Pod novým albem Supraphonu je podepsán Patrick Lambert, britský hudební publicista, dlouholetý producent BBC Radio Three a zapálený milovník české hudby a českých nahrávek. „Mnoho žáků“, to je třetí v řadě jeho tematických kolekcí, následující po „Mnoha láskách Antonína Dvořáka“ a „Mnoha vášních Leoše Janáčka“. „Mnoho žáků“ představuje bohatý výběr krásné hudby známých (Suk, Novák, Nedbal) i méně známých a méně hraných skladatelů (Fučík, Kocian, Praus, Piskáček, Karel, Kuchynka) doplněný o rozsáhlou studii v bookletu. Na přání editora ji v plné podobě přinášíme čtenářům Polyharmonie.

Petr Kadlec

„Kdo chce komponovat, musí si zvykat samostatně myslet a samostatně pracovat… V umění není absolutních zákonů, naopak pravidla tvoření se podle doby a osobnosti mění… Umělecká osobnost, to je to hlavní.“ (Dvořák svým žákům)

Zatímco Rok české hudby 2024 oslavoval především jejího „otce zakladatele“ Bedřicha Smetanu (1824–1884), tento náš výběr – a zároveň volné pokračování 3CD „Mnoho lásek Antonína Dvořáka” – připomíná bohatou rozmanitost českých skladatelských talentů, které vzešly z Dvořákovy mistrovské třídy na přelomu 19. a 20. století. Česká hudba měla velké štěstí, že se Dvořák (1841–1904) nechal v době kolem svojí padesátky a na vrcholu slávy přesvědčit, aby část svého času věnoval výuce na konzervatoři. Vznikla tak vlivná „Dvořákova škola“, která se stala trvalou hodnotou českého hudebního života. Někteří z jeho skladatelských žáků později sami na konzervatoři učili a předávali tradici dalším generacím.

Josef Suk v roce 1906.

Funkce profesora kompozice a instrumentace se Dvořák ujal v lednu 1891. Vyučovací metody měl podle všeho svérázné a byl to navíc náročný učitel: čím talentovanější žák, tím víc na něj nakládal. Josef Suk (1874–1935) byl spolu s Oskarem Nedbalem, Juliem Fučíkem a Vojtěchem Kuchynkou mezi prvními dvanácti mimořádně nadanými studenty a vzpomínal nicméně hlavně na Mistrovu laskavost a upřímnost: „Z každého slova vyznívala moudrost a ze školy ho celá třída doprovázela domů. Bylo to, jako kdyby apoštolové a učedníci šli za Kristem. Říká se, že učitelování mu jaksi ‚neleželo‘, ale to je klamná domněnka: neměl ovšem nic profesorského, ale byl-li kdo chápavý, mohl se z jednoho slova naučit více než mnohdy z učených knih.“ Jiný dojem si odnesl Vítězslav Novák, od přírody rebelant, který přišel do Dvořákovy třídy později než Suk: „Při prohlížení nepodařené práce jednou popleskával autora po hlavě přesně podle rytmu svých výtek a jindy nešťastníkovi při instrumentaci u tabule vjel mokrou houbou do obličeje. Nebylo divu, že z našich vynikajících kontrapunktiků dva, Janák a Praus, během roku desertovali. I nám, oblíbencům, bylo časem krušno snášeti to sekýrování, jak to nazval mírný Suk. Situace se komplikovala někdy tím, že Dvořák měníval svůj úsudek podle chvilkové nálady. Někdy zase potřeboval ku podivu mnoho času, než pronesl svůj názor. Zejména v instrumentaci. ‚Někdy je mi z toho do breku,‘ povzdechl si jednou Josef Suk, ‚ale moc se toho naučíme.‘ A měl plnou pravdu. Dvořákova škola byla přísná, ale blahodárná jako studená sprcha. Pedantem ovšem Dvořák nikdy nebyl a se zřejmým potěšením pochválil samorostlý nápad…“

Suk, který na Dvořáka už dřív zapůsobil svým Klavírním triem c moll, vzpomínal na dojemnou příhodu z jejich vzájemného vztahu: „Celá škola dělala variace na thema, které nám Mistr napsal na tabuli. Mne ta variační práce z počátku velmi těšila. Pojednou jsem ale s hrůzou poznal, že přítel Nedbal je již téměř s prací hotov a že mi to nejde dál. Dvořák to vycítil a řekl: ‚Vás ta práce asi netěší, dělejte tedy něco jiného.‘ – ‚Co mám dělat, Mistře?‘ – ‚No třeba klavírní kvartet.‘“ Suk složil první větu během velikonočních prázdnin ve svých rodných Křečovicích. „Dvořák ji prohlédl a řekl, že čeká, jak to bude dále. To byla pro mne trapná nejistota, ale do práce jsem se vášnivě vžil. V příští hodině praví Mistr: ‚Tak co napsal Suk?‘ Sedl jsem ke klavíru a hrál a zpíval jsem větu druhou Adagio. Dohrál jsem až do konce gradace středního dílu s poznámkou, že dál to ještě nemám, a mátlo mne podivuhodné ticho. Rozhlédám se vůkol a vidím, jak celá škola, shromážděná kol klavíru, se na mne vážně dívá, vidím, jak Mistr jde ke mně a pojednou cítím jeho polibek na tváři a slyším slovo: ‚Jste chlapík.‘ A to rozhodlo pro celý můj život. Omámen potácel jsem se domů a neustále jsem si říkal, jak to udělám, abych byl hoden té důvěry velikého člověka, milovaného Mistra?“ Dokončený Klavírní kvartet a moll op. 1 nese věnování „Prof. Dr. Antonínu Dvořákovi“. Poprvé zazněl v květnu 1891 na prvním veřejném večeru studentů Dvořákovy kompoziční třídy vedle Variací na téma Antonína Dvořáka op. 1 Oskara Nedbala (kterému se na rozdíl od Sukova neúspěšného pokusu podařilo složit osm variací).

