Druhý abonentní koncert Plzeňské filharmonie cyklu Platina 2 hostil 6. listopadu 2025 vynikající mladou kanadskou violoncellistku Luku Coetzee v Saint-Saënsově Koncertu a moll. Druhá půlka přinesla setkání se zakladatelskou osobností české národní hudby Zdeňkem Fibichem.
Na úvod koncertu zazněla předehra Genoveva Roberta Schumanna. Jedná se o předehru opery, která se sice nepodařila začlenit do běžného operního repertoáru, ale samotná zhruba osmiminutová předehra žije svým životem a ukázalo se, že právem.
Plzeňská filharmonie se vyznačuje velmi znělou smyčcovou sekcí. U členů této sekce je vidět osobní zaujetí jednotlivých hráčů a intonační přesnost i v nesnadných výškových polohách. Hostující dirigent Jan Schults je uznávaným a vyhledávaným dirigentem mnoha švýcarských orchestrů a také výborným klavíristou. Jeho způsob dirigentské techniky je sice méně okázalý, ale ve svých gestech srozumitelný. Má schopnost podtrhnout závěrečnou gradaci a udržet napětí pečlivě volenou agogikou.
Fota Jan Kantor.
Druhou skladbou večera byl proslulý První violoncellový koncert Camilla Saint-Saënse v podání mladé skvělé kanadské virtuózky. Luka Coetzee získala při svém mládí již mnoho cen na mezinárodních soutěžích. Asi tou nejvýraznější je první cena v Casalsově soutěži v roce 2022. Sympatická štíhlá dáma bezpečně zvládla veškeré technické nástrahy tohoto koncertu a ukázala také patřičný klid v lyrických pasážích. Hraje na vzácném violoncellu Giuseppe Guarneriho „filius Andrea“. Nástroj zněl velmi barevně především ve spodním témbru. Ve vyšší tónové hladině přece jen tón nástroje nebyl až tak průrazný. Luka Coetzee volila spíše subtilnější vibrato. To v pomalých částech nebylo na škodu. Ba právě naopak. V dramatičtějších místech se ale tón violoncella někdy ztrácel v předivu orchestrálních hlasů. Nemyslím ale, že bylo možné v dané akustice Měšťanské besedy v Plzni podstatně snížit hladinu zvuku. Spíše způsob hry nadané sólistky nedosáhl patřičné razance. Zato byl její tón velmi kultivovaný a barevný.
Výsledek spolupráce se stal velmi přesvědčivým a sólistka se dočkala také dlouhého potlesku. Za ten se odměnila skutečně brilantním přídavkem – Variacemi na Paganiniho téma od Hanse Bottermunda a Janose Starkera. Tato skladba v mnoha ohledech připomíná Milsteinovu Paganinianu pro housle. Violoncellista Hans Bottermund, svého času koncertní mistr Berlínských filharmoniků, volil proslulé téma Paganiniho poslední caprice jako základ řady variací. Legenfární violoncellista János Starker pak ještě tyto variace na některých místech dotvořil. Výsledkem je skladba, která umožňuje předvést veškeré možnosti hry na violoncello včetně nejrůznějších příkladů pizzicat v levé roce, krásně znějících vícehlasů, flažoletů a pasážové techniky. Sólistka tento přídavek zahrála s neuvěřitelným klidem, mimořádnou technickou jistotou a připomněla tak výkony samotného Jánose Starkera. Vzácné violoncello zde zaznělo v plné barvě a vysoké tóny violoncella najednou zasvítily podmanivým kouzlem s velkou průrazností. A tak vlastně samotný přídavek se stal vrcholem jejího účinkování a umožnil sólistce přednést všechno ze svého umění. Málokdy jsme svědky tak technicky i barevně skvělého představení. A tak dlouhý potlesk byl skutečně zasloužený.
Po přestávce zazněla První symfonie Zdeňka Fibicha, která navozuje kouzlo přírodního ladění. Zvláště první věta je skladbou s velkou invencí a střídáním heroických okamžiků se zpěvným lyrickým tématem. Ta byla napsána roku 1877 bezprostředně po dokončení opery Blaník. Druhá věta pak o rok později. Teprve roku 1882 napsal Fibich pomalou třetí větu a téma čtvrté věty převzal ze své předchozí symfonie g moll. Ta se nedochovala až na scherzo, které využil Zdeněk Fibich právě ve své první zralé symfonii.
Je škoda, že z Fibichova symfonického díla se toho mnoho neuvádí. Fibich je spíše znám jako autor melodramu, oper a mnoha příležitostných klavírních skladeb, které byly vydány pod názvem Nálady, dojmy a vzpomínky. Jeho hudba má podmanivé kouzlo. Koneckonců část známé Selanky upravené Janem Kubelíkem pro housle s názvem Poem se stala světoznámou. Ale i samotné symfonie jsou nadmíru podařené. A jsme vděčni Plzeňské filharmonii i dirigentu Janu Schultszovi, že první symfonii zařadil na program abonentního koncertu. Posluchači byli vtaženi do čarokrásných harmonických pozdně romantických spojů. Vedle podmanivé první věty asi nejvíce zaujalo klidné Adagio non troppo a pak finále, kde se opět zaskvěla smyčcová sekce i schopnost dirigenta tempovými změnami dovést dílo do majestátního vrcholu s jakýmsi závěrečným zklidněním na způsob Dvořákovy Novosvětské. Můžeme jen věřit, že se s tvorbou Zdeňka Fibicha budeme v koncertantním provozu setkávat častěji. Určitě si to zaslouží skladatel i posluchači.
Vladislav Vilímec
