Terezie Fialová o své nové nahrávce klavírního cyklu Pēterise Vaskse Gadalaiki.

Letos jubilující lotyšský skladatel Pēteris Vasks (*1946) je nejen vůdčím hudebním hlasem své země, ale i jedním z nejznámějších a nejuváděnějších žijících autorů vůbec. Svou kariéru začal jako kontrabasista prominentních litevských a lotyšských orchestrů, profesionálním skladatelem se stal teprve v osmdesátých letech minulého století. Prakticky veškerá jeho tvorba je natočena a alba s nahrávkami jeho skladeb jsou obsažena v katalozích prestižních labelů. To nijak neubírá na výjimečnosti počinu, pod nímž je podepsána klavíristka Terezie Fialová. Ta jako čtvrtá na světě pořídila nahrávku Vasksova klavírního cyklu Gadalaiki (Roční období) z let 1980–2008 na CD a jako první na LP. Album vychází u firmy Animal Music oficiálně 16. října a kromě zmíněných fyzických nosičů koupitelných na e-shopech bude dostupné na všech streamovacích platformách. „Všechny čtenáře zvu k poslechu,“ vybízí Terezie Fialová, „běžte se projít a pusťte si Vaskse do uší, je to léčivé a návykové…“

Jako klavíristka si určitě uvědomuješ, že konkurence mezi klavíristy je velká. Jedním z klíčů k úspěchu a odlišení tak může být „správná volba“ repertoáru. Přijde mi, že ty ses dokázala zorientovat, byť cesta, kterou ses vydala, není zrovna jednoduchá: snažíš se objevovat repertoár, který není otřepaný, a zároveň ti je blízký. Potvrdíš mou tezi?

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale vlastně to docela sedí. Od mladých let mě bavily skladby, které nebyly tolik „profláknuté“, zároveň mi ale mí pedagogové nedovolili klasický repertoár obejít. Ani bych to nechtěla. Spíš mě zajímalo, co všechno klavírní repertoár nabízí. Pamatuji si, že když jsem si ve třetím ročníku na HAMU prosadila 9. klavírní sonátu Sergeje Prokofjeva, v podstatě nehrané, ale skvělé dílo, pan profesor Ivan Klánský málem omdlel. Musela jsem si to pak „vykoupit“ Musorgského Obrázky z výstavy a Brahmsovou „stoosmnáctkou“… Takže zpět ke tvé otázce: neotřepaný repertoár se snažím objevovat, ale ne za každou cenu a ne neustále, důležitý je pro mne balanc. Nechci být v žádné škatulce a rozhodně se nepovažuji za odbornici na novou hudbu, i když k ní mám blízko a baví mě…

Jedním ze současných autorů, ke kterým „máš blízko a baví tě“, je očividně lotyšský skladatel Pēteris Vasks. Jak ses k jeho hudbě dostala?

Moje první hudební setkání s Vasksem proběhlo za studií na Hochschule für Musik und darstellende Kunst v Hamburku, kde jsem studovala magisterský program komorní hry. S Eben triem jsme vybírali povinnou skladbu na mezinárodní soutěž a mezi pěti povinně volitelnými autory byl i Vasks s jeho Episodi e Canto perpetuo, naprosto úžasná věc pro klavírní trio. My jsme si to tehdy sice s triem pro soutěž nevybrali, ale zůstalo to v nás natolik silně, že jsem začala Vaskse zcela nekriticky zbožňovat. Episodi jsme po pár letech nastudovali, stejně tak potom jeho Klavírní kvartet, Partitu pro violoncello a klavír a The Fruit of Silence ve verzi pro klavírní kvinteto…

A teď přišel na řadu jeho rozsáhlý klavírní cyklus Gadalaiki… Kdy se zrodil nápad natočit ho a vydat na CD a LP?

