Posedmé ožilo pošumavské město Horažďovice setkáním mladých muzikantů s jejich zkušenými a váženými kolegy. Ševčíkova akademie, kterou založili a umělecky vedou Tomáš Jamník a Josef Špaček, přivítala mezi 4. a 14. srpnem přes sto účastníků, z toho dvacet cizinců. Ke cti pořadatelů slouží, že pozvali i tři ukrajinské cellistky, které sem podnikly dlouhou cestu z válkou zkoušené vlasti. Moto letošního ročníku znělo Svoboda a improvizace. Původní obory – housle, viola, violoncello a kontrabas – se postupně rozrostly o zpěv a letos k nim přibyla i kvartetní a dechová akademie. Co by však byla instrumentální výuka bez orchestrální praxe! V rámci Ševčíkova festivalu, který se koná paralelně s akademií, vystoupili mladí účastníci i jejich učitelé na sedmnácti koncertech včetně tradičního gala koncertu na Mírovém náměstí, který pravidelně diriguje Jakub Hrůša.
Ševčíkova akademie se vyprofilovala do čtyř věkových skupin: nejstarší, tzv. senioři, ve věku 16–18 let, starší junioři (12–15 let), junioři (8–11 let) a školička Otakárek, v níž s dětmi pracují Eva Jamníková a Nikola Bartošová. Vedle těchto stabilních skupina přijely letos do Horažďovic i tři mladé české soubory – Siebeneichener Quartett (David Hernych, Marek Pavlica, Jan Čermák, David Pěruška), Janečkovo smyčcové kvarteto (Vít Janeček, Marián Hrdlička, Valérie Chomaničová, Štěpánka Plocková) a Sukovo kvarteto (Daniel Matejča, Natálie Toperczerová, Bohumil Bondarenko, Jakub William Gráf).
Podle ředitelky Ševčíkovy akademie Barbory Jodas zájem o účast v horažďovických kurzech mnohonásobně převyšuje kapacitní možnosti pořadatelů. V současnosti se přihlášení studenti vybírají podle nahrávek, ti nejlepší pak mají možnost se vracet a více se zapojovat do chodu akademie i festivalu. Soustavná péče se vyplácí. Lektoři vidí vývoj mladého hudebníka, ke kterému došlo během jednoho roku a mohou pracovat na dalším zdokonalování studentových dovedností.
Jméno Otakara Ševčíka ožívá díky Tomáši Jamníkovi
Violoncellista Tomáš Jamník, spoluzakladatel Ševčíkovy akademie, se před lety rozhodl připomenout významného českého pedagoga, jehož metoda hry na smyčcové nástroje je dodnes pro hráče nezastupitelná, právě v Ševčíkově rodišti Horažďovicích. Jamníkův zájem o tohoto proslulého pedagoga vyústil před pár lety ve studijní pobyt v USA, kde procházel archivní materiály spojené s Ševčíkem. Výborný muzikant a schopný organizátor je nejen duší a srdcem Ševčíkovy akademie, ale i zakladatelem Akademie komorní hudby, která spolupracuje s německou nadací Villa Musica Rheinland-Pfalz, a organizátorem úspěšného projektu domácích koncertů Vážný zájem.
Letošní tým tvořili čeští i zahraniční lektoři: houslisté Josef Špaček, Jan Fišer, Adéla Štajnochrová, Júlia Pusker, Michiko L. Feuerlein, violoncellisté Tomáš Jamník, Petra Malíšková, Jakub Mayer, Vilém Vlček, violisté Jiří Kabát, Andreas Willwohl, kontrabasisté Tomáš Karpíšek a Piotr Zimnik, mezzosopranistka Markéta Cukrová, komorním souborům se věnoval Peter Jarůšek a studentům dechových nástrojů hobojistka Barbora Trnčíková.
Přestože se v Horažďovicích usilovně pracuje, a to nejen v hodinách, ale i cvičením na internátě, zbývá čas nejen na vzájemné poznávání, ale i doprovodný program, který letos zahrnoval procházky po městě i zajímavé přednášky na téma svobody, tvorby kadencí či možností improvizace. A neděle již tradičně patří fotbalovému klání mezi týmem Ševčíkovy akademie a týmem Horažďovic. S radostí sděluji výsledek letošního mače – Ševčíkovci zvítězili 6:5 a stalo se tak prý po několika letech porážek. Nemám ověřeno z více zdrojů, ale jeden z gólů údajně vsítil všestranný klavírista Pavol Praženica.
