Pro budoucnost české hudební kultury je nutné nejen podhoubí, tedy ekonomika, školství, edukace dětí a mládeže, kvalita i kvantita hudební veřejnosti…, ale i společenská podpora talentovaných hudebníků, mimo jiné i možnost nahrávek, záznamů v podstatě prchavých vývojových momentů. Bohužel nahrávací průmysl se v tomto státě hlavně kvůli ekonomice zužuje. Situace z bouřlivých a plodných devadesátých let se už nikdy nevrátí. Natočit nonprofitní symfonický či operní projekt, pro propagační účely profilové album je bez podpory státu, korporátních sponzorů, individuálních mecenášů a drobných filantropů téměř nemožné, je to nejen otázka peněz, ale i štěstí a jistě též nadšení… Mimořádné talenty dnes podporuje hlavně Supraphon, občas i ArcoDiva či Radioservis a pár personalizovaných vydavatelů. (Bohužel nadnárodní vydavatelé hudby se u nás podpory mladých neúčastní.)

Z letošní úrody jsem vybral tři nahrávky, které mi připadají nadějné. Pod všemi je podepsán Supraphon se svým editorem Matoušem Vlčinským.  Třetí „balíček“ reflexí tedy věnuji nadějím české hudby – dechovému kvintetu Alinde, klavíristovi Janu Schulmeisterovi a klarinetistovi Marku Švejkarovi. (Balíček 1 – https://www.polyharmonie.cz/balicek-1-warneri/, Balíček 2 – https://www.polyharmonie.cz/balicek-2-jistoty/)

Je těžko uvěřitelné, že každá generace po roce 1989 vydá světu špičkové dechové kvinteto: devadesátá léta Afflatus, které bohužel už několik let (snad přechodně) hibernuje, po roce 2000 Belfiato a nyní Alinde, které bylo založeno v roce 2019. Není náhodou, že všechny názvy jsou tak či onak spojeny s dechem.

Alinde Quintet natočil pro Supraphon své debutové album (SU 4373-2) v sestavě Anna Talácková – flétny (kromě normální piccolo a alto), Barbora Trnčíková – hoboj, anglický roh, David Šimeček – klarinet a Es klarinet, Petr Sedlák – fagot, Kryštof Koska – lesní roh. Protože kvinteto si na živobytí nevydělá, uměleckým fundamentem jsou orchestry (Česká filharmonie, Prague Philharmonia, SOČR, FOK, Národní divadlo Praha). Všichni mají výbornou nástrojovou techniku a jsou vybaveni nadstandardní tónovou kvalitou, nicméně budu-li maximálně přísný, pak nejvyšší úroveň má v mých uších hobojistka.

Booklet je sám o sobě artefaktem – kvalitou textů (Jiří Slabihoudek), polygrafie (Studio Kosatko) i papíru a fotografiemi (Andrej Grilc) a jistě i celkovou redakcí (Daniela Bálková). Nahrávka kupodivu nevznikla v Česku, ale ve Studiu Kaiserslautern v německé spolkové zemi Porýní-Falc. Zvukový obraz má mezinárodní úroveň – Ralf Kolbinger (hudební režie, editing, mastering), Andrea Nusbaum (mistr zvuku); produkce – Sabine Fallestein (SWR Kultur Musik), Matouš Vlčinský (Supraphon). Lze se důvodně domnívat, že do tak prestižního studia mladé pětici otevřelo dveře v roce 2025 vítězství v soutěži ARD z roku 2024. (Za podporu rád chválím české ministerstvo kultury, OSA a Karlu Lažanskou, která řadu let podporuje české umění, například klarinetistku Annu Paulovou.)

Obsah je náladově pestrý a vlastně odvážný – Dechový kvintet, op. 10, Pavla Haase, Osmý smyčcový kvartet c moll, op. 110, Dmitrije Šostakoviče, Dechový kvintet č. 2 – Na památku přítele Peterise Vaskse a Concertino pro dechový kvintet Jana Nováka. Mladá pětka chtěla mít atraktivní vizitku, což se podařilo. (Na první desce Afflatu byli Rejcha, Foerster, Dvořák, Belfiato zvolilo hudbu Foerstera, Haase a Janáčka.) 

Haas je virtuózní, v Šostakovičovi se pokusili vyjádřit děsivou depresivnost hudby, které dechové nástroje na rozdíl od smyčců jsou schopny je výjimečně, Vasks je plný severské melancholie a smutku s jiskrami naděje a Novák představuje objektivistické jazzové pozitivno, které muselo být v roce 1957 zjevením. Celkový dojem z nahrávky bych charakterizoval obdivným wow!