První vlaštovka přiletěla v roce 2023 od Petra Ostrouchova z vydavatelství Animal Music. Bylo to po mém pražském recitálu v rámci cyklu Hybatelé rezonance, kde jsem hrála Gadalaiki poprvé. Díky této nabídce koncertu jsem je studovala. Dramaturgyně Dana Syrová mi dala v programu svobodu, což bylo skvělé, mám moc ráda, když mi dramaturgové řeknou: hrejte, co budete chtít… Petr, který byl na koncertě, pak přišel s nápadem na desku. V té době jsme ale s violoncellistou Jiřím Bártou chystali janáčkovské CD, a tak na Vaskse došlo až letos. Je to v roce autorových osmdesátin, což mi přijde takové příznačné a slavnostní… Navíc: nic se nemá uspěchat. Jsem ráda, že Gadalaiki mohly dozrát – vzhledem k tomu, jak náročný a dlouhý klavírní cyklus to je, bylo posečkání dobrým rozhodnutím…

Kde všude jsi kompletní Gadalaiki do vydání na CD uvedla?

V uplynulých čtyřech letech jsem je hrála celkem šestkrát: v Praze, na festivalu v Kutné hoře, letos v Brně a Olomouci v rámci filharmonických abonmá a v září v České Lípě na festivalu Lípa Musica. Ráda ale občas zařadím jednu nebo dvě věty z cyklu do programu recitálu nebo komorního koncertu. Funguje to velmi dobře, lidé to vítají jako velkou zajímavost. Například když jsem hrála Podzim na koncertě v Istanbulu, byl z toho v dobrém slova smyslu „poprask“. Pro turecké publikum je Lotyšsko přece jen docela daleko a představuje úplně jiné (nejen hudební) podnebí…

Jak probíhalo samotné natáčení a kdo se na desce podílel?

Natáčení probíhalo v sále Bohuslava Martinů na HAMU, na mé alma mater, které jsem za tuto možnost vděčná. Sál byl pro mne jasnou volbou, protože koncertní křídlo Steinway z roku 2005 je jeden z nejbarevnějších nástrojů, jaký v naší republice máme k dispozici. Je unikátní, není to klavír pro každého a na každý styl hudby, ale pro Gadalaiki byl prostě skvostný. Měli jsme tři čtyřhodinové frekvence, což nebylo málo času, ale ani moc. Mistrem zvuku byl Ondřej Urban, hudební režie se ujal violoncellista Jiří Bárta – to bylo mé zbožné přání, umí mne motivovat a respektovat zároveň a já jeho hudebnímu úsudku stoprocentně věřím. Za fotografie vděčím Haně Knížové a za citlivou grafiku Zuzaně Lednické ze Studia Najbrt. Obě dámy maximálně vystihly fotografiemi a designem náladu a styl nahrávky v duchu Zimní krajiny. Chystání celé desky dozoroval svým přísným uchem i okem Petr Ostrouchov. Ten speciální čas pod mikrofonem mě baví, mám pocit, že je v tom něco magického, zachycení přítomnosti…

Gadalaiki jsou hodinový „kolos“, sama jsi zmínila, že náročný. Umím si představit, že o interpretaci takového díla člověk přemýšlí jinak, než když má hrát sled více kratších skladeb. Jak ses chystala na provedení? A vyvíjela se tvoje interpretace cyklu, tvůj interpretační názor na něj?