Na konci školního roku byl Suk nespokojený s tím, že pod Dvořákovým vedením strávil málo času. Požádal proto o prodloužení studia a bylo mu vyhověno. Mělo to své výhody. Osmnáctiletý Suk byl pozván do Mistrova letního útočiště na Vysokou u Příbramě a tam podlehl kouzlu nejstarší dcery svého učitele Otilie. Poprvé se potkali už předtím ve foyeru Národního divadla, kde jí Dvořák svého oblíbeného žáka představil. „A jako absolvent VI. ročníku,“ vzpomínal Suk, „vracel jsem se rozjásán do náruče rodičů – tatíček šel naproti a řekl matce, čekající na dvoře: ‚Tady ho máš kluka‘, a povídání nebylo konce a matka mi šelmovsky zahrozila prstem, když jsem povídal, že má Mistr Dvořák moc krásnou dcerušku Otilku.“ Bohužel pro Suka odjel Dvořák v září 1892 do Ameriky a svoji dceru vzal s sebou.

Otilie Suková-Dvořáková a Josef Suk.

CD 1 – Josef Suk

Během Otilčiny nepřítomnost složil zamilovaný Suk Klavírní kusy op. 7. První z nich se jmenuje Píseň lásky a skladatel určitě netušil, že právě z ní se stane jeho nejznámější kompozice. I když je tištěná partitura věnovaná Sukovu profesorovi klavíru Josefu Jiránkovi, vášnivý lyrismus této hudby naznačuje, že ji inspirovaly spíš myšlenky mladého skladatele věnované „vzdálené milé“. (Posléze se vyjádřil, jak moc a jak často se k hlavnímu motivu rané Písně lásky vracel v pozdějších dílech autobiografického významu.) Za vznikem další skladby stál opět tak trochu jeho učitel: „Zejména jsem byl pamětliv slov Dvořákových: ‚Suku, teď je léto, tak udělejte něco radostného, aby to nebyly stále ty velikoleposti do moll.‘“ Šťastným výsledkem jeho úsilí se stala prosluněná a bezstarostná Serenáda pro smyčce Es dur op. 6. Dílo, které Johannes Brahms nejen pochválil („Hergot, to je fajné!“), ale taky úspěšně doporučil svému berlínskému nakladateli Simrockovi. Pak ale Suk ukázal rukopis Dvořákovi, který se zamračil a utrousil: „Nebude z vás nic. Píšete velké noty, spořte papírem!“ Vida ovšem Sukovo upřímné zděšení, dodal: „Ostatně, Händel psal také velké noty a byl přece velkým skladatelem.“ První dvě věty Serenády měly premiéru pod skladatelovou taktovkou 17. prosince 1893 v Táboře, rodném městě Oskara Nedbala.

Po Otilčině návratu z USA se pár zasnoubil a Suk složil další sérii Klavírních skladeb op. 12, vydanou Simrockem a věnovanou tentokrát přímo „slečně Otilce Dvořákové“. U Simrocka vyšly také jeho Nálady op. 10. Závěrečná Jarní idyla s radostným náznakem ptačího zpěvu pěkně vystihuje skladatelovu mladickou euforii.

„A potom začala nejkrásnější doba mého života,“ vzpomínal Suk. „Zeyer mne požádal o hudbu k pohádce Radúz a Mahulena. Pracoval jsem na díle v lesním dvorku v místě letního pobytu Dvořákova na Vysoké. V pokojíku bylo pianino a venku v zahrádce poslouchala mne moje dívka Otilka. Jaro v duši, jaro v hudbě.“ Dramatická pohádka Julia Zeyera se odehrává v dávných dobách na Slovensku. Vypráví o věrné lásce kralevice Radúze a princezny Mahuleny, ale také o mnoha zkouškách a strastech, kterým musí mladá dvojice čelit (včetně smrti Radúzova královského otce), než bude moct šťastně žít až do smrti. Suk se s atmosférou příběhu silně ztotožnil a hudba, kterou vytvořil, tomu plně odpovídala. Dvořák se zúčastnil zkoušek před premiérou v Národním divadle v dubnu 1898, a jak zachytil Nedbal, výtvor svého budoucího zetě pochválil jako „muziku z nebe“. Povzbuzen úspěchem vytvořil Suk z původně činoherní hudby čtyřvětou koncertní svitu. Pohádku op. 16 premiérovala Česká filharmonie pod taktovkou Oskara Nedbala 7. února 1901. Půvabná druhá část – Hra na labutě a pávy – je v živém rytmu polky. Zářivé Houslové sólo, které se objevuje v první a poslední části a zachycuje nesmrtelnou lásku kralevice a princezny, upravil o víc než půlstoletí později skladatelův vnuk Josef Suk (mladší) jako koncertní kus.

Čtyřiadvacetiletý Suk a jeho dvacetiletá nevěsta se vzali v Praze 17. listopadu 1898, přesně v den 25. výročí Dvořákovy svatby. O tři roky později se jim narodil syn a po tatínkovi dostal jméno Josef. Jednou z prvních skladeb tohoto šťastného období je Deset zpěvů pro ženský sbor op. 15 z léta roku 1899. Je to zřejmě Sukova odpověď na Dvořákovy Moravské dvojzpěvy, protože se jedná o zhudebnění slovanské lidové poezie s doprovodem čtyřručního klavíru. Zpěvy 3–5 na slovenské texty jsou vyloženě prodchnuté radúzovskou atmosférou. O rok později Suk zkomponoval Čtyři skladby op. 17 pro housle, tedy pro nástroj, na který sám hrál. Třetí část Un poco triste s prudkými změnami nálad vzdává hold Dvořákovým Dumkám; původně se dokonce měla jmenovat Dumka – Melancholie. Závěrečná Burleska je pak jakési moto perpetuo.

