Se zpožděním mi z České pošty dolétla nahrávka Dvořákovy kantáty Svatební košile. V roce 2024 ji vydala u nás zatím téměř neznámá americká firma Navona Records. Byla natočena ve Smetanově síni pražského Obecního domu, produkce se ujala Kateřina Klimánková, režii a zvuk měli v gesci Jiří Gemrot a Karel Soukeník, dohled nad projektem měl zkušený Jan Košulič (supervizor projektu – výkonný producent Navony a majitel firmy Bob Lord). To je sice zdatný technický tým, leč zajímavější jsou interpreti – Prague Philharmonia, Český filharmonický sbor Brno, sopranistka Veronika Rovná, tenorista Richard Samek a barytonista Roman Janál, pro nějž datum vzniku nahrávky bylo i rokem jeho šedesátin. Samí renomovaní muzikanti. Všichni pak byli „podřízeni“ charismatickému dirigentu Petru Altrichterovi (narozen 24. května 1951).
Svatební košile se na rozdíl od Stabat Mater, Svaté Ludmily a Requiem provádějí sporadicky, což nechápu, a natáčejí ještě méně. Přitom je to geniální hudba s hororovým erbenovským koloritem a dobrým koncem, což by mohlo být dnešní době mentálně blízké. Jaký je jejich příběh? Roku 1883 obdržel Dvořák z Anglie výzvu ke zkomponování velkého vokálně instrumentálního díla, které by mohlo být uvedeno na hudebním festivalu v Birminghamu. Zprvu zvažoval oratorní duchovní témata (sv. Václav, Jan Hus), ale nakonec vybral z Kytice Karla Jaromíra Erbena v podstatě temnou baladu. Na díle pracoval od dubna do listopadu 1884 a hned v následujícím roce byla kantáta vydána vydavatelstvím Novello. Příteli Aloisi Göblovi napsal: „Cítím se tak velice šťastným, že se mi má nová práce velmi dobře daří; tento týden hodlám být se skicou hotov a ostatní pak půjde jako na drátku. Děkuji Bohu, že mě i tentokráte můj strážný genius neopustil; a jak by také jinak, vždyť ho mám tak rád. Myslím (a budete vidět, že se neklamu), že dílo to veškeré mé skladby v každém ohledu předčí, ani Stabat nevyjímaje. Jenom prosím Vás, nikomu se o tom nezmiňujte, vypadalo by to tak jako asi samochvála, a to bych nerad, vždyť mě znáte.“ Dvořák plně využil drama příběhu, ostré tematické střihy, vyhraněné osobnosti a jak bylo zvykem v jiných opusech geniálně využil sbor. Skvělá je orchestrace a celková barevnost partitury. (Bohužel nevím, z jakého notového vydání nahrávka vznikla.) Dvořákova fantazie je nevyčerpatelná! Celé dílo neztrácí homogenitu díky použití motivu sestupné kvinty prolínající se jednotlivými částmi. Dvořákovo zhudebnění, které patří k vrcholným kreacím skladatelovy tvůrčí geniality, se vyznačuje absolutním pochopením textu a dokonalým splynutím s verši v jedinečný celek. „Pro kantátu je příznačný její dramatický výraz, mimořádně invenční melodika a svérázná rytmičnost. Forma kantáty byla podmíněna povahou textu: dialogy dívky a umrlce byly svěřeny sólovému sopránu a tenoru, úloha vypravěče připadla sólovému barytonu a smíšenému sboru. Rozlehlé dílo přesně zachovává sled scén podle literární předlohy: V úvodním sopránovém monologu dívka vzpomíná na svého milého, který odešel do ciziny. Modlí se k Panně Marii za jeho návrat a v závěru vysloví rouhavou myšlenku, že pokud se její milý nevrátí, raději zemře. Za oknem světnice se objeví umrlec, který se vydává za dívčina milého a zve ji do svého domu. Následuje hrůzostrašná cesta noční krajinou, během níž umrlec postupně odhazuje předměty, které si dívka vzala s sebou: křížek, růženec a modlitební knížku. Dvojice doputuje na hřbitov, který umrlec dívce představuje jako svůj domov. Teprve zde dívka pochopí svůj omyl. Zachrání ji až omluvná modlitba k Panně Marii a první ranní paprsky.“