Je to specifické dílo, které vyžaduje nadstandardní časovou přípravu, fyzickou i mentální. A taky velké soustředění. Hraji jen z malé partitury, tj. noty jsou opravdu miniaturní, je to pro mne jen taková orientační mapa. Vasks sice píše místy poměrně klavírně, ale rukopis má přece jen specifický. Hojně využívá krajní oktávy klaviatury, miluje rychlé oktávové změny, a to i v rámci těch krajních oktáv, to je něco, co běžně v repertoáru tolik nemáme: trvá dlouho, než subkontra nebo tří- až čtyřčárkované noty se spoustou pomocných linek „vyluštím“ a než si zapamatuji, kam přesně skočit. Dále jsou pro něj typické toccatové a nepravidelné rytmy a extra slabé a extra silné dynamiky. Miluje decimy dohromady se sekundovými intervaly v jednom akordu, takže moje nepříliš široká ruka trpí. Ale je to jako v tělocviku, hodně se toho dá vycvičit, takže i rozpětí lze do jisté míry ovlivnit… Dalším specifikem je notový zápis bez taktových čar, s časem uvedeným v sekundách, který říká, jak mají být pauzy, cesury nebo přechody dlouhé. Čas na podiu plyne úplně jinak než v hledišti, a udržet napětí ve větě, která trvá dvacet minut a nemá jedinou taktovou čáru, prostě není jednoduché. To všechno jsou nesmírně důležité aspekty Vasksovy partitury, které by se měly dodržovat stejně jako ostatní klasické formy zápisu, jež jsou nám klasickým pianistům samozřejmě bližší, protože – narozdíl od těch moderních – v nich odmalička vyrůstáme. A jestli se moje interpretace v průběhu čtyř let vyvíjela? Určitě ano, ale vždy, když mám Gadalaiki hrát, je to pro mne „challenge“. Ráda bych řekla, že popáté, pošesté to bude pro mne jednodušší, ale takhle to nefunguje. A nejspíš je to dobře.

Když jsi hledala klíč k vlastnímu uchopení cyklu, inspirovala ses i dostupnými nahrávkami, nebo ses od počátku nechala vést vlastní intuicí?

Pro mne byla a je stěžejní nahrávkou ta premiérová z roku 2010, kterou pořídil Vestards Šimkus. Vasks mu mimochodem dvě ze čtyř částí cyklu věnoval. Šimkus je inspirativní pianista i skladatel, na kontě má spoustu krásných alb. Jeho nahrávku jsem slyšela opravdu mnohokrát, a i když se s některými místy tolik neztotožňuji, jeho pojetí pokládám za strhující a referenční. Nahrávky Marcela Wormse (2015) a Reinise Zariņše (2022) ve mně tolik nerezonují. Celkově se snažím čerpat názor na interpretaci sama ze sebe nebo z poslechu jiných Vasksových děl, zejména jeho nedostižných komorních, smyčcových a vokálních skladeb, které mě fascinují…

Gadalaiki jako cyklus původně zamýšleny nebyly a rodily se dlouho, skoro čtvrtstoletí. Čím jsou podle tebe specifické, inspirativní, nebo dokonce unikátní?

O specifikách klavírní techniky jsem už mluvila, ale ráda bych se zastavila u té unikátnosti, na kterou ses trefně zeptal a vlastně jsi na to v otázce už částečně odpověděl. Unikátní jsou bezesporu právě svým způsobem vzniku. Nebyly psány postupně, navíc vznikly s obrovským časovým rozestupem, což obdivuji, dokazuje to autorovu neskutečnou komplexnost a hudební představivost. Cyklus nezačíná obvyklým jarem, ale zimou, věty jsou velmi odlišné délkou, charakterem i vnitřním nábojem, ale zároveň koexistují skvěle pohromadě a vytvářejí dokonalý a jedinečný hudební kruh. Vasks nádherně vystihuje každé lotyšské roční období, kombinuje popisnost a emoce pobaltské přírody, od první noty přesune posluchače do své rodné země, jeho roční doby jsou zkrátka opravdu „jeho“.

Ta zima jako úvodní část mi přijde pozoruhodná. Nevybavuji si, že by některé „roční doby“ v hudební historii (a že jich nevzniklo málo) takto začínaly. Čím si to vysvětluješ?

To je zajímavá otázka, nad kterou jsem poměrně dlouho přemýšlela. Bylo to hlavně v době, když jsem skladbu začala studovat, mám hnidopišskou vlastnost hledat si informace o pozadí vzniku skladeb, pídím se po backgroundu, vlivech, skladatelově rozpoložení… Vlastně by mě zajímal sebemenší detail z doby, kdy skladba vznikala. Nenašla jsem v hudební literatuře žádný jiný roční cyklus začínající zimou. Vytvořila jsem si proto vlastní hypotézu: přirovnávám Vasksovy roční doby ke koloběhu života člověka. K tomu ideálnímu samozřejmě. A protože život začíná před narozením, tedy alespoň já to tak vnímám, je pro mne zima prenatálním obdobím, klidným obdobím beze strachu a v bezpečí mateřské ochrany. Jaro je narození, první týdny, měsíce, možná i roky, seznamování se s životem, bouřlivé i smířlivé, divoké a překotné. Léto je dospělost, produktivní i mentální vrchol člověka. Podzim je stáří, stárnutí ve všech jeho polohách, uklidnění a poslední kapitola každého z nás. Nejsem muzikolog a kdoví, co by mi na tohle řekl Vasks, ale takhle jsem vnitřně nastavená, když Gadalaiki hraji. Emočně mi to prostě sedí.