Sám Suk si uvědomoval, že při práci na Fantazii pro housle a orchestr op. 24 se charakter jeho hudby proměnil. Popsal ji jako „rozrušené, neklidné dílo“ vytvořené „pod dojmem strachu ze srdeční choroby mé ženy, choroby, která se nezlepšila.“ Pak přišel naprosto nečekaný otřes: „Na koncertní cestě Španělskem [jako člen Českého kvarteta] byl mi pojednou doručen telegram: ‚Vraťte se ihned. Dvořák mrtev.‘ Na tuto děsnou cestu do Prahy nemohu zapomenout. Nejen zdrcen až do kořenu lidského cítění, ještě mne sžíral strach, jak to bude působit na choré srdce Otilčino. Tímto truchlivým obratem nastal i definitivní obrat v mém tvoření, a tak povstala symfonie nesoucí jméno anděla smrti Asraela. Byl jsem již hotov s prvním dílem skladby, věnovaným památce Dvořákově… ale [plánovaná] poslední věta napsána nebyla. Rámě hrůzného anděla smrti po druhé zahřímalo kosou a do věčnosti odešla duše nejčistší, nejlíbeznější, duše mé Otilky. Takový úděl osudu buď člověka zničí, nebo vynese na povrch hladiny vše silné, co v člověku dřímalo. Zdálo se, že mne stihne to prvé, ale zachránila mne hudba.“ Výslednou pětivětou Symfonii c moll Asrael op. 27 nadepsal Suk slovy „Vznešené památce Dvořákově a Otilčině“. Premiéru měla 3. února 1907 s orchestrem Národního divadla pod taktovkou Karla Kovařovice. Třetí věta, Vivace, je děsivé scherzo, jakýsi „danse macabre“ plný nočních můr. Lyrický střední díl, to jsou bolestně zabarvené vzpomínky plné něhy, než se v tlumených lesních rozích ozve zlověstný motiv Smrti (dvojice stoupající a klesající zvětšené kvarty). Suk ho použil už předtím v hudbě k Zeyerově dramatu; tam zaznívá v okamžiku, kdy se Radúz dovídá o smrti svého otce.

Podle Suka tvořilo významnou část jeho tvůrčí práce hledání útěchy a pokoje v přírodě. Dva roky po smuteční symfonii Asrael složil jakési její pokračování, rovněž pětivěté: Pohádku léta op. 29, „hudební báseň“ inspirovanou klidnou krajinou, která ho obklopovala v Křečovicích. Úvodní větu nazval „Hlasy života a útěchy“, druhou část Poledne popsal jako „hymnus na slunce“. Po třetí větě Slepí hudci následuje fantaskní scherzo V moci přeludů a závěrečná Noc. „Řeklo se zase někde, že jest to impressionistické,“ komentoval Suk některé názory, které se objevily po premiéře díla: „Nevím, já těm -ismům nerozumím, ale v Pohádce léta to nejsou dojmy okamžiku, nýbrž dojmy již dávno prožívané a prožité a to nejen povrchně, ale i v hloubkách duše.“KarelKovařovic dílo, které mu skladatel věnoval, premiéroval tentokrát s Českou filharmonií 26. ledna 1909.

Mezi těmito dvěma velkými orchestrálními plátny složil Suk intimní klavírní cyklus O matince op. 28 s podtitulem „Prosté klavírní skladby svému synáčkovi“ (malému Pepíkovi bylo tehdy pět.) O této hudbě, která není technicky vůbec jednoduchá, Suk řekl: „Mluví o lásce, kráse a smrti a tyto tři pojmy jsou mottem pro všecky skladby další.“ První část Když byla matinka ještě děvčátkem (Otilce bylo 14, když se se Sukem poprvé potkali) má hravý charakter s narážkou na motiv Písně lásky, zatímco předposlední O matinčině srdci je plná nepravidelně se opakujících tónů – to je Otilčino selhávající srdce – a vrcholí nepotlačovaným hněvem nad krutou rukou osudu.

Dvořáka, který byl sám oddaný vlastenec, by jistě potěšilo, kdyby věděl, že prakticky všichni jeho žáci svými skladbami přispějí „české věci“. U Suka se to stalo na začátku 1. světové války, když složil Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave op. 35a (1914). Ve válečných dobách muselo České kvarteto, v němž hrál Suk už od dob konzervatorních studií druhé housle, svoje koncerty zahajovat – z vůle rakouských úřadů – císařskou hymnou. To skladatele přimělo vytvořit dílo založené na starobylé modlitbě k patronu českých zemí, která měla zároveň publiku připomenout, že naslouchá českým hudebníkům. V mistrně zkomponované Meditaci, vytvořené navíc během jediného dne, zdůrazňuje Suk verš „Nedej zahynouti nám ni budoucím“ a jeho vlastenecké nadšení je hmatatelné. České kvarteto dávalo premiéru na koncertě v Rudolfinu 27. září 1914. Po skončení války přivítal Suk nově nabytou národní nezávislost populárním slavnostním pochodem V nový život op. 35c, původně psaným pro čtyřruční klavír. Později ho upravil pro vojenskou kapelu a přidal k němu slavné vstupní fanfáry. V této podobě zazněl 27. června 1920 na vlastenecké tělocvičné přehlídce – na 7. Všesokolském sletu. Na prvním, který se konal v nové Československé republice.

Oskar Nedbal.