Zpěv mezi smyčci
Před pár lety se Ševčíkova akademie rozrostla o kurzy zpěvu, které vede Markéta Cukrová. Kvůli jejím pedagogickým dovednostem a pěvecké zkušenosti se k ní hlásí mnohem více zájemců, než může přijmout. Po celý týden se věnovala osmi studentům, kteří své lekce ukončili společným koncertem. Byli mezi nimi profesionální i začínající zpěváci. Jedním z nich byl tenorista Marek Žihla, jehož znají především plzeňští operní diváci a návštěvníci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, ovšem hostuje i na scénách Národního divadla v Praze, Národního divadla Brno či Moravského divadla Olomouc. Je absolutním vítězem Písňové soutěže Bohuslava Martinů, vítězem kategorie Operní naděje a držitelem 2. ceny v kategorii Píseň Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.
S Markétou Cukrovou se potkali jako kolegové v Jihočeském divadle, kde Marek začínal svou pěveckou kariéru. Letos byl na jejích kurzech v Horažďovicích podruhé. „Ševčíkova akademie je ze všech kurzů, co jsem absolvoval, nejkvalitnější, protože tady se nám dostává velké pozornosti a profesionálního zacházení a máme tu příležitost řešit své hlasové a interpretační problémy před ostatními kolegy, přesto se nikdo nemusí za nic stydět. Je to velmi bezpečné prostředí. Na kurzech oceňuji i klid, což je pro mladého pěvce to nejzásadnější. A vyhovuje mi i to, že jsou na nás dvě. Lenka Navrátilová je pro pěvce velkým přínosem, dokáže poradit interpretačně i technicky,“ říká Marek Žihla.
Na hodině, kterou jsem měla možnost zhlédnout, pracoval Marek Žihla s oběma dámami na interpretaci písně Franze Schuberta a jedné operní árii. Zejména písni věnovali všichni tři maximální pozornost, uvažovali nad frázemi, dynamikou tónu i silou hlasu. Marek zpívá písně velmi rád, domnívá se, že mají schopnost oslovit publikum. Na Pražské konzervatoři studoval u Zbyňka Brabce, který ho v zaměření na písňový repertoár podporoval. V poslední době spolupracuje s Tamarou Morozovou v Lieder Society.
Výkony, nad nimiž se tajil dech
V Horažďovicích jsem strávila čtyři dny a navštívila jsem osm koncertů. O všech lze napsat, že byly zdrojem radostného vzrušení z výkonů těch nejmenších i úžasu nad schopnostmi mladých hráčů, studentů konzervatoří a vysokých škol, ale i žáků základních uměleckých škol. Lahůdkami jsou samozřejmě vystoupení lektorů. Oblíbený Espresso koncert v pátek odpoledne 8. srpna jsem sice zmeškala, avšak večerní komorní koncert v sále horažďovického zámku jsem již poslouchala soustředěně. Na programu byly totiž Tři fresky pro housle, violoncello a klavír letošního devadesátníka Jiřího Temla, skladby Edvarda Griega a slavný Smetanův Smyčcový kvartet č. 1 Z mého života. Temlova skladba o třech částech – Drammatico, Mysterioso a Commedia – vyzněla v podání Jana Fišera, Tomáše Jamníka a Martina Levického právě tak, jak ji autor zamýšlel: dramaticky, tajemně, ale i s ušklíbající se ironií. Bylo příjemné zaposlouchat se do souhry zmíněných pánů. V závěrečné části přisoudil skladatel velkou roli klavíru a Martin Levický se tohoto úkolu zhostil bravurně. Griegovu Sonátu pro housle a klavír č. 2 přednesli účastnice kurzů, posluchačka Curtisova institutu houslistka Boha Moon a klavírista Pavol Praženica. Vzhledem k tomu, že týž program zahrají i na letošní Dvořákově Praze 9. září, nechám si konečný soud až po tomto provedení.
