Hlavní hudební soutěží České republiky jsou Ceny Anděl. Můj letmý komentář se bude týkat jen klasické hudby, protože jiné odborně nerozumím, anžto nejsem všeználek.
Do finále se podle údajných odborníků na nahrávací byznys dostali tři tituly. Alinde Quintet (Inscape), Pavel Haas Quartet (smyčcové kvartety Bohuslava Martinů) a Tomáš Vrána, Janáčkova filharmonie Ostrava, Gábor Káli (Bartókovy klavírní koncerty). Akademici prý ocenili technickou preciznost a dramaturgický přínos. Všechny tři tituly jsou velmi dobré, i když bych měl ke všem nějakou výhradu. Nevšimli si, nevěděli nebo nechtěli vědět o dalších nahrávkách s vročením 2025, které byly minimálně stejně přínosné.
Anděla za klasickou hudbu získalo mladé dechové kvinteto Alinde s výbornou nahrávkou Iscape, jejíž dramaturgie byla sice přesvědčivá, ale mě osobně vadí úprava slavného Šostakovičova osmého Smyčcového kvartetu c moll, která dost deformuje étos originálu. Škoda, jistě by se našla vhodná originální náhrada. Je však nesporné, že je soubor velkou nadějí české hudby pro velkou část tohoto století. Ostatní tituly komentovat raději nebudu, protože bych měl ještě více výhrad. Kdyby byla jiná situace, tak bych konstatoval, že vítězství Alinde je správné a nemá alternativu.
Alternativy, o nichž vážení akademici nevěděli
V případě labelu Animal Music bych zvažoval debut Krása Quartetu s názvem Youth, jenž měl objevnější dramaturgii než držitel Anděla – Krása, Ančerl, Schulhoff. Ještě provokativnější je debut klarinetisty Marka Švejkara u firmy Supraphon, který „bez skrupulí“ a samojediný konfrontuje Beria a Bouleze s aranžmá Bacha. Mimořádný ohlas po zásluze zaznamenala nahrávka Hudební okamžiky mladičkého pianisty Jana Schulmeistera (Musorgskij, Skrjabin, Rachmaninov). Zdá se, že čeští akademici jsou chytřejší a mají lepší uši než šéfredaktoři světových médií.
A pak jsou zde tři projekty, které jsou zajímavější, přínosnější a interpretačně ještě lepší. Prvním je komplet komorního díla pro violoncello a klavír Bohuslava Martinů, který stvořili Vilém Vlček a Denis Linnik, druhým Smetana – symfonická díla s charismatickým dirigentem Petrem Popelkou, který řídí SOČR. Třetí nahrávka, podle mě loni vůbec nejlepší, vypadla kvůli stupidnímu předpisu, že vydavatelem musí být česká firma. Label Pentatone totiž v roce 2025 vyslal do světa Mahlerovu Třetí symfonii, kde většina umělců má českou občanku – Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Pueri Gaudentes… cizinci jsou Semjon Byčkov a naštěstí i sólisté. Nevím, jestli tento projev blbosti pořadatelé soutěže zachovají, ale jestli ano, nikdo nikdy nebude tuto kategorii, která je v rámci Andělů absurdní, ve světě brát vážně. (Jak se akademici vyrovnají s kompletem Mahlerových symfonií stejného nizozemského vydavatele, jenž asi zcela zastíní vše, co se v Česku vydá?)
Smutnou realitou je neschopnost českého světa klasické hudby organizovat na reprezentativní úrovni „soutěž“ nahrávek artificiální hudby, přestože je vydávání všemožných hudebních nosičů v tomto století v krizi nebo out, takže musíme akceptovat tento podivný přílepek, jemuž dávají kredit dobří, neznalí (nebo snad nemožní) „akademici“, kteří asi nemají hudební sluch.
Luboš Stehlík