Celkem podrobně jsi popsala Vasksův klavírní styl. Přitom se dá říct, že jeho doménou jsou smyčcové nástroje, což se dá vysvětlit tím, že vystudoval kontrabas a hrou na tento nástroj se jako orchestrální hudebník dlouhá léta živil. Napsal řadu koncertů pro smyčcové nástroje, kromě toho ale i pro několik dechových nástrojů. Proč podle tebe nenapsal víc skladeb pro klavír?

Neřekla bych, že klavírních skladeb napsal málo, rozhodně jich je víc než třeba u Janáčka, ale pravda je, že kromě cyklu Gadalaiki se jedná o menší formy, žádná sonáta ani klavírní koncert. Klavír má totiž oproti smyčcům, dechům a vlastně i oproti lidskému hlasu jednu zásadní nevýhodu. My nemůžeme tolik pracovat s výškou ani charakterem tónu; mám na mysli například vibrato, práci s výškou neboli laděním v závislosti na durové/mollové tónině a podobně. To je jedna z věcí, která, když je interpretem dobře a chytře použita, dodá Vasksovým melodiím neskutečnou přidanou hodnotu. Klavír samozřejmě má své jiné přednosti, ale možná právě ta absence zásadní práce se strukturou dlouhého tónu může být jedním z důvodů, proč Vasks pro klavír nesložil víc větších sólových skladeb. Nicméně nezapomínejme na Vasksovy komorní skladby s klavírem, to jsou zcela zásadní díla, ve kterých má klavír velmi důležitou roli.

Pēteris Vasks je pověstný tím, že se zajímá o interprety své hudby. Když nemůže být přítomen na koncertě, interpretům před ním zavolá. I ty máš tuto zkušenost. Co takový okamžik v člověku vyvolá?

To je pravda! Ano, zažila jsem to a byl to pro mě popravdě trochu šok. Poprvé mi zavolal v roce 2023, těsně před generálkou koncertu, a mně chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. Jak by ses cítil, kdyby ti zavolal třeba Chopin nebo Mozart…? Bylo to motivující, ale svým způsobem i zavazující. Podruhé jsme byli v kontaktu letos na jaře, před mými recitály v Olomouci a Brně a v době nahrávání desky. Vasks je neuvěřitelně milý a vřelý člověk. Do bookletu CD a LP mi poskytl svůj rukopis partitury. Nepoužívá žádné sociální sítě, dnes už ani email. Dříve na provedení svých skladeb hodně cestoval po celém světě. Měla jsem to štěstí krátce ho osobně potkat, když přijel do Hradce Králové na provedení svého Violoncellového koncertu č. 1 v provedení Jiřího Bárty a Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Čekala jsem formálně oblečeného skladatele, ale opak byl pravdou: přišel nenápadný pán ve sportovním oblečení s batůžkem, člověk by si ho skoro spletl se zřízencem orchestru. Znovu jsem si ověřila, že opravdové hvězdy se jako hvězdy nechovají.

Když jsi Gadalaiki hrála v Brně, všiml jsem si, že v publiku sedí hodně lidí, kteří tamější filharmonické koncerty běžně nenavštěvují. Většina poslouchala velmi pozorně, pár jedinců ale jako by přišlo na „čtvero ročních dob“ a nedostalo to, co očekávalo. Zaznamenala jsi to i jinde?

