Jan Mráček, ČF / Suk, Mendelssohn, Schubert (SU 4380-2)
Josef Suk (1874–1935)
Fantasie pro housle a orchestr
Česká filharmonie, dirigent sir John Eliot Gardiner
Franz Schubert (1797–1828)
Rondo pro housle a smyčce A Dur, D. 438
Komorní orchestr České filharmonie
Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847)
Koncert pro housle a komorní orchestr d moll
Komorní orchestr České filharmonie
Hudební režie: Markéta Janáčková (Suk), Milan Puklický (Schubert, Mendelssohn)
Mistr zvuku: Jakub Hadraba (Suk), Jan Lžičař (Schubert, Mendelssohn)
Mastering: Jakub Hadraba
Houslista Jan Mráček, jeden ze tří koncertních mistrů primů České filharmonie, člen Lobkowicz tria a mezinárodně respektovaný virtuos, není na rozdíl od některých českých hudebníků častým hostem v nahrávacím studiu. O to víc je hodná pozornosti jeho nová nahrávka. Recenzovaný titul Supraphonu (produkční práce Matouše Vlčinského, který však už v této firmě nepracuje) je kombinací starého a nového, což je v tomto století u nahrávacích firem běžný modus operandi. Před časem vznikla sestřihem několika koncertů a generální zkoušky nahrávka Suka a relativně nedávno ji kvůli tomuto projektu pan Mráček doplnil o Mendelssohna a Schuberta.
Česká historie houslové hry patří ve světě k elitním a Jan Mráček na ni vlastně symbolicky navazuje. Některá jména se stala slavnými dobovými ohlasy, kontextem, v některých případech mohou být zrcadlem jejich skladby, například Slavík, Laub, Hřímalý, Ondříček. U Kubelíka a Kociana máme nejen jejich hudbu, ale i zkreslující šelakové nahrávky. V relativně nedávné době zanechali stopu různé hloubky například Příhoda, Suk, Snítil, Hudeček, Matoušek, Štraus… Naštěstí české housle mají v tomto století pokračovatele – velmi nadějnou současnost i budoucnost.
Magnetem pro růst i existenci houslových virtuosů byla už od doby Václava Talicha úrodná Česká filharmonie. Kdysi byla fundamentem mimo jiné Karla Hoffmanna, Stanislava Nováka, Jiřího Nováka, Josefa Vlacha, Bruna Bělčíka, Karla Šroubka, relativně nedávno Josefa Špačka, dnes Jana Fišera, Jiřího Vodičky a právě Jana Mráčka. Je podivuhodné, že poslední tři jména jsou současnými koncertními mistry České filharmonie, což je skvělá vizitka úrovně smyčců tohoto orchestru. Přitom je každý jiný – liší se tónem, výrazovými akcenty, filozofií hrané hudby a jejím výkladem. (Na záda jim dýchá zatím nejmladší generace se sólovými ambicemi, například Milan Al-Ashhab, Daniel Matejča, Jan Novák…)
Interpretace Jana Mráčka v případě Sukovy Fantazie zaujme péčí o detaily, zpěvností frází, vřelostí, pokorou, přímočarostí, nadhledem 21. století, občas neortodoxním frázováním. Legendárního dirigenta ctí, že mu dal prostor, aby dosáhl sukovského nebe. „Josef Suk, na Pražské konzervatoři v houslové hře žák proslulého Antona Bennewitze, znal nástroj dokonale a jeho technické a výrazové možnosti uplatnil ve spojení s inovativním přístupem k pojetí struktury. Její volné uspořádání zcela odpovídá názvu díla, vnitřní struktura Sukovy Fantazie odpovídá principu sonátové formy. Silný účinek je dán kontrastem hlasu sólového nástroje a bohatými barvami instrumentace orchestru, šíří harmonických prostředků ve spojení s polyfonním vedením hlasů, které je pro Sukovu partituru typické. Sólový nástroj a orchestr tvoří rovnocenné složky, které se vzájemně doplňují.“
Fota Alexander Dobrovodský.
Schubert a Mendelssohn jsou pak v „režii“ pana Mráčka v roli dirigujícího koncertního mistra. Obě skladby jsou cennou varietou k převažujícím masivním výkladům těchto subtilních děl a mají, dle mého mínění, ve světové fonotéce vysoký level. Všechny tři skladby jsou prolnutím lyriky, špičkové virtuozity a temperamentu. Na hře pana Mráčka obdivuji lehkost a dokonalost houslové hry a vroucnost, která mě ze všech koncertních mistrů České filharmonie minulosti i současnosti upoutala nejvíce.
Chápu volbu méně hraného Mendelssohna. Schubert v českém podání je cenný, ale upřímně řečeno mohl by to být mnohý jiný podobně kvalitní titul z desítek kompozic německé či rakouské hudby. Pan Mráček mě tím příjemně překvapil, neboť jsem nevěděl o jeho afinitě k Schubertovi. Přesto vrcholem nahrávky je jednoznačně Suk.
Dle mého mínění mezinárodní kvalitu nahrávky umocňuje hudební režie. Kromě velezkušeného Milana Puklického je to mladá Markéta Janáčková, jež se postarala o výbornou režii Suka. Skvěle navazuje na legendární hudební režiséry minulého století firmy Supraphon – Eduarda Herzoga, Pavla Kühna, Milana Slavického, Jaroslava Krčka či Jaroslava Rybáře. Grafika a textový obsah CD mají konstantně vysoký standard Supraphonu (kvalitní průvodní stať je od Vlasty Reittererové, překvapivě krátký rozhovor se sólistou vedl David Mareček); titul by si však zasloužil kreativněji pojatý cover. Každopádně všechny nahrávky mají úroveň špičkové mezinárodní produkce. Mimořádně mě potěšil citlivý a kompetentní dirigentský vklad Johna Eliota Gardinera, který pracoval v Sukovi i s detaily, jichž si většina jeho kolegů nevšimla.
Luboš Stehlík