Po Griegově Andante con moto v podání Adély Štajnochrové, Petry Malíškové a Stanislava Gallina předvedl své pojetí Smetanova proslulého díla mladý Siebeneichener Quartett (své jméno si zvolil podle svého pedagoga Radima Sedmidubského a podle mého názoru tím osvědčil svůj originální smysl pro humor), jehož členy jsou studenti David Hernych (housle), Marek Pavlica (housle), David Pěruška (violoncello) a člen SOČRu a vystudovaný obecný lingvista Jan Čermák (viola). Pro mě byla jejich interpretace překvapením. Až dráždivé napětí mezi pozornou interpretací, vyznačující se velmi dobrou souhrou, respektem k zápisu (intonace, tempa, dodržené pauzy) a hloubkou emocí, a mladistvým nasazením doprovázeným velkou pokorou mi přiznávám několikrát takřka vehnalo slzy do očí. Pochopitelně že nelze srovnávat dokonalost všech atributů hry s referenčními interpretacemi našich kvartetních klasiků, ale právě pohled mladých očí na toto dílo přinesl velké obohacení. Přestože jsou všichni hráči výrazné individuality, David Hernych a Marek Pavlica studují na zahraničních hudebních učilištích, David Pěruška na HAMU a Jan Čermák je členem orchestru, doufám, že jejich hráčské i osobnostní dispozice se budou dále rozvíjet i v komorní hře.
Páteční program jako vždy vyvrcholil nokturnem v hřbitovním kostele sv. Jana Křtitele, věnovaným letos nedožitým devadesátinám prof. Mirko Škampy. Jen těžko by se po desáté večer klopýtalo po hřbitovní cestě s nedalekým hrobem otce Otakara Ševčíka, kdyby nebyla osvětlena desítkami svíček, které posluchače přivedly do dveří kostelíku. Intimní atmosféře odpovídal i program: Largo a Passacaglia pro violoncellové kvinteto Ondřeje Kukala, Bruchovo Kol Nidrei v hluboce soustředěném podání Viléma Vlčka a Ševčík String Orchestra řízeného Jakubem Hrůšou, Williamsovo Téma ze Schindlerova seznamu v úpravě Martina Hyblera a tři písně z Bernsteinova West Side Story v úpravě Jiřího Temla. Songy Maria, Tonight a Somewhere zazpívala Markéta Cukrová s orchestrálním doprovodem tak přesvědčivě, že ještě dlouho zněly v uších.
Roztomilá hravost i pozoruhodné výkony
Ševčíkova akademie se právem pyšní programem pro nejmenší, hudební školičkou Otakárek. Jméno není jen symbolické. Otakar Ševčík ve své metodě myslel také na začínající hudebníky a hudebnice, protože správný přístup k nástroji v začátcích považoval za nutný předpoklad pro úspěšnou kariéru. Malé hudebníčky, jak je v Horažďovicích nazývají, vedou Eva Jamníková a Nikola Bartošová, toto zakladatelské duo doplňuje Mariana Novotná, která se stará o vizuální a pohybovou stránku. Spodní věková hranice Otakárku je obvykle čtyři roky, horní je ohraničena osmi lety. Pak děti, pokud jsou vybrány na základě nahrávek, postupují mezi juniory, na které jsou již kladeny vyšší nároky. Kromě kurzů nástrojové hry je čeká i hra v orchestru.
Na sobotním matiné děti zahrály na své hudební nástroje a vskutku to byla vystoupení seriózní. Svou muzikalitou mě zaujala sedmiletá Emma Štajnochrová, která hraje na housle od tří let Suzukiho metodou. Když jsem se jí zeptala, co při hraní cítí, její odpověď mě nepřekvapila: „Radost.“
Školička se věnuje nejen hudebnímu rozvoji dětí, ale i pohybově-tanečnímu. Na dopoledním koncertě děti zatančily pohybové představení Ptáčata, inspirované třetí větou Amerického kvartetu Antonína Dvořáka. Eva Jamníková vysvětluje, proč zvolili právě tuto skladbu: „Odpovídá tématu letošní akademie Svoboda a improvizace. Skladatel se v ní inspiroval zpěvem ptáků a děti si vytvořily příběh prakticky samy. Při poslechu si představovaly, co ptáčci dělají. Jak jdou poprvé do školy, jak poprvé vylétli z hnízda, ale stýská se jim, protože venku na ně číhá nebezpečí… To všechno v té hudbě je a my jsme se s kolegyněmi snažily jim to přiblížit, aby byly schopné za tři dny představení nacvičit.“ Děti zatančily vskutku s chutí a zcela zaujaly obecenstvo v zámeckém velkém sále.