CD 2 – Oskar Nedbal, Julius Fučík, Jaroslav Kocian, Adolf Piskáček, Vojtěch Kuchynka, Rudolf Karel, Arnošt Praus

Oskar Nedbal (1874–1930) byl asi nejvšestrannějším Dvořákovým žákem, který vzešel z Pražské konzervatoře. Narodil se ve stejném roce jako Suk, a pokud šlo o náklonnost jejich velkého učitele, do jisté míry s ním soupeřil. Byl to skvělý skladatel, vynikající zejména v lehčí múze, ale i bezkonkurenční violista, který hrál od samých počátků se Sukem v Českém kvartetu. Říkalo se mu dokonce „král violy“. Snad ještě důležitější byla jeho dirigentská činnost. Řídil významné premiéry Sukových a Novákových, ale také Dvořákových děl.

Nedbalovy vzpomínky na Mistra se shodují se Sukovými: „Kterak jsme Dvořáka jako učitele a otcovského přítele ctili a milovali, je vskutku nesnadno vysloviti! Na jedné straně skoro náš kamarád – na druhé straně náš Bůh!“ Nedbalova absolventská skladba, provedená pod jeho taktovkou 9. července 1892, byla plnohodnotná orchestrální kompozice a dvořákovský název Scherzo caprice op. 5 odpovídá jejímu charakteru. Humorné fagotové sólo v kontrastní střední části se Dvořákovi určitě muselo líbit.

České kvarteto s Nedbalem a Sukem.

I když byl Nedbal úplně jiná osobnost než Suk, zažil podobně jako on přemíru osobního neštěstí. V roce 1898 si vzal Josefinu, dívku z Tábora, která bohužel v roce 1903 zemřela na tuberkulózu. Jejich synovi Oskarovi nebyly ještě ani dva roky. (A aby tragédiím nebyl konec, tento syn povolaný během 1. světové války do rakouské armády, se v červnu 1918, než mohl být poslán na frontu, zastřelil.) Nedlouho po ztrátě manželky se Nedbal pustil do vášnivého románku se ženou primária Českého kvarteta. Skandál nabyl takových rozměrů, že musel soubor opustit. Pár potom společně utekl a v roce 1906 se usadil v hlavním městě rakousko-uherské monarchie, kde se Nedbal etabloval jako skladatel baletů a operet ve vídeňském stylu. Jeho prvním scénickým dílem byla baletní pantomima Pohádka o Honzovi, poprvé uvedená v pražském Národním divadle v roce 1902 a o rok později ve Vídni. Pro vídeňskou inscenaci Nedbala požádali, aby přikomponoval další tanec – Valse triste, který se záhy stal jeho nejznámějším dílem. V roce 1913 následovala opereta Polská krev a byl to obrovský, možná největší úspěch celé Nedbalovy kariéry. Okouzlující duet Heleny a Bola z 1. dějství se stal populárním hitem. V březnu 1914 dirigoval Nedbal vídeňskou premiéru pohádkového baletu Andersen, který v listopadu téhož roku, po vypuknutí války, uvedlo pražské Národní divadlo. Nejoblíbenější částí je Pochod cínových vojáčků. Jeden z nich hrdinně zachrání svoji milovanou unesenou čínským císařem – a panenka opět ožije. Tento balet měl i určité satirické prvky, i když sám Nedbal o politiku příliš nedbal. V roce 1916 se na vídeňském jevišti objevila jeho další opereta Vinobraní a podobně jako Polská krev měla celoslovanský ohlas. Příběh se odehrává v Chorvatsku (první dějství v Záhřebu) a Nedbalova sugestivně zkomponovaná hudba zachycuje jemnou jihoslovanskou atmosféru. Můžeme to slyšet například v koloraturní árii herečky Julje Holoubek za holubičkou ve 2. dějství. Osud rozhodl, že právě v Záhřebu se Nedbalův život uzavře. Sužován neřešitelnými finančními problémy vyskočil na Štědrý den roku 1930 z horního patra budovy Městské opery. Byl tam dirigovat svou Pohádku o Honzovi, jejíž součástí je i onen slavný smutný valčík.

Julius Fučík.

Úplně jinou uměleckou osobností byl Julius Fučík (1872–1916), velmi plodný autor hudby pro vojenské kapely. Jeho pochod Vjezd gladiátorů op. 68, často spojovaný s cirkusovou atmosférou, je známý po celém světě, i když mnozí ani neznají skladatelovo jméno. Natož aby věděli, že to byl Dvořákův žák. Fučík hrál na fagot a v roce 1895 založil spolu se dvěma klarinetisty z konzervatoře dechové trio. Chvíli působil jako první fagotista orchestru pražské německé opery pod Mahlerovou taktovkou. Následovaly posty v Záhřebu, Sarajevu a Budapešti. V roce 1910 se vrátil do Čech a stal se kapelníkem 92. pěšího pluku v Terezíně, kde později – během nacistické okupace – zahynulo mnoho českých hudebníků včetně Dvořákova posledního žáka Rudolfa Karla. Fučík dožil v Berlíně, kde se oženil a založil také nakladatelství. Vypuknutí první světové války ovšem zapříčinilo jeho krach. Zemřel předčasně po neúspěšné operaci 25. září 1916 ve věku 44 let. Jako mnozí Dvořákovi žáci měl i Julius Fučík (neplést s jeho synovcem stejného jména, komunistickým hrdinou, který zemřel v rukou nacistů) velký melodický dar, což můžeme slyšet v bezstarostném koncertním valčíku Baletky op. 226. Nechyběly mu ani dvě další vlastnosti, které by se Mistrovy líbily. Smysl pro humor, jak dokazuje komická polka Starý bručoun op. 210 s poněkud rozmrzelým fagotovým sólem, ale také vlastenecké cítění vyjádřené třeba ve vítězném pochodu Boží bojovníci na husitské motivy anebo v sokolském pochodu Stráž Slovanstva.

