Rozhlasový archiv s veledíly Smetany a Brahmse pokračuje v edici vynikajících nahrávek Pražského jara – Gold Edition již sedmým pokračováním kvalitních live záznamů Československého rozhlasu. Dvojalbum nabízí nevšední Mou Vlast Bedřicha Smetany v provedení České filharmonie pod taktovkou německého dirigenta Wolfganga Sawallische z roku 1986 a dále mohutné Německé requiem Johannesa Brahmse se zahraničními sólisty, filharmonickým sborem a Českou filharmonií, řízenou suverénně rakousko-americkým dirigentem Erichem Leinsdorfem v roce 1987.
Smetanova Má vlast v provedení České filharmonie 12. května 1986 v tehdy využívaném velkém sále Paláce kultury, byla přes všechny akustické potíže nepříliš vstřícného prostoru nahrávána rozhlasovým, vysoce profesionálním týmem: hudebním režisérem Janem Málkem a zvukovými mistry Tomášem Zikmundem a Miroslavem Marešem, který také čtyřicetiletý záznam pečlivě remasteroval a rekonstruoval. Česká filharmonie, která má proslulý Smetanův cyklus tzv. „pod kůží“, hrála pod vedením německého dirigenta Wolfganga Sawallische, jenž navštěvoval Prahu již od roku 1958 a k české hudbě měl skutečně blízko. Na tiskových konferencích před zahájením festivalu byly vždy znát jeho přirozený zájem a láska k české hudbě jako takové, ke Dvořákově a Smetanově především.
Provedení Mé vlasti pod Sawallischovou taktovkou je prodchnuté úctou a porozuměním, charakterizovaným odlišným provedením od často slýchaných čistě českých provedení. Sawallisch ozřejmuje v každé části cyklu svůj pohled, svoji vizi Smetanovy cituplné a dramatické lásky k vlasti, lehce oproštěné od obvykle měkkých provedení s plynulou dynamikou. Spíše ve Smetanových hudebních obrazem zvýrazňoval kontrast smírných či vysoce dramatických míst, která precizně dirigoval zpaměti a obohacoval je novými osobitými náhledy, jež v partituře objevoval.
Vyšehrad zde překypuje vznešeností, dávnou slávou, která české historii náleží. Zdůraznění dechových partů podtrhuje dějinné milníky s mystikou i dramatem podpořené efektní dynamikou od zamlžených bájí po břesknou bojovnost. Vyšehrad obestřený legendami je odkazem na minulost Čechů na nelehká období počátků. Malebnost a mnohovrstevnatost zvláště v dechové sekci zvýrazňují překotné momenty historického vývoje; činely vytvářejí rozvrat a chaos, tichounké smyčce a nádherná dřeva jsou již jen ozvěnou. Líbezné melodie, zastřené melancholickou vzpomínkou přerušuje základní téma – velebnost počátku dějin vyrůstající z bojů i vítězství, s radostí vzrůstající v precizním tempu s bohatou probarveností korunují smyčce a harfová arpeggia s jemností připomínají důležitost národního povědomí.
Vltava z jemných flétnových přediv zurčí nad pizzicaty smyčců s přesností malířského štětce. Zřetelné vlnění motivů předával dirigent plynulým přechodem k lovecké scéně a polka typickým rytmem je úctou ke Smetanově národnímu cítění. Pečlivá detailní sazba scény tančících víl nemůže být jemnější, mlžnější a půvabnější, hladká melodika zní stříbřitě a začne vířit až ve Svatojánských proudech. Tříštění vody o balvany, léta skrytými pod přehradou v řečišti kdysi nebezpečné řeky, už známe jenom ze starých filmů a proplouvání si lze dnes už těžko představit. Majestátný Vyšehrad na obzoru jako dávné sídlo Přemyslovců uchopil dirigent precizně vypointovaným výrazem dávné slávy. Splynutí Vltavy s Labem pod Mělníkem je symbolem spojení historie s budoucností a Sawallisch je náležitě kontrastně vystihl jemným tokem vzdalujících se spojených řek s vírou ve slavnou budoucnost vítěznými závěrečnými akordy.
