Čtyřiapadesátiletého mexicko-francouzského tenoristu Rollanda Villazóna zná hudební svět jako hvězdu inscenací romantické opery (Rossini, Verdi, Puccini, Bellini, Offenbach…) nebo kdysi častého uměleckého partnera podporou Putina nechvalně proslulé Anny Netrebko. Čas od času si rád odskočí z 19. století do doby baroka. Spřízněnou duši našel v hráčce na theorbu a barokní harfu Christině Pluhar a jejího souboru L’Arpeggiata. Villazón poprvé spolupracoval s Christinou Pluhar a souborem L’Arpeggiata, když debutoval v roli Monteverdiho Orfea na koncertním vystoupení na Musikfestu v Bremách v roce 2016. Úspěch jejich spolupráce vedl k řadě dalších vystoupení po celé Evropě. V roce 2021 se umělci znovu sešli, aby premiérově ztvárnili program Orfea son io, opět na Musikfestu v Bremách, což vedlo k dalším společným koncertům.
Vloni vydali u společnosti Deutsche Grammophon, která si občas vzpomene, že kdysi měla vynikající label staré hudby Archiv Produktion (vždy to musí být spjato s hvězdným jménem, aby byl titul hodně ziskový), titul Orfeo son io. Album, které Pluhar navrhla, je inspirován řeckou mytologií, zahrnuje jedenáct skladatelů. Páteří dramaturgie je sice Monteverdi (osm kousků), ale i další tvůrci jsou zajímaví – Caccini, Allegri, Priuli, Buonamente, Cazzati, Peri, Sartorio. Ke konci nahrávky se interpreti posunuli blíže naší současnosti – Gluck, Gardel, Bonfá.
Paní Pluhar rozhodně není žádný barokní dogmatik, o čemž svědčí některé předchozí nahrávky, například La torre del oro, Terra Mater, Wonder Women. Už jen spojení s operním belcantovým hlasem, který se podle některých úspěšně, podle jiných neúspěšně snažil dosáhnout výkonnostních met největších tenorů 20. století, je odvážné, pro některé ctitele jedině správného autentického provozování barokní hudby nepatřičné. Já bych takový dogmatik nebyl. Villazón dává do barokních árií, áriett a písní hlasovou barvu a emoce, jakých nejsou tenoři, kteří se drží tzv. autenticity a zpěvu s minimem vibráta, schopni. Někteří jsou docela mdlí, bezbarví a tuctoví. Jenže u pana Villazóna je někdy všeho příliš. Přiznávám že můj vkus nemusí být správný, rozhodně je moje hodnocení subjektivní (asi podobně jako porotci v březnu proběhnuvšího mistrovství světa v krasobruslení v Praze).
Některé tracky (například Monteverdiho Orfeus, Rendetemi Euridice od Sartoria) jsou okouzlující, u jiných jsem cítil rozpaky (Che farò senza Euridice od Glucka, Peri – Gioite al canto mio). Občas bylo hlasových vln příliš. Působivé byly instrumentální tracky. L´Arpeggiata zde má (včetně vedoucí) 20 hudebníků, a to vesměs skvěle hrajících. Asi nejvíce se mi líbily kousky od Cazattiho (Capriccio in eco, Ballo delle ombre, bohužel jen výběr z Capriccio sopra 12 note), Allegriho (Canario) a Monteverdiho (Toccata per l´arpa).
Překvapilo mě, že projekt a marketing je sice postaven na účasti Villazóna, nicméně pěveckých tracků je z dvaceti dvou pouze 11 a celkový čas je jen 58:26. Obojí je docela skromné. Zařazení hudby Carlose Gardely – Sus ojos se cerraron (1890-1935) a Luize Bonfá – Mañana de Carnaval (1922-2001) byla předpokládám úlitba pro tenoristu. (Obé upravila paní Pluhar.) Že by měl Orfeus na konci už mañana?… Nicméně jsem přesvědčen, že nahrávka potěší jak ctitele Rollanda Villazóna a belcantových tenorů, tak tolerantní ctitele baroka.
Nahrávka má bohužel jeden zásadní problém, u něhož nechápu, že to prošlo u režiséra a producenta. Hlas pana Villazóna, který je stále barevně okouzlující, není vždy v celém rozsahu zvukově jednotný a některé tóny jsou nepatrně distonující. U firmy takového renomé by se stávat nemělo. Bylo to pro mě překvapivé, protože jeho hlas mi na počátku jeho kariéry připomínal hlasové guarnerky.
Luboš Stehlík