Ptáčátka polétávala i na večerním gala koncertě, kde se děti na pódiu chopily i perkusních nástrojů, aby daly říz Dětské sinfoniettě, kterou na objednávku Ševčíkovy akademie složil Martin Hybler. Stalo se již tradicí, že od provedení Kindersinfonie Leopolda Mozarta je každým rokem uváděna dětská sinfonie. Letos Hyblerova, dvě předešlé složil Jiří Kabát. Bylo až dojemné sledovat, s jakou vážností se otakárci chopili různých bubínků, činel, trianglu či xylofonu, s jakou soustředěností překlápěly dešťovou hůl a s jakým nadšením používaly frkačky. Pozadu nezůstal ani Jakub Hrůša, který si vedle dirigování také zabubnoval na buben, který držel pod paží. Večerní gala koncert na horažďovickém náměstí je chloubou Ševčíkovy akademie. Ševčík Academy Orchestra s koncertní mistryní Boha Moon a Ševčík Junior Orchestra diriguje designovaný šéfdirigent České filharmonie, šéfdirigent Bamberských symfoniků a hudební ředitel Královské opery v Londýně Jakub Hrůša, který pravidelně tráví s rodinou v Horažďovicích alespoň týden. A že ho práce s mladými baví a naplňuje, dokládají jeho slova před gala koncertem: „Z Horažďovic vždycky odjíždím nabitý. Až budu pozítří v 10.30 stát v Londýně před světovými operními hvězdami, vzpomenu si na horažďovické vycházející hvězdy.“ Kromě Dětské sinfonietty nastudoval Hrůša s účastníky Ševčíkovy akademie dílo Edvarda Griega Za časů Holbergových. Tuto náročnou skladbu zahráli mladí muzikanti precizně, dařila se jim souhra i drobnokresba, pozorně si naslouchali a ochotně následovali dirigenta. Klasicistní Sinfonie C dur Václava Vodičky byla pro posluchače příjemným zpestřením programu. Řízení se ujal mladý dirigent Jan Sedláček, student HAMU a letošní debutant Pražského jara, který již má zkušenosti s vedením Komorního orchestru Dvořákova kraje a k jeho úspěchům patří i dvojnásobná účast v Järvi Academy. Sedláček byl uvolněný, měl pěkná čitelná gesta a bylo slyšet, jak dobře na něj mladí hráči reagují.
Jan Sedláček řídil ve středu 13. srpna také orchestrální koncert, na němž se představili mladí absolventi akademie perkusistka Anežka Nováková, cellista Alessandro Mastracci, houslistka Boha Moon, sopranistka Veronika Movsesyan a Ševčík Academy Orchestra s Kristianem Mráčkem a Davidem Hernychem u prvního pultu. Velmi dobré výkony snesly vysoká měřítka, samozřejmě že se mladincí interpreti zatím nemohou rovnat superstar klasického světa, ale o to přece nejde. Cenné pro posluchače je, že tito talentovaní mladí lidé dokážou zaujmout, vzbudit pozornost a obdiv a hlavně – touhu je v budoucnu sledovat. Možná až příliš kritická jsem v první chvíli byla k houslistce Boha Moon, která je nadána fenomenální technikou. Zdálo se mi, že výrazová stránka není s technickou brilancí zcela v souladu (na středečním koncertě zahrála s orchestrem Ševčíkovu Holku modrookou). Ovšem právě ta mě velmi zaujala a těším se, až ji ve stejném repertoáru uslyším na letošní Dvořákově Praze. Orchestr Ševčíkovy akademie dostal v druhé půli koncertu příležitost zahrát si Symfonii č. 94 Josepha Haydna. Zde je slovo obdiv vskutku na místě, protože jeho členové docílili velmi pěkného plného orchestrálního zvuku, vystihli jemnou tanečnost v úvodu čtvrté věty a výborně se ztišili v úvodu druhé věty. V závěru symfonie sál kulturního domu naplnila nakažlivá energie a radost z tvoření hudby. Jan Sedláček se podle mého názoru zlepšuje koncert od koncertu (v uplynulých měsících jsem měla možnost ho vidět několikrát), je stále uvolněnější, avšak zůstává pozorný, podněcující, inspirativní. Pěkně pracuje s rukama, dokáže jimi hráčům srozumitelně tlumočit své hudební představy.