Jaroslav Kocian.

Nejmladším Dvořákovým žákem byl Jaroslav Kocian (1883–1950). Mistrovu kompoziční třídu absolvoval 6. července 1901 Romancí pro housle a orchestr, kterou sám dirigoval. Ve stejném roce napsal Dumku pro housle a klavír a věnoval ji svému profesorovi houslí Otakaru Ševčíkovi. Je také autorem slavné úpravy Sukovy Písně lásky. Komponování pro něj ovšem bylo na vedlejší koleji. Především to byl houslový virtuóz a proslulý interpret Dvořákova Koncertu. Studium u Mistra mu nicméně přišlo vhod, když začal pro svoje vystoupení komponovat přídavky. Důkazem budiž Humoreska op. 17/2 s vtipnými pizzicatovými vstupy. Mezi Kocianovy žáky patřili houslisté Josef Suk (mladší) a Václav Snítil.

Adolf Piskáček.

Pokud byl Dvořák „trochu zaražený“ nad modulacemi v raných mužských sborech Leoše Janáčka, harmonická odvaha jeho žáka Adolfa Piskáčka (1873–1919) by ho nejspíš šokovala. Když se Dvořák vrátil z New Yorku a stal se ředitelem Konzervatoře, patřil Piskáček k několika málo vybraným, kteří u něj studovali. Vyučil se varhaníkem a psal především vokální hudbu. Od roku 1903 zastával důležitý post sbormistra vlasteneckého pěveckého spolku Hlahol, který pod jeho vedením zpíval také na Dvořákově pohřbu. Složil dvě opery a balet (jeho mladší bratr Rudolf byl známý jako operetní skladatel), ovšem jeho nejambicióznějším dílem bylo rozsáhlé oratorium Sv. Vojtěch, které řídil v Rudolfinu na jubilejním koncertě Hlaholu v květnu 1911. Ve stejném roce složil cyklus Mužských sborů op. 24 na básně Petra Bezruče, které vyprávějí o nelehké situaci české menšiny ve Slezsku. Jsou ze stejné doby jako Janáčkovo zhudebnění Bezručových textů a v originalitě výrazu – jak lze soudit ze čtvrtého sboru s názvem Bernard Žár – mu dokonce konkurují. Báseň hněvivě odhaluje pokřivený charakter předního občana slezského Frýdku, jenž odmítá rodný jazyk a stydí se za svou matku, která neumí „řeč lepších lidí“. Když Žár onemocní a zemře, sbor se za něj v kostele modlí „řečí panskou“. Jen jeho matka zůstává a tiše se modlí nad synovým hrobem jeho rodnou řečí.

Vojtěch Kuchynka.

Vojtěcha Kuchynku (1871–1942) už jsme zmínili jako jednoho z prvních dvanácti studentů ve Dvořákově kompoziční třídě. Stejně jako Kocian se i on rozhodl pro dráhu virtuózního instrumentalisty – hráče na kontrabas. Dvořák jeho hru obdivoval, a když Kuchynku doporučoval dirigentu Hansi Richterovi, charakterizoval ho „jako inteligentního hudebníka a výborného hráče na kontrabas, kterého znám již mnoho let“. V roce 1899 se stal vedoucím kontrabasové sekce v Národním divadle, kde setrval 34 let. I když pro svoje sólová vystoupení složil Kontrabasový koncert nebo vlasteneckou Husitskou fantazii, komponování pro něj byl hlavně způsob, jak předvést svoje instrumentalistické dovednosti. To můžeme slyšet i v jeho nevinné, ale přesto efektní Canzonettě.

Rudolf Karel.

Rudolf Karel (1880–1945) byl Dvořákův poslední skladatelský žák a zároveň československý legionář. Čeho si na svém učiteli nejvíc cenil, to byl jeho „bezvýhradný požadavek poctivosti lidské a umělecké“. Konzervatoř absolvoval v červenci 1904, dva měsíce po Mistrově nečekaném odchodu. Jedné ze svých prvních orchestrálních skladeb dal stejně jako Nedbal velmi dvořákovský název Scherzo capriccio op. 6. (Simrock ho vydal v roce 1911 s přívlastkem „slovanské“ a o rok později u něj vyšly také dva Dvořákovy Valčíky op. 54 v Karlově orchestraci.) Když v létě 1914 vypukla první světová válka, Karel byl na dovolené v Rusku, kde uvízl a později se tam ocitl ve víru revolučních událostí. Po otřesné zkušenosti, kdy ho Rusové zatkli a málem zastřelili jako špióna, vstoupil do československých legií. Měl za úkol organizovat symfonický orchestr. Během strastiplné cesty vlakem po Sibiři a pak ve Vladivostoku dirigoval na šest desítek koncertů, kterými obveseloval mysl vojáků. Po návratu do Prahy připomněl první legionářskou bitvu mužským sborem Zborov. Válečné zkušenosti ovlivnily také volbu libreta pro operu Smrt kmotřička op. 30, které dal podtitul: „Veselá pohádka života a smrti“. Jak se vyjádřil: „My, legionáři, díváme se na problém života a smrti jinak než mnohý člověk.“ Chtěl vytvořit příběh, v němž Smrt má pochopení. Není to krutý Osud, ale laskavá a spravedlivá kmotra, která se staví na stranu utlačovaných. V působivém monologu Život není štěstí z prvního dějství přemýšlí zoufalý „Táta šumař“ o svém neštěstí a chystá se oběsit. Pak ale zasahuje kmotra Smrt, která trvá na tom, že musí žít. Opera byla poprvé uvedena v Brně v únoru 1933 a hned nato v pražském Národním divadle. V roce 1938, v době Mnichovské krize, začal Karel pracovat na Revoluční předehře op. 39, kterou dokončil po okupaci vlasti Hitlerovou armádou. Poprvé zazněla v rozhlasovém vysílání 14. prosince 1941 a o několik týdnů později na koncertě České filharmonie s dirigentem Karlem Šejnou – v obou případech byla ale uvedena bez provokativního přívlastku „revoluční“. České publikum nicméně jejího vzdorného ducha rozpoznalo a ztotožnilo se s ním. Tím spíš, že skladatel ve svojí předehře odkazuje na svatováclavský chorál. Od roku 1923 vyučoval Karel kompozici na Pražské konzervatoři. A to až do německé okupace, kdy byl jako bývalý legionář pronásledován a donucen svého učitelského místa se vzdát. Následně se přidal k českému odbojovému hnutí. Nakonec byl zatčen, vyslýchán Gestapem a uvězněn. Nejprve v nechvalně známé pražské pankrácké a pak v terezínské věznici Gestapa, kde nedlouho před koncem války zemřel na tyfus.