Nádherná Šárka od počátku velmi energická a barvitá je Sawallischem s nadšením uchopena dramaticky až zběsile, po krátkém tématu Šárky už nastupují rytmické vojenské šiky blížícího se boje. Dirigent pracuje s hudbou jako divadelní scénou a milostná linka náhlého okouzlení Ctirada při spatření Šárky je tak úchvatná, že zastavuje čas. Jen okamžik a smluvený tón rohu rozpoutá nečekaný nástup Vlastina vojska. Lítost Šárky už neznamená nic, zalíbení rychle vzplálo a zaniklo v líté řeži žen proti mužům. Ctiradova smrt je rychlá a neodvratitelná, jednoznačné vítězství žen překrývá vše bezpodmínečně a krutý boj náhle končí. Česká filharmonie pod Sawallischovýma rukama jedinečně dýchá láskou i válkou a všechny barvy Smetanovy partitury dostávají ostřejší, jasnější a výraznější kontury.
Z českých luhů a hájů, obraz milované české krajiny se zvukomalebným okouzlením uchopil dirigent kresbou rozlehlých vlnících se polí v rovinách s ozvěnou polky z vesnic dýchají láskou k lidem i přírodě. Vysoké smyčce jemností jen svítí, dechy odkazují k přírodě, horny ke kráse lesů. Líbezná malebnost hudby je odrazem Sawallischova naturelu a lásce k Čechám, proto sem jezdil tak často a Pražské jaro miloval. Sytý závěr zpodobnil s úctou a vznešeností, čistota jednotlivých frází se nese do plnokrevné polky skotačivým rytmem, echo tance podtrhuje pozvolna utichající precizní smyčce. Blížící se bouře je zažehnána a ztišení v dáli se mění ve vítězství, v něž Smetana věřil a mistrovsky je do hudby vložil. Tak přesně dirigent četl a vtiskl poselství do symfonické básně.
Tábor uvozený úderem kotlů a náznakem husitského chorálu se z mlžného oparu pomalu vynořuje dozrávání rozhodnutí odplaty za smrt Mistra Jana Husa. Údery kotlů nekompromisně směřující k plnému soustředění na vznik husitských vojsk zobrazil skladatel i dirigent naprosto brilantně. Neodkladný boj s nespravedlností je třeba zahájit, slavnostní citace z chorálu „vždy pevně zvítězíme“ následují ostré fanfáry znamenají konečné zformování husitů k boji za umlčené myšlenky Mistra Jana. Zvažování mezi rozumem a citem je Wolfgangem Sawallischem ztvárněno mimořádně precizně s plnou emocionalitou, odkazující na lidové hnutí rozhodnuté k boji založením Tábora jako husitského města. Vítězné fanfáry jsou zcela výmluvné, Tábor založený roku 1420 je východiskem úspěšných bitev husitů.
Poslední ze symfonických básní Blaník vítěznými fanfárami navazuje na Tábor a variacemi mění připomínku husitských úspěchů, které nakonec vedly k porážce a chaosu. Pomoc v nouzi nejvyšší však nemizí, husité byli kdysi poraženi, ale Blaničtí rytíři, spící v hoře Blaník, jsou stále k boji připraveni „jenom spí“. Smetanovo vlastenectví a víra v národní vítězství jsou Sawallischem výtečně uchopena. Krásná sóla dřev naznačují pomoc v jakékoliv situaci a uklidnění z obav o osud národa. Všechno zlé bude zažehnáno, představa bájného vojska a jistota nezpochybnitelnosti opět nese znaky scénické hudby. Jak úplně německý dirigent Smetanovi porozuměl je zcela patrné na precizním vedení orchestru v náročné a jedinečné instrumentaci s jasnými prvky mohutnosti a jistoty ochrany národa připraveným legendárním vojskem. Ozvěna chorálu Ktož jsú boží bojovníci odkazuje na konečné vítězství myšlenek na svobodu. Smetanu jako tvůrce národní hudby oslavuje Sawallisch vznešenou citací husitského chorálu, melodie provázená údery kotlů vede do radostné budoucnosti velkolepé, krásné a orchestrem nádherně nesené závěrečné fanfáry.