I český klarinet nabízí pravidelně výrazné talenty. Je jím i Marek Švejkar, silně propojený s Francií (viz www.svejkar.com). Jeho debutové album na labelu Supraphon (SU 4372-2) je obsahově i poslechově náročné a drsně nonkonformní. Je sice kontrastní, ale zároveň hledající synergie – Berio (Lied, Sequenza IX), Boulez (Domaines, Dialogue de l´ombre double), Bach (Partita a moll, BWV 1013, původně pro sólovou flétnu).

Klarinetista popsal práci na náročném programu takto:  „Řekl bych, že je tento typ repertoáru výzvou sám o sobě, ale i tak bych celý pracovní proces rozdělil do dvou rovin. Tou první bylo zvládnout program po technické stránce a řádně ho vstřebat. Upřímně, původně jsem Beria vůbec natáčet neplánoval, ale jak už to u mě bývá, nakonec jsem se rozhodl pustit se i do jeho sólové tvorby. Byl to krok do neznáma, ale právě díky tomu jsem se hráčsky zásadně posunul. A pak je tu třeba Boulezův Dialogue de l’ombre double, kde bylo potřeba nejdřív předtočit polovinu skladby, upravit ji studiově dle daných technických parametrů a teprve potom do ní zasadit sólový part – i to byl úplně nový typ práce. Druhou výzvou bylo sestavit album, které bude mít skutečný obsah a výpovědní hodnotu, aby nahrávky nezůstaly jen u prosté ekvilibristiky, což se u tohoto typu repertoáru často stává. Když to shrnu: šel jsem po hudební horizontále, tedy po maximálním výrazu a smyslu.“ Poslech nahrávky ve mně zanechal podobně hluboký dojem jako Hudba pro klarinet Anny Paulové z roku 2023 u stejné firmy (Hába, Martinů). Marek Švejkar je jednou z nadějí české hudby, čehož si snad budou stále více vědomy i české festivaly a orchestry. V tomto případě byl donátorem Státní fond kultury.

Jan Schulmeister (nar. 2006) patří mezi relativně početnou skupinu výrazných hudebních talentů generací Z a Alfa, kteří by měli v budoucnu podílet na záchraně klasické hudby v tomto státě.  Rád soutěží (například ve Van Cliburnově soutěži v roce 2023 vybojoval 3. cenu), využívá stipendia a kurzy. Není to sice takový střelec jako nejlepší Asiaté, Evropané a Američané, ale jednou by z něj mohl být klavírista, který by měl setrvale zajímat festivaly a orchestry. Jistě bude účasten různých komorních propojení.

Na to, že mu ještě není dvacet, stvořil už pět nahrávek. Zatím poslední z nich (SU 4365-2) věnoval ruské hudbě, což mě vzhledem k dnešní době, kdy je „vyléváno s vaničkou i dítě“, překvapilo (viz správná negace Anny Netrebko či nesprávná nestrukturovaná negace společenského odsudku ruské a sovětské hudby včetně Šostakoviče v některých hudebních metropolích). Program si zvolil převelice náročný a choulostivý: Musorgskij – Obrázky z výstavy, Rachmaninov – Six moments musicaux, Skrjabin – Pět preludií, Etuda cis moll z opusu 2.

Technicky jsou všechny noty správně, jen celkový obraz je proměnlivý. Nejvíc mě zaujal lehkostí a barvami Skrjabin. U Musorgského nelze očekávat lidskou i tónovou zralost Andsnese, Ashkenazyho, Horowitze, Kisina, Olhssona, Pletneva…, ale cením si juniorní odvahy, že se pustil do klavírní verze. Chytrou volbou byl Rachmaninov, protože všemožní pianisté hrají stále omílají koncerty, preludia, efektní fantazie a variace. Hudební okamžiky jsou protkány intimitou, prchavostí a jemnými detaily. Pan Schulmeister dal této hudbě maximum, jakého je ve dvaceti letech schopen… a to není málo. Rachmaninov asi nebude jeho celoživotní značkou jako třeba v případě Lukáše Vondráčka, ale za výsledek se nemusí stydět, je to zajímavý okamžik v jeho mladém životě… Podle mého názoru hlavní slabinou nahrávky je Musorgskij, s nímž měl počkat do třetího decennia a raději zvolit něco z tvorby Sergeje Prokofjeva nebo Igora Stravinského. Předností projektu je však jasné názorové ukotvení. Je před ním dlouhá cesta, k níž panu Schulmeisterovi přeji plnou míru štěstí, pracovitosti, trpělivosti, kreativity, sebereflexe a pokory…

Tři příběhy – tři naděje. Kvůli odvaze dramaturgie bych dal na první místo projekt Marka Švejkara, jakkoli debut Alinde je velmi nadějný.

Luboš Stehlík