Arnošt Praus (1873–1907) opustil Dvořákovu třídu – podle svědectví Vítězslava Nováka – už po krátké době. Stejně jako jeho vrstevník Adolf Piskáček se stal varhaníkem a sbormistrem a ve svých skladbách prokázal harmonické mistrovství. Vlastenecký Chorál Čechů pro mužské hlasy se stal nejznámějším Prausovým dílem. Když poprvé zaznělo na úvod koncertu Hlaholu v Rudolfinu 8. prosince 1894, měl skladatel kvůli jeho otevřeně národoveckému textu opletačky s policií. Později ho ale tentýž sbor často uváděl při slavnostních příležitostech, dokonce v sousedství císařské hymny. Praus měl velmi chatrné zdraví, oslepl a zemřel ve věku 34 let.

Vítězslav Novák v sokolském obleku.

CD 3 – Vítězslav Novák

Vítězslav Novák (1870–1949) byl ze všech Dvořákových žáků nejstarší a asi také nejvzpurnější. Sám Dvořák ostatně na základě Novákova přístupu a způsobu, jak se oblékal, předpovídal, že se z něj stane „hudební revolucionář“. Zatímco Sukova jemná duše tíhla ke smutku a smířlivosti, Novákova impulzivní a útočná povaha si libovala v každé výzvě, ať už fyzické nebo emocionální. Dvořák Novákovo slibné nadání rozpoznal a ve své kompoziční třídě mu dal pořádně zabrat. Allegro appassionato, 1. část svojí absolventské Houslové sonáty d moll(původně označené jako op. 1), musel přepsat sedmkrát, než byl Mistr spokojen. Když pak slyšel celou větu, Dvořák nejdřív zvolal „Pište operu!“ a na konci střední části „Pište symfonii!“

V mládí Novák přátelsky soutěžil se Sukem, na jehož ambiciózní Klavírní kvintet g moll op. 8, věnovaný Brahmsovi, odpověděl impozantním Klavírním kvintetem a moll op. 12. Chtěl ho věnovat Dvořákovi, který to však odmítl s poznámkou, že by raději počkal, až Novák napíše něco lepšího! V té době, v letech 1896/7, podlehl Novák kouzlu Moravy a bohaté lidové slovácké kultury na slovenském pomezí. Proto také k finální, lidově laděné větě (Allegro risoluto) svého Kvintetu připojil ještě označení Slovácká. V jeho tvorbě tím začalo slovácko-slovenské období, jehož nejdokonalejším projevem je pětivětá Slovácká svita op. 32 z roku 1903. Obzvlášť zdařilé jsou části U muzikya Zamilovaní – ta je velmi dojemná a stala se Novákovým nejznámějším kusem. Skladatel také věnoval velké úsilí tomu, aby se slovenské lidové písně zachovaly pro budoucí generace. Od roku 1900 až do roku 1930, kdy mu bylo šedesát, vydal šest jejich svazků (s velmi efektním klavírním doprovodem) pod názvem Slovenske spevy. 5. 12. 1930 mu Suk poslal kouzelnou narozeninovou gratulaci: „Přál bych si, aby v den pátého prosince celý den zpívaly a celý den se usmívaly krásné slovenské a slovácké dívky a aby všechny ty úsměvy náležely Vítězslavu Novákovi. Přál bych si, aby po celý den teklo ohnivé slovenské a slovácké víno a aby bylo do poslední kapky vypito na počest a na zdraví Vítězslava Nováka.“

