Oratorium Theodora u nás patří jen mezi málo známé skladby Georga Friedricha Händela (1685–1759). Jde přitom o jedno z vrcholných děl, v němž skladatel zúročil své celoživotní zkušenosti a dovedl zde také k vrcholu žánr oratoria, kterým si získal trvalé místo v anglické kultuře. Skutečně unikátní je však Theodora volbou tématu. Jde totiž o jediné Händelovo oratorium, jehož libreto nečerpá náboženské téma z Bible, ale nachází inspiraci v příbězích raně křesťanských mučedníků.
Autorem dramatického libreta je Thomas Morell (1703–1784), který s Händelem dlouhodobě spolupracoval již od oratoria Juda Makabejský (1747). Předlohou příběhu, v němž jsou ústředními postavami mučedníci Theodora a římský voják Didymus, byla díla anglického teologa Roberta Boylea a francouzského dramatika Pierra Corneille. Händel látku v roce 1749 zhudebnil s mistrovským smyslem pro dramatičnost a bohatě zde využil letité zkušenosti s operní i oratorní tvorbou. Vedle pětice sólistů dílo instrumentoval pro sbor a orchestr, jehož barevnost obohatil i o řadu dechových nástrojů jako flétny, hoboje, fagot, lesní rohy a trubka s tympány. Vedle jemných kantabilních ploch zde nechybí ani koloraturní árie či náročné sbory, s nimiž Händel podtrhuje dramatický děj. Instrumentační i stylovou zajímavostí je instrumentální mezihra Symphony of Soft Musick, protože úsporná kombinace dvou příčných fléten a fagotu nabízí zvukově mimořádně jemný a v kontextu rozsáhlého oratoria i osvěžující zvuk. Pozoruhodná je však i stylová podoba, která je typická pro francouzskou tvorbu konce 17. a první poloviny 18. století. Jde tedy o nevšední doklad toho, že francouzská hudební kultura, která se zásadním způsobem podílela na obnově anglického hudebního umění po návratu Stuartovců na trůn, zůstávala v Anglii živě přítomná i v polovině 18. století.
Premiéra proběhla 16. března 1750 v divadle Covent Garden. Ačkoliv znalci a řada Händelových podporovatelů oratorium velice oceňovali, u londýnského publika se Theodora velkého úspěchu nedočkala. Glosoval to dokonce i sám Händel. Když jej Charles Burney žádal o vstupenky pro dva hudebníky na provedení Mesiáše, skladatel v odpovědi uvedl: „Že jste nepřišli na Theodoru. Když se hrála, bylo v sále tolik místa, že by se dalo tančit.“ Neúspěch musel být o to víc hořký, že šlo o jeho oblíbené oratorium.
Ani dnes Theodora nepatří mezi příliš často uváděná oratoria, což je dáno možná délkou díla i početnější instrumentací, na koncertní pódia a nahrávky se však dostává. Zatím posledním příspěvkem k diskografii tohoto pozoruhodného díla je audiozáznam souboru Arcangelo pod vedením Jonathana Cohena vydaný pod značkou Alpha Classics v produkci Outhere Music (katalogové číslo ALPHA 1025). Na vydařené nahrávce zaujme již volba sólistů. Hlavní postavu Theodory velmi zdařile ztvárnila sopranistka Louise Alder, které výborně sedí náročné Händelovy party a skvěle se jí daří vystihnout zejména kontemplativní rovinu, jež je pro mučednické příběhy raného křesťanství typická. Podobně výtečný je i kontratenorista Tim Mead (Didymus) a mezzosopranistka Anna Stéphany (Irene), u nichž jsou rovněž silné rozjímavé nebo melancholické pasáže. V případě Stéphany jsou však rušivým elementem zbytečně častá glissanda, např. v árii Defend Her, Heav‘n. U tenoristy Stuarta Jacksona (Septimus) zaujme naopak zejména jeho působivá technika v náročných koloraturních číslech. V této roli také velmi účinně podporuje dramatický rozměr oratoria. Tato věta bezezbytku platí rovněž pro basistu Adama Plachetku (Valens). Jeho robustní hlas s velkým vibratem se sice poněkud vymyká komornějšímu charakteru vokálního projevu ostatních sólistů, ale když si posluchač kontrastu uvykne, tak jistě ocení energickou a živelnou dramatičnost, kterou Plachetka svým zpěvem celku dodává.
Skvělý je rovněž výkon orchestru, který hraje na kopie historických nástrojů. Zvuk je velice kompaktní i výtečně sehraný, takže pěvcům poskytuje skvělou oporu a v orchestrálních číslech si získává zaslouženou pozornost. Hlavní tíha provedení leží tradičně na smyčcových nástrojích, ale velmi vydařená jsou také sóla dechových nástrojů, jimiž Händel barevně oživuje některé árie, sbory i instrumentální mezihry. Pozadu nezůstává ani perfektně sezpívaný sbor, který se také zásadní měrou podílí na zvukově podařené dramatizaci celého nastudování. Celkové hodnocení je tedy velmi pozitivní a nahrávka Jonathana Cohena se souborem Arcangelo je rozhodně zajímavou možností k seznámení s Händelovým oratoriem Theodora.
Lukáš M. Vytlačil
Text vznikl ve spolupráci s Českou Händelovou společností
