Čtvrtek 25. září 2025 nebyl významný pouze zahájením sto třicáté sezony České filharmonie, ale i odhalením busty jejího někdejšího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Jiřího Bělohlávka. Byl to památný okamžik, jakkoli jsem očekával méně spěchu a více klidné slavnostnosti i třebas sólového Bacha od lidí, kteří by mu měli být za mnohé vděční (všichni tři koncertní mistři České filharmonie).
Fota Petra Hajská.
Výrazná a podle mého mínění skvělá plastika je poctou člověku, který Českou filharmonii v minulém desetiletí doslova zachránil před úpadkem do mezinárodní umělecké bezvýznamnosti a zásadně podpořil ekonomickou stabilizaci staroslavné instituce. Jeho odkaz žije nejen v nahrávkách, myšlenkách, činech, které zvítězily nad předčasnou smrtí, hudebnících, ale i v dirigentech, kterým byl mentorem. Přirozeně se to týká i nejznámějších jmen – Tomáše Hanuse a Jakub Hrůša, který stoupá na světovém nebi, přičemž mu všichni přejeme, aby nebyl Ikarem. Nabízí se provokativní otázka, jestli jsou lepší než učitel?
Kdybych měl dbát jen na povrchní světskou hudební slávu, pak určitě. V cizině toho dosáhli a ještě dosáhnou jistě víc, nicméně jsou jejich koncerty, zůstanu-li v Praze, lepší než Jiřího Bělohlávka? Jsou lepší například jejich Smetana, Suk, Janáček, Martinů, Dvořák, Mahler, Čajkovskij…? Moje zkušenost zní – nejsou, jsou podobně dobří a hlavně jiní, což je velmi podstatné slůvko.
Zleva: David Mareček (generální ředitel České filharmonie), Anna Fejerová, Stanislava Kavanová a Miloš Vystrčil (předseda Senátu Parlamentu České republiky).
Jako lidé jsou si naturelem blízcí, hodnotově pak nevím, natolik jim blízký nejsem. Něco jiného jsou mediální proklamace a každodenní život. Nicméně jsem přesvědčen, že kdyby dnes byl pan Bělohlávek v pozici například uměleckého ředitele Royal Opera Covent Garden, paní Anna Netrebko, jakožto nositelka medaile diktátora Putina, jejíž mediální výstupy jsou pro mě krajně nevěrohodné, by na této prestižní scéně nezpívala. (Výsměchem je její angažmá viděno i prizmatem negace Vlámského festivalu dirigenta Lahava Shaniho jako trestu za jednání Státu Izrael v Gaze.)
Nemohu zapomenout na nehudební rozměr Jiřího Bělohlávka – byla to vzácná lidská bytost. V Rudolfinu je v dobré společnosti například Karla Ančerla, Rafaela Kubelíka, Václava Neumanna, Františka Stupky, Karla Šejny… a nedaleko je Václav Talich. Chápu, že to nešlo jinak – plastika pana Bělohlávka je umístěna v místnosti, kde se soustřeďují muzikanti před vstupem do Dvořákovy síně, což je symbolické, protože jej čeští filharmonici i jiní umělci budou mít stále na očích a bude je z jiné dimenze plísnit za jakoukoli ledabylost, rutinu a nepodařené tóny, nicméně pro návštěvníky koncertů bude skrze zavřené a hlídané dveře těžko dostupný. Mimochodem všechny busty by měly mít decentní nasvícení na úrovni 21. století.
Jsem rád, že paní Fejerová, která s Mistrem Bělohlávkem prožila celý život, odpověděla na několik mých otázek…
Jak prožíváte skutečnost, že se konečně naplnil váš sen trvale připomenout vašeho manžela?
Jsem šťastná, že se podařil projekt vytvoření busty mého muže, která bude v Rudolfinu připomínat všem milovníkům krásné hudby dobu, kdy on zde intenzívně pracoval a rozdával radost z hudby hudebníkům i posluchačům.
Kdo je autorem bronzové plastiky?
Jsem moc vděčná autorce busty paní Stanislavě Kavanové za její báječnou detailní práci – získala si během ní moji úctu a obdiv. Doufám, že busta potěší každého, kdo ji zhlédne. (Významná česká sochařka se narodila se v roce 1943. V roce 2013 zvítězila v soutěži o portrét Václava Havla.)
Jiří Bělohlávek nám zanechal myšlenky, živé zkušenosti, nahrávky, spoustu muzikantů, které ovlivnil, a následovníky, jimž byl mentorem. Nejvýznamnějšími jsou bezesporu Jakub Hrůša a Tomáš Hanus. Překročili stín svého učitele?
Myslím, že Tomáš Hanus i Jakub Hrůša dostali díky pilnému studiu u mého muže a potom díky změnám v životě celé naší země šťastnou příležitost „překročit stín“ svého učitele. Měli a mají mnohem víc příležitostí k uplatnění ve světě, práci a kontaktům se skvělými orchestry, sólisty i agenturami, než tomu bylo u nás v minulém politickém režimu.
Výsledky toho všeho přinášejí také zpátky domů jako krásné kvality. Oba pracují už i pro další generace – Jakub každoročním pracovním setkáním s mladými hudebníky v Horažďovicích, Tomáš ve Španělsku spojováním hudebníků různých vyznání a z různých zemí do společné orchestrální práce, která překonává dané rozdíly ve jménu radosti a lidské sounáležitosti.
Jakub Hrůša se velmi pravděpodobně stane v roce 2028 hudebním ředitelem České filharmonie. Co od něho jako častá návštěvnice rudolfínských koncertů filharmonie a manželka legendárního umělce, který vedl tento orchestr ve dvou obdobích, očekáváte? Myslíte, že orchestr s tak bouřlivou historií najde dokonalé souznění s českým dirigentem světového renomé?
Od šéfování Jakuba Hrůši v České filharmonii očekávám další úspěšný vývoj orchestru i celé instituce, obohacený Jakubovými dosavadními zkušenostmi, znalostmi a úspěchy. Určitě se znovu objeví šťastné spojení českého orchestru s českým dirigentem, které vyplývá ze společných kořenů, školení a uctívaných tradic. Samozřejmě v dokonalém souznění, které zmiňujete, sehrají důležitou roli i mezilidské vztahy a tudíž psychologická vyspělost šéfdirigenta i jeho hudebníků.
Jak vidíte současný český hudební život a svět, v němž žijeme?
Současný český hudební život je velmi pestrý – vzdor tomu, že kromě vrcholných institucí nemá často dobré podmínky k existenci. Bohudík se u nás kromě státní podpory postupně nadějně rozvíjí i soukromá sponzorská a filantropická pomoc hudebníkům.
Obraz světa, v němž nyní žijeme, je mnohem méně optimistický – ovlivněný z mnoha světových stran touhou po moci, penězích, území apod. Buďme vděční hudbě a kultuře vůbec za to, že nás povznáší do vyšších duchovních sfér – potřebujeme to jako lidstvo nutně k přežití.
Luboš Stehlík