Ve svém tvůrčím díle Novák usiloval o uměleckou, ale také – jak říkal – o „autobiografickou“ pravdu. Zatímco Suk zůstal celoživotně věrný své mladé ženě Otilce a její památce, Novák vedl poměrně rušný milostný život a v jeho Pamětech čteme: „Cherchez les femmes“, volám tentokrát v plurálu.“ Ve stejné době jako Slovácká svita vznikají dvě díla, která obsahují nejen autobiografické, ale i impresionistické prvky. Na podzim 1902 přišla k Novákovi na hodinu harmonie krásná sedmnáctiletá klavíristka Růžena: „Neslyšel jsem ji nikdy hrát – při jejím spatření rozehrály se ve mně ty nejněžnější struny. Nikdy jsem k ní nevzplanul smyslným žárem – byla jen předmětem mého tichého zbožňování. Z tiché, odříkané lásky k Růženě vznikla klavírní Píseň měsíční noci a Věčná touha.“ První zmiňovaná skladba, nadepsaná Andante amoroso, otevírá klavírní cyklus Písně zimních nocí op. 30, kdežto O věčné touze op. 33 je symfonická báseň, dodatečně inspirovaná příběhem z hluboce symbolické tvorby Hanse Christiana Andersena. V partituře je citovaná pasáž, která popisuje noční let hejna divokých labutí přes moře. Jedna z nich, vyčerpaná náročnou cestou, zaostává a opuštěná ostatními usedá na vodní hladinu. Až za úsvitu nachází sílu pokračovat v letu, osamocená, avšak se srdcem naplněným touhou. Premiéru díla řídil v roce 1905 Oskar Nedbal, který přiznal, že partitura pro něj byla „učiněný chaos“.Podle Nováka dílo zanechalo „strhující“ dojem až při provedení o rok později v Národním divadle: „Nuže, tento chaos proměnil se pod kouzelnou taktovkou Kovařovicovou v soulad.“ Aniž si to Novák uvědomoval, tato skladba jako by symbolizovala jeho vlastní uměleckou dráhu. Blížila se jeho čtyřicítka, byl na vrcholu sil, na Konzervatoři vedl vlastní mistrovskou kompoziční třídu a spolu se Sukem byl považován za vůdčí osobnost moderní české hudby. Osm působivých mužských sborů Na domácí půdě op. 44 z roku 1911 zdařile soupeří se zhudebněním Bezručových básní jeho bývalým spolužákem Adolfem Piskáčkem. Několik z nich rakouská cenzura zakázala včetně č. 4 Dvanáct bílých sokolů, které vzdává hold slovenskému zbojníkovi Jánošíkovi a jeho družině, a č. 5 Kyjov, což je píseň o vzdoru a sounáležitosti.

Když vypukla válka, Novák si dal za cíl vytvořit novou národní operu, která by zaujala místo vedle Smetanových děl. Ve svých pamětech píše, že si představoval dílo, v němž „druží se k vlasteneckému cítění nota politická vzdorem proti rakušácké tyranii“. Tak vznikla historická opera Karlštejn op. 50 a pražské Národní divadlo ji poprvé uvedlo 18. listopadu 1916 za řízení Karla Kovařovice. Na konci druhého dějství, které se odehrává na nádvoří Karlštejna, rozjímá král Karel IV. při vstupu do kaple. V ten moment Novák hudebně čerpá z tradiční modlitby ke Svatému Václavovi.

Po válce začalo Novákova tvůrčího ohně bohužel ubývat. Jako by se z něj stávala ona metaforická labuť, které ochabují křídla a zaostává. Postupně ztrácel vůdčí postavení v české hudbě, za což mohl částečně i věčně mladý Leoš Janáček, ten „outsider“ z Moravy, jehož hudba Nováka zastínila. Ve skladatelově tvorbě se v této době častěji objevují spíš drobná díla. Patří mezi ně i cyklus 21 skladeb Mládí op. 55, věnovaný manželce Marii, kterou si vzal v roce 1912. Závěrečná Čertovská polka jako by „z oka vypadla“ Dvořákově opeře Čert a Káča.

Novák nebyl jenom nejstarším, ale také nejdéle žijícím Dvořákovým žákem. V jeho pozdějších dílech převládá hluboký smutek a nostalgie nad ztraceným mládím – například ve vokálně instrumentální Podzimní symfonii op. 62, pro jejíž první větu také sám napsal slova: „Jen vzpomínky nám zbyly, jen drahé vzpomínky a hluboké jizvy. Jak hřejí nás v žití jeseni vzpomínky na chvíle, kdy naše nitro zachvělo se blaženým pocitem první lásky, nebo když božským kouzlem nás ovanulo umění.“ O několik let později, v polovině ledna 1938, se Novák pustil do kompozice pozoruhodného 3. smyčcového kvartetu G dur op. 66. První větu zamýšlel jako „Mladost“, druhou jako „Loučení s mladostí“. Během práce na partituře se ovšem politické dění v Německu stávalo zlověstnějším a zlověstnějším („nacistický leviatan zařval a pohltil Rakousko“), a tak závěrečná, „smutkem proniknutá“ věta Lento doloroso nakonec vyjadřuje spíš „pohřbené mládí“ v působivém spojení hluboké bolesti a velkého hněvu. Pražské kvarteto dílo poprvé uvedlo 23. ledna 1939. Brzy nato, 15. března, obsadila Hitlerova vojska českou metropoli. O pouhé dva roky dříve varoval Novák před lhostejností ve svojí vlastenecké Jihočeské svitě op. 64. První dvě věty jsou poklonou pastorální krajině skladatelova rodného kraje, jejím klidným rybníkům a hlubokým lesům; symbolům hodnot, které je třeba bránit. V posledních dvou větách – Kdysi (Pochod Táborů)a v navazujícím Epilogu (Buď zdráv, můj rodný kraji!) – převládá naopak bojovný duch. Pochod zobrazuje pomalu, rozvážným krokem postupující husitskou armádu, jejíž bojovníci zpívají píseň, při níž běhá mráz po zádech. Nepřátelé prý tváří v tvář takovému útoku prchali. Novák tady chtěl vyvolat „přízrak z minulých dob“ a ve vzdorném vyvrcholení cituje začátek české hymny. Premiéru s Českou filharmonií dirigoval Erich Kleiber 22. prosince 1937, deset měsíců před nechvalně známou Mnichovskou dohodou.

Vítězslav Novák byl vedle Kociana jediným Dvořákovým žákem, který přečkal okupaci a zažil také její následky. V červenci 1949 umírá jako „velký stařec“ české kultury a také jako národní umělec. Nicméně nejen on, ale i všichni další žáci Antonína Dvořáka mohli být hrdí, že různými způsoby splatili důvěru, kterou do nich Mistr vložil, a v duchu jeho uměleckého odkazu důstojně přispěli k větší slávě české hudby.
Věrně se řídili moudrou radou svého velkého učitele: „Mít krásnou [hudební] myšlenku, to není nic tak zvláštního. Myšlenka přijde sama sebou, a je-li pěkná a veliká, není to zásluhou člověka. Ale pěkně myšlenku provést a něco velikého z ní udělat, to je právě to nejtěžší, to je právě – umění!“

Dobrá pohoda české hudby – Suk, Talich a Novák (Hugo Boettinger, 1928).

