Dějiny české klasické hudební kultury po roce 1989 nepíší jen umělci a velké instituce typu České filharmonie, FOK, Filharmonie Brno, ale i firmy, které zaznamenávají pro budoucno zrcadlo vzpomínek na znějící hudbu. A nejsou to jen tzv. velcí hráči jako je Supraphon nebo Radioservis, ale i firmy s malými rozpočty, které si musí na své bohulibé aktivity vydělat nebo neustále shánět sponzory. Od konce 90. let k nim patří ArcoDiva.
ArcoDiva pořádá i mimořádné koncerty jako byla vystoupení Thomase Hampsona, připravila mezinárodní projekty – například Stamic 2017, Češi ve Vídni, a další. Ve spolupráci se Společností Gustava Mahlera obnovila a provozuje Rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích a pořádá od roku 2002 mezinárodní hudební festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava.
Má pevné místo na domácím i zahraničním trhu s klasickou hudbou a patří v současnosti k důležitým producentům klasické hudby v České republice, mimochodem s globální distribucí firmou Naxos. Její dramaturgie je cílevědomá, kreativní, líbí se mi systematická podpora mladých hudebnic a hudebníků; řada nahrávek bylo oceněno v zahraničí. Výhodou labelu je existence vlastního studia, které umožňuje věnovat zvukové podobě nahrávek mimořádnou pozornost (zvukoví mistři Václav Roubal a Karel Soukeník).
Lina Tur Bonet. Foto Pablo F. Juarez.
Z minulosti připomínám například kompletní nahrávku orchestrálních děl Zdeňka Fibicha a záslužnou péči dílu Pavla Vranického, kam patří i nahrávka jeho Houslových koncertů (F dur, G dur, C dur) doplněné o Poco Adagio ze Symfonie C dur, která se ke mně dostala bohužel se zpožděním (2024, UP 0257). Ústřední osobností je španělská houslistka Lina Tur Bonet. Její charakteristika by mohla vypadat takto: mimořádně nástrojově disponovaná, muzikální a zvídavá, ráda objevuje. Má totiž pozoruhodně pestrý repertoár a záběr. Hraje poučeně, s nadšením a neskutečným nasazením hudbu od baroka po současnost, od Vivaldiho a Corelliho přes Brahmse, Chaussona, Bartóka a Piazzollu po Josého Mariu Sáncheze Verdú. Světová média označila její nahrávku Biberových sonát za referenční a mám pocit, že právem (podotýkám, že jsem ji slyšel jen ze záznamu). Není bez zajímavosti, že se řadí k ženám, které převzaly i roli dirigující houslistky (Tafelmusik Toronto, Barokkanerne Oslo, Jerusalem Baroque Orchestra, Recreation Styriarte Graz…). Mnohé zkušenosti nasála při spolupráci s Jordim Savallem (Le Concert des Nations).
Na této nahrávce spolupracuje se souborem Wranitzky Kapelle, což je projektový ansámbl specializující se tvorbu Pavla Vranického a dalších komponistů druhé poloviny osmnáctého století a přelomu do století devatenáctého. Dirigent Marek Štilec sice nemá světově hvězdnou kariéru à la Jakub Hrůša, ale patří mezi českou dirigentskou elitu tohoto století. Natočil už více než třicet projektů a tento jistě patří k nejzajímavějším. Vranického hudba je velmi invenční, občas dokonce překvapí a kvalitou si nezadá dokonce i s Josephem Haydnem. Hra paní Bonet je oduševnělá, tónově mimořádná, empatická, perfekcionistická a velmi pozitivní. Ačkoli ji neznám, měl jsem z poslechu pocit, jakoby se stále usmívala. Pro mě velmi zajímavá zkušenost. Upřímně řečeno nechápu, proč se její housle míjejí s plány hlavních českých festivalů a orchestrů.
Vloni vydala ArcoDiva titul, který mě příjemně překvapil. Jeho název je jablečný, ale s mamutí technologickou firmou nemá nic společného. Apple: Train (UP 0256, 2025) má pouze hudební konotaci – je to totiž název písňového cyklu Sylvie Bodorové (nar. 1954) z roku 2009. Premiérově natočená hudba voní folklorem, je nádherně průsvitná, má podmanivou kompoziční poetiku a je báječně interpretovaná sopranistkou Olgou Jelínkovou, klavíristou Timothym Cheekem (aktivní díl přidala trianglem skladatelka). Škoda, že jsem dosud hudbu živě neslyšel (včetně avizovaného průvodního tance). Každá písnička Jabloňového vlaku je milou perličkou a nelze říci, co uši zaujme více, jestli Stará modlitba, Uspávanka nebo Kulatý svět… Závažným opozitem je Bodorové smyčcový kvartet Silymabum, což je slovní hříčka na blahodárný Ostropestřec mariánský; Škampovým kvartetem (Petra Brabcová, Adéla Štajnochrová, Martin Stupka, Lukáš Polák) vášnivě zahraná pocta přírodě.
Mezi hudbu Sylvie Bodorové umístil vydavatel vizitku umění největšího ženského talentu české hudby, který neměl možnost se rozvinout, takže nevíme, jak by dopadl – Vítězslava Kaprálová (1915-1940). Můžeme nasát její vokální tvorbu ve většinou referenční podobě. Píseň Leden zpívá cituplně tenorista Jozef Gráf (klavír Timothy Cheek, flétna Barbora Haasová, housle Petra Brabcová a Adéla Štajnochrová, violoncello Lukáš Polák), zajímavé, i když spíše dokumentační, jsou nahrávky Písně dělníků Páně a V zemi české (Olga Jelínková, Timothy Cheek), obě nahrávací premiéry. Překvapivý je Dopis z roku 1940 v hlasově typickém podání Adama Plachetky (klavír opět Timothy Cheek).
Dvojice drobných titulů jsou malým úkrokem. Dva ženské sbory s ozvěnou světa Bohuslava Martinů byly dobře nahrány sborem Canticum Ostrava (dirigentka Alena Hron, sbormistr Jurij Galatenko, který by dozajista zvládl i roli dirigenta), i když například výběr Českého filharmonického sboru Brno nebo Pražského filharmonického sboru by byl vhodnější alternativou. Potěšila mě nahrávka melodramu Karlu Čapkovi, který zrcadlí unikátní českou tradici. Je dojemné, jak skladba odráží dobu – konec Čapkova života a potupnou Mnichovskou smlouvu… Titul má mnoho nálad, emocí a upomínek, ale nejvíce mě přece jen oslovil „jabloňový“ úvod. Je škoda, že nahrávka v médiích zapadla, ale v budoucnu se kochám nadějí v živé setkání.
Luboš Stehlík