Druhý disk dvojalba Radioservisu je věnován rozsáhlému Německému requiem, op. 45, Johannesa Brahmse na slova Písma svatého pro soprán, baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany ad lib. Historie známé skladby není založena na liturgickém latinském textu zádušní mše, ale opírá se o skladatelův výběr biblických citací tzv. Lutherovy bible a bývá označována jako „jeden z největších a nejosobitějších rozhovorů se smrtí“, k němuž se autor uchýlil po smrti své matky. Bible vydaná roku 1534 reformátorem Martinem Lutherem, který vybral a přeložil originální texty Písma svatého, odmítl latinskou verzi (Vulgátu) a vydal německý překlad, čímž položil základní kámen protestantismu. Český překlad textů Německého requiem, uvedený v bookletu dvojalba, vychází z Bible Kralické, vydané roku 1578 rovněž v přímém překladu originálních textů Písma do češtiny jako dílo členů Jednoty bratrské, především Jana Blahoslava a vydané v Kralicích nad Oslavou. Za protireformace byla kniha u nás již zakázána a pronásledována stejně jako Jednota bratrská.
Brahmsovo dílo nebylo při vídeňském prvním uvedení na konci roku 1867 přijato ani veřejností, ani hudebními odborníky, byť autor pečlivě konzultoval jak výběr textů, tak hudební zpracování s přáteli i hudebními osobnostmi. Další provedení Německého requiem na Velký pátek 1868 v Brémách se již dočkalo úspěchu a skladatel poté připojil poslední sedmou část, jíž bylo dílo uzavřeno. Brahmsovo Německé requiem na Pražském jaru v roce 1987 vzbudilo ohlas vynikajícím provedením ve Smetanově síni Obecního domu rakousko-americkým dirigentem Erichem Leinsdorfem a pěveckými hvězdami americkou sopranistkou Robertou Alexandrou a anglickým barytonistou sirem Thomasem Allenem, skvěle připraveným Pražským filharmonickým sborem se sbormistrem Lubomírem Mátlem a opět vynikající Českou filharmonií. Erich Leinsdorf narozený ve Vídni se již jako mladý dirigent představil jako talentovaný umělec operní i koncertní. Po domácích úspěších zakotvil ve Spojených státech, nejprve v MET, ale především jako uznávaný dirigent předních amerických orchestrů. Od 50. let minulého století se vracel do Rakouska a Německa, kde patřil k renomovaným dirigentům zejména velkých operních a koncertních děl.
Německé requiem tedy získalo pod vedením tohoto umělce svrchované provedení, výtečně nastudované a vedené propracovanou koncepcí. První část díla „Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou“ vychází z Matoušova evangelia Nového zákona, z kapitoly Ježíšova Kázání na hoře. Příslib blahoslavení trpících svěřil autor sboru a v provedení Pražského filharmonického sboru se úvodním smírným textům dostalo úžasně kultivovaného a plastického provedení s působivou, velebnou vznešeností. Druhá část „Všeliké tělo jest jako tráva“ z Izaiáše Nového zákona v 1. Petrově listu sbor rozezní mohutný souzvuk, energický až varovný, jež výmluvně sděluje pomíjivost světa i lidí. Sláva a moc Boží je velebena silně, víra je mocná. Silná zvolání v sopránech a poté mužského sboru jsou dokladem Brahmsovy velikosti v kompozici, vždy upřímné a silné. Nádherné melodické sekvence ukazují na závažnost Boží moci Vykupitele, aby zůstávala věčná radost bez zármutku. Velikost poselství je sborem vyzpívána s výtečnou srozumitelností a přesnými detaily.