Jak by řekl klasik: „Rozmohl se nám tady takový nešvar…“ Myslím, že jsi trefně popsal jeden nový „fenomén“, kterého si všímám na akcích, které jsou tzv. dobře reklamně ošetřené, zkrátka mají zdatné PR. Žijeme v době nekonečné reklamy, sociálních sítí, nepřeberného množství akcí, které chtějí lapit diváka, a to i takového, který by třeba klasiku normálně nevyhledal. Pokud ovšem zacílíme správně, dobrou fotkou, fajn sloganem či jiným chytlavým způsobem, na koncertech se rázem ocitnou lidé, kteří nepřijdou za hudbou jako takovou, ale jdou prostě na dobře vypadající akci a čekají, co bude. Na jednu stranu to chápu a nikomu to nezazlívám, každý pořadatel chce mít vyprodáno a každý divák má právo být na klasice poprvé, dokonce má i právo být nespokojen. Na druhou stranu je ale pak ten posluchač od začátku nešťastný, protože nedostává to, co si myslel, že dostane, a jeho energie může rušit celý večer nejen interpretovi, ale celému sálu… A tak to dopadá, když Vasksovy Gadalaiki zrovna navštíví někdo, kdo šel na Vivaldiho „Čtveráky“. Na adresu Gadalaiek ale musím poznamenat ještě jedno specifikum a jsem zvědavá, zda se mnou budeš souhlasit. Nejnadšenější feedbacky dostávám od lidí, co klasiku skoro vůbec neposlouchají.  Takže to nepůsobí jako ryze klasická hudba, ale hudba originální, nadčasová, možná až nadžánrová. Takový pobaltský „crossover“, co myslíš? ☺

Nejspíš bych to nenazval zrovna crossoverem, ale moje – poměrně bohatá – dramaturgická zkušenost s hudbou z Pobaltí s tvým tvrzením souzní. Přijde mi, že to hodně souvisí s lidovou hudbou a folklorem vůbec, který je v Pobaltí v porovnání třeba s českým v jistém směru členitější, možná i zajímavější (nutno přitom zdůraznit, že v každé z pobaltských zemí je folklor úplně jiný). Podstatné je, že ho ve své tvorbě využívají i současní skladatelé, Vaskse nevyjímaje. Není to stylizace a idealizace lidové hudby jako v romantismu, ale je to tam přítomné. Ty sama cítíš v Gadalaikách Lotyšsko, Pobaltí? A nemyslím teď jen přírodu, kterou jsi už zmínila…

Zrovna ve třetí, „letní“ části nazvané Zelená krajina je hudebním tématem lotyšská lidová píseň, jejíž charakteristický, nepravidelný, místy až jazzový rytmus je leitmotivem celé části. Je zcela evidentní, jak moc je jejich folklór jiný než ten náš, a přesně jak říkáš: není stylizovaný, je prostě jen přítomný. Mimochodem, moc doporučuji čtenářům zhlédnout německý dokument o Vasksovi nazvaný Composer and his heaven – momentálně je dokonce dostupný i v iVysílání České televize.

Co si slibuješ od vydání Vasksových Gadalaiek na CD a LP?

Je to můj splněný sen, zaznamenání jedné životní kapitoly. Vnitřní radost. Poselství. Emoce. Artefakt. Navíc vydaní LP desek bylo možné díky crowfundingové kampani na platformě Donio, potřebná částka se vybrala za neuvěřitelných jedenáct dní, takže je to společné dílo mnoha lidí, mnoha energií. Na vydávání desek nikdy nepohlížím jako na marketingový produkt, je to pro mě čistě umělecká záležitost.

Hodláš na svou zkušenost s cyklem Gadalaiki navázat? Láká tě nastudovat třeba Vasksovy jiné skladby, prozkoumat tvorbu dalších lotyšských či vůbec pobaltských skladatelů? Nebo je to uzavřená kapitola a vítr tě už odvál jinam?

Určitě bych ráda něco dalšího z Pobaltí nastudovala, ať už od Vaskse, nebo od jiného autora, možná si dám teď malou pauzu, nadechnu se a rozhlédnu, kam mě vítr zavane dál… Anebo možná začnu hned, v tomhle jsem nerozhodná a impulsivní.

