Čtyřiadvacetiletý klavírista Pavol Praženica není v Plzni neznámým pojmem. Před dvěma lety se stal absolutním vítězem Smetanovské klavírní soutěže. Narodil se ve slovenské Žilině, ale v jeho dětském věku se rodina přestěhovala do Prahy. Pavol Praženica je jedním z těch mimořádných talentů, vyšlých z Gymnázia a hudební školy hl. m. Prahy pod vedením doc. Libuše Tiché. V současné době studuje klavír na Akademii múzických umění v Praze ve třídě doc. Ivo Kahánka.
Fota Ondřej Pastor.
Pavol Praženica patří do silné pianistické generace narozené kolem přelomu století. K ní přičítáme ještě o něco staršího Matyáše Nováka, Matouše Zukala nebo mladší pianisty Jana Schulmeistera či Jana Čmejlu. Typické pro tuto generaci je technická brilance, která jim umožňuje s mimořádnou lehkostí interpretovat i přetěžké Lisztovy, Rachmaninovovy či Skrjabinovy skladby. Neztrácí se ani skupina mimořádně mladých talentovaných dívek – Klára Gibišová nebo ještě mladší Nora Lubbadová. Tato generace je velkým příslibem a soudě podle dalších objevujících se adeptů klavírního umění bude v budoucnu zdárně pokračovat.
Pavol Praženica v Plzni vystoupil nedlouho po Matouši Zukalovi. Dokonce i cyklus Ravelových skladeb Zrcadla zazněl v podání obou pianistů. Ravelova Zrcadla jsou proslulým cyklem pěti skladeb. Třetí z nich Une barque sur l´océan ( „Bárka na oceánu“) a především čtvrtá Alborada del gracioso vyžadují značnou technickou pohotovost v pasážové hře, arpegiích, trylcích často rozložených po celé klaviatuře. V Alboradě k tomu ještě přistupují nesnadná glissanda či akordická technika vyžadující i jistotu všemožných skoků. Pavol Praženica se do Zrcadel pustil s velkým elánem, s ambicí vytěžit z nich ravelovsky tak typická barevná kouzla a v poslední části („Údolí zvonů“) k tomu přidat snové zklidnění s vytvořením překrásného zvuku nástroje především v klidnějších partiích. Tato poslední část byla dle mého soudu interpretačním vrcholem cyklu. Jakkoliv Pavol Praženica prokázal technickou brilanci i v Alboradě del graccioso. Přece jen ale by možná bylo na místě snažit se v Alboradě o určité úhozové i tempové odlehčení.
Následující Klavírní sonáta Bohuslava Martinů byla věnována legendárnímu americkému pianistovi narozenému v Chebu Rudolfu Serkinovi, který ji také v roce 1957 uvedl v Americe. Bylo znát, že Martinů Praženicovi sedí. Dokázal tempově i smyslem pro architekturu jednotlivých ploch zpřehlednit místy posluchačsky náročnou strukturu díla, kde se ale také mnohde objevuje autentická poetika rukopisu skladatele. Martinů v Praženicově podání ukázal, že jeho sonáta dokáže rozeznít nejrůznější polohy klavíru s naprostou přesvědčivostí. Potlesk posluchačů po skončení skladby byl zcela zasloužený. Pavol Praženica se na pódiu pohybuje velmi neokázale. Jakoby po odehrání skladeb byly jeho smysly a energie ještě přítomny v právě odeznělém díle.
Po přestávce zaznělo několik kompozic Franze Liszta, ke kterému má Praženica velmi obdivný vztah. Místo velké Sonáty h moll nakonec zazněly ukázky známých skladeb menšího rozsahu. Proslulá transkripce Isoldiny smrti, parafráze na Verdiho Rigoletta, Sen lásky a závěrečný Mephistův valčík.
V Isoldině smrti pianista používal skutečně mocné fortissimo. Komorní Sál Domu hudby ale není na příval klavírního zvuku ve fortissimu až tolik uzpůsoben. Parafráze na Rigoletta je známa z mnoha provedení a často vyznívá poněkud plytce. Praženicovi se však podařilo vytěžit z Rigoletta maximum zajímavých melodických proměn a zřetelně mu vyšly i repetovaná oktávová místa. S podobnou přesvědčivostí zahrál i závěrečné vzestupné či sestupné oktávy.
Po Snu lásky s prožitým tempovým zvolněním se závěr programu opět vyznačoval ukázkou velké pianistické virtuozity, ke které vybízí proslulý Mephistův valčík. I v něm Pavol Praženica ukázal veškeré své technické a zvukové možnosti nástroje. Můžeme mluvit o některých detailech v úvodních oktávových skocích, které by nemusely být tak usilovné, jak to dokázal svého času Lazar Berman. Střední část mohla znít ještě tempově i zvukově o něco klidněji. V každém případě ale šlo o vynikající provedení, které zase tak často neslýcháme. Pavol Praženica se odměnil posluchačům rachmaninovským Preludiem B dur. Jeho klavírní recitál se vydařil a určitě máme co dělat s umělcem, který veškerou svou energii a hudební ambice dává plně do služeb interpretovaných děl. Lze jen s příslibem očekávat další prohloubení jeho umělecké, pianistické i osobnostní vyzrálosti.
Vladislav Vilímec