Třetí část „Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého“ ze Žalmů Starého zákona, Žalm 39 svěřil skladatel barytonovému sólu se sborem. Thomas Allen se stal pro svůj sytý tvárný hlas operní hvězdou a patřil k nejlepším světovým lyrickým barytonistům konce 20. století. Biblickou prosbu o znamení blížící se smrti uvedl pěvec s naléhavostí, ale sbor utišuje pokorného prosebníka, že duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich žádná trýzeň. Sólo se sborem si odpovídají, mohutné tutti stvrzuje jistotu naplnění lidského očekávání zákonem spravedlnosti. Brahmsova oddanost dojímá ohromujícím ztišením, ujišťujícím, že „pro každého spravedlivého je připravena jen radost.“
Čtvrtá část cituje ze Žalmu 84 „Jak jsou milí příbytkové tvoji“ přednesený krásně klenutým ženským sborem s volnou melodií, jež nese poselství touhy člověka po Božím příbytku duše i těla. Pečlivý podkres mužského sboru a orchestru s bohatou instrumentací potvrzuje sílu sdělení. Mírné laskavé ženské hlasy ohlašují věčnou chválu, v kompozici cituplně naplněnou.
Pátá část je založena na Janově evangeliu Nového zákona ze 16. kapitoly „Protož i vy zármutek máte nyní, ale opět uzřím vás“, kde se Ježíšovo proroctví promítá do výrazně nosného sóla sopranistky Roberty Alexander. Známá citace „Jen maličko a uzříte mne“ soprán uklidňuje půvabně klenutou frází, že je třeba jen věřit a vše se podle Kristových slov vyplní. Tichý sbor stvrzuje proroctví a vynikající sólistka niterně přednáší uklidňující slova, že vše bylo prorokováno a jak Ježíš přišel a shromáždil své učedníky, musí je opustit, aby se k Otci vrátil. Souznění sóla se sborem dýchá v Brahmsově kompozici klidem a neochvějnou jistotou shledání.
Šestá část čerpá rovněž z Nového zákona z Listu Židům „Neboť nemáme zde města zůstávajícího“ o proroctví posledního soudu. Rytmičtější, odhodlaný sbor uvádí smíření s osudem a přijímá napomenutí k věrnosti, skladatelem vložené do vážného barytonového sóla Thomase Allena; „Smiřme se se všemi, vždyť nemáme svoje vlastní město, teprve je hledáme.“ Zvěst o proměně všeho podává vzrušeně naléhavý baryton, situace pro Židy nebude radostná, je ale nutné zachovávat věrnost Pánu, „Pohlcena jest smrt ve vítězství“. Radostný sbor provází naléhavost sólisty a velkolepou chválou jásají procítěné mužské hlasy následované svítivými soprány. Precizní dynamika celého sboru se pohnutě mění, aby sdělení nabývalo na důraznosti.
Sedmá část, připojená skladatelem k šestidílnému Requiem dodatečně až pro uvedení v lipském Gewandhausu roku 1869, čerpá ze závěru celé Bible, ze Zjevení Janova „Blahoslavení jsou od této chvíle mrtví, kteříž v Pánu umírají“. Vše bude rázně ukončeno a zváženo, náhle bez ohlášení skončí svět a vše, co je na něm. Brahms nechtěl zakončit své veledílo liturgicky, ale výběrem kapitol Písma zhudebnil naplnění „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu“. Originál Janova zjevení pochází pravděpodobně z konce 1. století a nese charakteristiku Apokalypsy, výzvu k věrnosti, spravedlivosti a čistotě víry.
Skladatel vložil závažné myšlenky konce života do úžasně emocionálního ženského sboru se širokými melodickými pasážemi s orchestrem následovaným jásotem překypujícího sboru. S působivou velkoleposti doznívá dílo porozuměním. Kompozice pozdního romantismu je skutečně jednou z perel Brahmsova odkazu a dirigent Erich Leinsdorf je uchopil v celé mohutnosti s mimořádným vnitřním výrazem, propracovanými detaily a precizním vedením ohromného tělesa orchestru, sboru i sólistů. Archivní špičkovou nahrávku s díly Bedřicha Smetany a Johannesa Brahmse vydavatelství Radioservis nabízí také jako dvojalbum s všeplatným poselstvím lásky k přírodě a lásky k člověku jako součást duchovního života.
Marta Tužilová
