřní očistě, duchovním povznesení, ale měl jsem pocit spíše posmutnělé katarze. Mýlím se?
Třetí plocha Labyrintu je mým vyznáním víry, která mně provázela druhou půlku života při mé urputné snaze dosahnout mimo edukativní instituce vytčeného cíle živit se hudbou.. Je to těžké vyjádřit vděk Boží pomoci.
Interpretace jak Jakuba Hrůši, tak Tomáše Netopila (oba byli v době koncertů a živých nahrávek stálými hostujícími dirigenty České filharmonie) je zaujatá, nadšená, perfekcionistická! Z koncertů i záznamů mám pocit, že přístup orchestru byl velmi podobný.
Je úžasné, a od vydavatele snad záměrné, jak spolu obě kompozice komunikují. Jakoby nabízely dva pohledy na stejné životní paradigma. Ztratí-li se cédéčko z optiky anket v Česku a v cizině, bude to velká ostuda odborníků.
Možná budete souhlasit, že žlutá značka Deutsche Grammophon je nejslavnějším existujícím labelem nahrávacího světa klasické hudby. Vlastní ji nizozemsko-americká společnost Universal Music, kdysi Polygram, ekonomicky a marketingově nejmocnější hudební firma světa… Za dva roky oslaví DG 130. výročí a v jejím katalogu naleznete téměř všechny zásadní umělce minulého století a částečně i současnosti. Bývávala vizitkou nejvyšší umělecké a tvůrčí excelence. Zároveň je zrcadlem rozporů a problémů hudebního světa.
Na sklonku 20. století nastala nahrávací a prodejní krize, která ve vlnách trvá dosud. Nejenže bylo už vše pro konzumenty podstatné mnohokrát nahráno, ale útěk lidí do světa nekonečného světa streamovacích platforem, aplikací, zasadil nejen mamutím korporacím (Universal Music, Sony Music, Warner Music), ale i firmám středním a malým drtivou ránu, z níž hledají různé cesty. Došlo k proměně filozofie. DG láká nové posluchače, takže vedle kamenných opor typu Bacha, Brahmse, Mahlera vydává projekty, které by byly v minulém století nemyslitelné a za něž by se bývalí producenti DG, kteří byli už dávno odejiti nebo zemřeli, styděli. Z poslední doby jsou příkladem jména Eunike Tanzil (její Snové krajiny údajně vyjadřují „narativní invenci a vzrušení“), Yu-Peng Chen (The Poem of Life), Meredi (White Flowers Take Thein Bath je podivnou metaforou zázraku života) či Roger Eno (Without Wind/Without Air). Kreativní vyprahlosti asi podlehly i firemní giganti Víkingur Ólafsson (Sleep Spival ke Světovému dnu spánku) a Anne-Sophie Mutter, jež své výročí oslavuje dvouletým pelmelovým projektem měst, k nimž má silnou afinitu (Berlín, Vídeň, Lucern, Salcburk, New York, Tokyo).
Vedení DG naštěstí neztratilo soudnost a vydává ještě i skutečnou klasickou hudbu v intencích své historie a unikátního katalogu. Považuji za zázrak, že letos vyšel komplet symfonií Bohuslava Martinů (3 CD 486 7810). Předpokládám že hybateli pro českou hudbu zásadního kompletu byli dirigent Jakub Hrůša a výkonný producent Eckhard Glauche. Velkorysý projekt vznikal v letech 2023 – 2025 v Joseph Keilberth-Saal v Kozerthalle v Bamberku, protože pan Hrůša symfonie nastudoval, provedl a nahrál s Bamberger Symphoniker, které vede od roku 2016.
Zůstanu-li u českých dirigentů, pak Martinů symfoniím se opakovaně věnovali Václav Neumann (jeho komplet s Českou filharmonii z roku 1977 získal řadu mezinárodních cen), Vladimír Válek (SOČR, 2007) a Jiří Bělohlávek (Česká filharmonie, BBC Symphony – Gramophone Award 2012). (Zahraniční nebudu komentovat, protože jsou z různých důvodů neuspokojující.)
U bamberského orchestru oceňuji empatii vůči dirigentovi. Nebyl jsem přítomen provedení žádné ze šesti symfonií, ale určitě dělali, co mu „na očích a taktovce viděli“. Je to velmi precizní hraní, v pravdě stylové v dobrém slova smyslu angažované. Myslím však, že je to zásluha hlavně Jakuba Hrůši a ne skutečnosti, že jej v roce 1946 založili hudebníci, kteří byli násilně vysídleni z Čech a Moravy (bývalí členové Německé filharmonie v Praze).
Jakub Hrůša stvořil velkolepé dílo, které se doufám zapíše do gramofonových dějin. Přesně postihl charakter každého opusu, hudba neskutečně dýchá a dobře odráží dobu vzniku. Je podstatně zajímavější než komplet Vladimíra Válka a modernější než legendární komplet pana Neumanna, jenž má ovšem i po půlstoletí vysoké kvality (koncepční, interpretační).
Přibližně uprostřed stojí pevně nahrávky Jiřího Bělohlávka. Například v páté a šesté symfonii obdivuji plasticitu a cit pro specifičnost hudebního jazyka skladatele… a všudypřítomnou vřelost! Právě míra vřelosti není u Bamberských symfoniků občas tak intenzivní jako u České filharmonie. (Slyšitelné rozdíly jsou nejen v dechových, ale i smyčcových nástrojích – viz téměř všechny volné věty a metamorfózy Šesté. Pan Hrůša vpravdě naplnil slova Miloše Šafránka, že „Symfonické fantazie jsou dílem velmi osobním, neodvislým a upřímným a jejich hudba v sobě mísí dramatické a tragické prvky s hlubokou vírou a někdy až násilným výrazem“.)
Technická douška: Bamberští symfonikové hráli z notového vydání od Boosey and Hawkes, 4. symfonii dirigoval pan Hrůša z kritického vydání Nadace Bohuslava Martinů (viz foto na obalu kompletu).
Jakkoli jsem k firmě Deutsche Grammohon v tomto století značně kritický, svou odvahou a vizionářstvím mě příjemně překvapila. Samozřejmě po předchozích nahrávacích úspěších Jakuba Hrůši bude aspirovat na prestižní světové ceny (v České republice má smůlu, protože vydavatelem je nečeská firma!), nicméně jak Martinů, tak nahrávku Kukal – Teml vnímám jako příklad naděje, že v 21. století má a bude mít stále ještě smysl vytvářet nahrávací projekty klasické hudby s nejvyšší přidanou hodnotou a ne jen rychloobrátkové pelmely. Jen bude třeba být hodně kreativní a intenzivněji hledat mecenáše, kteří to vše zaplatí (v tomto případě to byly například nadace PPF a BR Klassik).
Luboš Stehlík