Dnes můžeme jen závidět úspěch po premiéře v Plzni a v Anglii v roce 1885. Plzeň byla spíše skromná zato Birmingham byl opulentní – čtyřsetčlenný sbor, stopadesátičlenný orchestr s Dvořákem za dirigentským pultem. Po anglické premiéře v Birminghamu následovala smršť dalších provedení: 2. prosince 1885 v Milwaukee, 1. února 1886 v Edinburghu, 2. února 1886 v Londýně, 11. a 13. února 1886 v Glasgow, 13. února 1886 v Londýně, 19. a 20. března 1886 v Brooklynu, 23. března 1886 v Dewsbury, 24. března 1886 v Leedsu, 17. dubna 1886 v Hradci Králové, 6. května 1886 v Chicagu, 10. května 1886 ve Filadelfii, 13. května 1886 v Bostonu ad. Úspěch překonal veškerá skladatelova očekávání. Z dobových ohlasů: „Svatební košile vzbudily skutečnou senzaci. Festivalové obecenstvo pohnuly k mocnějšímu projevu nadšení, než k jakému se dalo povzbudit kdy předtím. Dosud nikdy se nedostalo účinkujícím hojnější žně potlesku, dosud nikdy nevydobyl si skladatel triumfu zaslouženějšího.“ The Standard. „Bez rozpaků opakujeme přesvědčení, že Svatební košile jsou nejoriginálnější a nejvýznamnější skladbou svého druhu, jež dosud byly provedeny o birminghamských slavnostech.“ The Birmingham Daily Post. Pro úplnost je třeba dodat, že český název díla Svatební košile odkazuje ke starému lidovému zvyku, který tvoří jeden z motivů literární předlohy: dívky před svatbou věnovaly svým nastávajícím vlastnoručně ušité svatební košile. Pro první provedení kantáty v Anglii byl zvolen odlišný název The Spectre’s Bride (tj. Duchova nevěsta), který se při uvádění díla mimo české země vžil.
Nahrávkám díla, které znám, dominují čtyři: Ančerl, Česká filharmonie, Český pěvecký sbor; Bělohlávek, FOK, Pražský filharmonický sbor; Sawallisch, Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor; Mácal, New Jersey Symphony Orchestra, Westminster Symphonic Choir, Ančerl mě udivil dokonalostí detailů a výkony Bena Blachuta a Drahomíry Tikalové, Bělohlávek tektonickými oblouky, které jsem předtím neslyšel (nahrávka vznikla v roce 1996), nejlepším výkonem sboru (sbormistr Pavel Kühn) a báječným zpěvem Ivana Kusnjera, jenž byl tehdy na vrcholu sil, u Sawallische bylo téměř posvátné poslouchat výkony Gabriely Beňačkové a Richarda Nováka, nahrávka Zdeňka Mácala je v některých atributech neobvyklá, zvukově je nesyrovější ze všech. Věčnou zásluhou je, že dirigent dostal geniální kantátu do povědomí Ameriky. Svým způsobem byl v 21. století dvořákovským „věrozvěstem“ v USA.
Výjimečnou práci odvedl Petr Altrichter, jenž patří mezi dirigentské perly české současnosti. Zvuk, dynamika, plasticita, jež dostal z orchestru, jsou na úrovni nahrávek Bělohlávka i Sawallische. Oporou nahrávky je i skvělý sbor, i když v měkkosti a kantiléně bych se klonil k Pražskému filharmonickému sboru. Výkony sólistů mají vysokou úroveň a dobře se poslouchají, jakkoli pro barytonový part by byl vhodnější basbaryton. Paní Rovná a pan Samek vydali ze sebe maximum, ale s Beňačkovou a Blachutem se srovnávat nemohou. Pana Janála jsem si vždy velmi vážil, leč Svatební košile měl natočit někdy v prvním decenniu tohoto století. Potěšilo mě, že obsazení nechce imitovat zmíněný Birmingham. Dokonce mám pocit, že pro toto dílo je počet zpěváků a instrumentalistů zcela dostačující, vlastně stylovější. Nahrávka i zájem americké firmy mě potěšily. Design titulu hodnotit nebudu, anžto by to bylo velmi subjektivní, mým šálkem čaje není. Jen doporučuji mít pro čtení bookletu lupu nebo dobré oči.
Luboš Stehlík