Abychom tedy rozhovor nekončili hypotetickými úvahami – co konkrétního chystáš pro nejbližší dobu? A je-li to možné, přidrž se schematicky tématu: co plánuješ teď na podzim, zimu, pak na jaro a léto?

Nastíním jen podzim, který je nabitý. A hodně jazzový: s Jiřím Bártou, Jirkou Stivínem a Petrem Dvorským budeme hrát Bollingovu Suitu na Lednicko-valtickém hudebním festivalu a na Pro Musica Nostra v několika městech na Slovensku, také mě čeká premiéra s jazzovým triem (velké vykročení z mé komfortní zóny, těším se a bojím současně!). Budu účinkovat se členy Sinfonia Iuventus ve Varšavě, potkáme se po několika letech s Eben triem v sezoně FOKu, zahraji s Jiřím Bártou na recitálu pro Svatovavřineckou sezonu Pražského jara a na Trutnovském podzimu. Těším se na doktorandskou konferenci a konferenci Svár teorie s praxí a třeba také na nějaké volnější dny, konečně… Ale hlavně: 16. října oficiálně vychází album Gadalaiki…

Vítězslav Mikeš

Fota Hana Knížová, Jan Dufek (sál Martinů) a archiv Terezie Fialové.

Animal Music:

V pátek 16. října 2026, v roce 80. narozenin lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, vydává Animal Music nahrávku jeho klavírního cyklu Gadalaiki (Roční doby) v provedení klavíristky Terezie Fialové. Jde o teprve čtvrtou kompletní nahrávku cyklu, které předcházely nahrávky od Vestardse Šimkuse, Marcela Wormse a Reinise Zariņše. Pēteris Vasks je považován za jednoho z hlavních představitelů soudobé lotyšské hudby, který dosáhl mezinárodního renomé jako žádný z jeho předchůdců. Pro svou zemi se stal skutečným národním skladatelem – jeho hudba je hlasem současného Lotyšska, které bylo dlouhá desetiletí pod sovětskou nadvládou (1940-1990), čerpá z lotyšského folklóru i rázovité krásy pobaltské krajiny. Právě příroda je jedním z hlavních inspiračních zdrojů hudby Pēterise Vaskse: „Příroda je pro mě coby pro Lotyše, Balta, neustále přítomna. A působí na veškerou mou hudbu. Příroda je ideální svět, jak jej stvořil Bůh. Její krása přežije vše, pokud si ji lidé, kteří se pustili do nesmyslného soupeření s její silou, budou vážit a pečovat o ni. Mé nadšení pro život přírody je nyní ještě intenzivnější než v dětství,“ říká skladatel.

Klavírní cyklus „Gadalaiki“ je jen zřídka uváděn jako celek, a původně tak ani nebyl zamýšlen. Jeho první část s názvem Bílá krajina (Baltā ainava) a čtvrtou část s názvem Podzimní hudba (Rudens mūzika) složil Vasks v letech 1980 a 1981 pro lotyšského varhaníka a pianistu Tālivaldise Deksnise.  Po nich následovala Jarní hudba (Pavasara mūzika) v roce 1995, jejíž premiéru provedl švédský pianista Bengt Forsberg. Teprve v roce 2004 se Vasks rozhodl cyklus dokončit. Zelená krajina (Zaļā ainava) inspirovaná létem byla dokončená v roce 2008 a stala se třetí částí cyklu.

Terezie Fialová se poprvé setkala s hudbou Pēterise Vaskse během studií na Hochschule für Musik und Theater v Hamburgu. Kompletní cyklus Gadalaiki poprvé odehrála v roce 2023 v Praze, v roce 2026 se k němu vrátila podruhé, u příležitosti oslav Vasksových 80. narozenin, na sólovém recitálu v rámci 70. sezony Filharmonie Brno.  

Tato nahrávka je třetím albem Terezie Fialové u vydavatelství Animal Music. Předchozí alba zahrnují kompletní Beethovenovy Sonáty pro klavír a violoncello s Jiřím Bártou (ANI 101, 2021) a album Janáček, taktéž s Jiřím Bártou (ANI 122, 2024).