Slovo k nahrávkám

Nejstarší jsou ikonické interpretace Suka a Nováka v podání velkého českého dirigenta Václava Talicha, který oba tvůrce osobně znal a byl celoživotním služebníkem jejich hudby. Za podobně autentickou můžeme považovat i Nedbalovu hudbu řízenou jeho synovcem Karlem. Dalšími dirigenty, které je třeba zmínit, jsou Karel Šejna, Alois Klíma, Václav Smetáček, Jaroslav Vogel, Václav Neumann, Libor Pešek a Josef Vlach (nejen v čele Českého komorního orchestru, ale také v „jeho“ Vlachově kvartetu). Autentičnost mezi klavíristy má jistě František Rauch v četných nahrávkách hudby svého učitele kompozice Vítězslava Nováka. Ale neméně Pavel Štěpán, jehož otec Václav byl Sukovým a Novákovým blízkým přítelem a velkým propagátorem jejich klavírního díla. Dalšími jmény v galerii pianistů jsou Ivan Moravec, Jan Panenka, Marián Lapšanský a Igor Ardašev. Opomenout nesmíme ani Františka Maxiána, i když tentokrát se s ním setkáváme v roli citlivého doprovazeče houslisty Karla Šroubka, někdejšího primária Pražského kvarteta a v 50. letech koncertního mistra České filharmonie. Dva jeho kolegové z tohoto výborného orchestru – fagotista Karel Vacek a kontrabasista František Pošta – se na našem albu také představují jako sólisté. Nejvýznamnější mezi houslisty je tu Josef Suk, který své velké umění vkládá nejen do hudby svého dědečka, ale také Vítězslava Nováka. A další Kocianův žák Václav Snítil, jinak též sekundista Vlachova kvarteta, vzdává hold svému učiteli provedením jedné jeho přídavkové skladbičky. Náš výběr je bohatý na vynikající pěvce. Janu Jonášovou můžeme slyšet v subretní roli a Miladu Šubrtovou a Ivo Žídka – poněkud překvapivě – v operetě (oba později zpívali hlavní role v první stereofonní nahrávce Rusalky). Výborný tenorista Beno Blachut věnuje svůj přesvědčivý um úpravám lidových písní a dva přední basisté – Richard Novák a Ivan Kusnjer – se objevují v raritních operních ukázkách.

Patrick Lambert

Hugo Boettinger.

Douška editora.

Hudební žurnalistikou se profesionálně zabývám od roku 1994, nejprve v Harmonii, od roku 2024 v Polyharmonii. Díky tomu jsem poznal spoustu skvělých publicistů a muzikologů, kteří uměli nebo umí přiblížit na vysoké odborné úrovni svět klasické hudby. Jedním z nich je Patrick Lambert, jehož si hluboce vážím pro jeho celoživotní znalosti, schopnost kritické komparace a analýzy, empatii, entusiasmus, lásku k české a moravské hudbě a pokoru. Nikoho podobného v cizině neznám. Kdybych mohl, udělil bych mu místo prezidenta republiky nebo aspoň předsedy Senátu Parlamentu ČR medaili. Neznám moc lidí, kteří by udělali v cizině tolik pro naši hudbu jako on.

Nikdy jsem neuveřejnil studii z bookletu jakékoli nahrávky (ostatně by si to často  žádná nezasloužila). Text a trojdílný box dá lidem s otevřenou myslí hodně zážitků, informací a inspirací… Kdysi mě hodně mrzelo, že pro veřejnost existují v naší minulosti při vší úctě jen naše „svaté kvarteto“  Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů a zapomíná se na desítky skladatelů jejich doby, kteří nebyli druhořadí. Patrick Lambert však připomíná i jména a nahrávky dnes opomíjených interpretů (Klíma, Panenka, Rauch, Šejna, Šroubek, Štěpán, Urbánek, Vlachovo kvarteto, Vogel…). Abyste to vše prožili, je třeba vlastnit patřičný nosič s katalogovým číslem SU 4366-2. Za tento titul i za předchozí „Lásky“ a „Vášně“ by Supraphon zasloužil nějaké uznání…

Luboš Stehlík

Patrick Lambert (1943) je britský hudební publicista a dramaturg. Od září 1968 pracoval v BBC, dlouhá léta na pozici producenta vážné hudby na Radio Three. Jako milovník a znalec české hudby – nad dveřmi jeho londýnské pracovny visí zlatá cedulka „Český ráj“ – vytvořil nesčetné množství rozhlasových programů věnovaných jejím tvůrcům (Dvořákovi, Janáčkovi, Sukovi, Martinů) i interpretům (Talichovi, Kubelíkovi, Ančerlovi, Šejnovi atd.) V roce 1983 získal „Sony Radio Award“ za nejlepší pořad věnovaný klasické hudbě. Je autorem mnoha textů a studií o hudbě, protagonistou odborných i popularizačních přednášek a besed. V roce 2015 vyšla jeho monografie „Martinů in His Time – The Recorded Legacy“. Dramaturgicky připravoval profilová CD Václava Talicha, Rafaela Kubelíka a Karla Ančerla pro sérii IMG Artists „Great Conductors of the 20th Century“. Svými texty doprovodil desítky kompaktních disků labelů BBC Legends, Decca, Deutsche Grammophon, Dutton, Hyperion, LSO LIVE, Mercury, Nimbus, Philips, Supraphon, Testament a Warner Classics.