Čtvrteční den 14. srpna přinesl vedle tropických teplot i tři koncerty, které se uskutečnily v sále hotelu Prácheň. Na dopoledním a odpoledním se představili junioři, večer se konal závěrečný koncert. Na prvním z koncertů se představili mladší účastníci kurzů, slyšeli jsme jejich interpretace skladeb Bohuslava Martinů, Dmitrije Šostakoviče, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, ale i Antonia Vivaldiho či Bély Bartóka a dalších. I když někdo z nich hledal tón nebo se ztratil v paměti, zasluhuje náš respekt. Není snadné si v tak raném věku stoupnout na velké pódium, a pokud tyto děti dokážou posluchače svou hrou lapit a pobavit, není to vůbec málo. Každý z nich byl zapamatovatelný, třeba osmiletá Julie Vrabec, která velmi muzikálně zahrála houslový Koncert G dur Antonia Vivaldiho, sklidila velký potlesk a poté si utíkala sednout k tatínkovi na klín s medvídkem v ruce.
Foto Petra Hajská.
Úsměv Tobiáše Jamníka při Bartókově Baking song zase napovídal, jak ho hra na violoncello baví. Zaujali kontrabasisté Jan Vintr a Leon Pruśniewski svou melodičností, Antonie Fišerová vedle výborné hry i duchapřítomností a pevnými nervy. Šestnáctiletý violista Matyáš Cach si zvolil dvě věty z Casadeusova Koncertu h moll v Händelově stylu a ukázal, jak krásným nástrojem viola je. Student Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy hrál do dvanácti let na housle, ale pak zjistil, že hlas violy lépe vyhovuje jeho naturelu, a do svého nástroje se doslova zamiloval. Obecenstvo s úžasem sledovalo kvarteto ve složení Josefína Jamníková, Antonie Fišerová, Zdenička Dvořáková a Ema Vintrová, které si trouflo na třetí větu z proslulé skladby Johna Cage 4:33. O jejich profesionálně nasazených pozicích se v kuloárech mluvilo ještě dlouho poté. Koncert byl i příležitostí slyšet, jaký vývoj urazili pravidelní účastníci Ševčíkovy akademie. Za všechny zmíním soustředěnou a citlivou interpretaci Beethovenovy Romance F dur Beatkou Hrůšovou, která se vzápětí úplně projasnila v Kocianově Intermezzu Pittoresque.
Na druhém z juniorských koncertů jsme vyslechli řadu výborných a zralých výkonů, ať to byla houslistka Dora Staudinger s Romantickými kusy č. 1 a 2 Antonína Dvořáka, suverénní cellistka Eliška Burgetová v třetí větě Brahmsovy Sonáty e moll, výtečný výkon podal cellista Jan Šiška v Popperově Koncertní polonéze, kdy posluchači obdivovali jeho technickou vybavenost, a Variacemi na slovenskou lidovou píseň Bohuslava Martinů upoutala Klára Malíšková. Koncert vyvrcholil dvěma skvělými výkony, čtrnáctileté Magdaleny Pawlicové, která zahrála první větu z Mendelssohnova Houslového koncertu e moll tak jistým způsobem, nádherným tónem a chápajícím výrazem, že posluchačům doslova vyrazila dech. Pro mě to byl výkon číslo jedna, její hra byla vedle vysoké technické úrovně velmi poutavá, stále bylo co poslouchat. Žačka prof. Štětinové na ZUŠ Biskupská se připravuje na zkoušky na Pražskou konzervatoř, hraje na kvalitní nástroj houslaře Dalibora Bzirského. Dalším pomyslným vrcholem odpoledního koncertu bylo vystoupení violoncellistky Liny Ritschard, která zahrála Popperovu Uherskou rapsodii. Nevídaně volným zápěstím spustila virtuózní smršť a právem byla obecenstvem aplaudována.
Tak zase za rok
Vyvrcholením Ševčíkovy akademie je závěrečný koncert, na kterém vystupují vyspělí účastníci kurzů a jejich lektoři a lze na něm slyšet zajímavá nástrojová seskupení jako soubor šesti violoncell, čtyř houslí, sóla pro dva kontrabasy či uchu lahodící kombinaci klarinetu, kontrabasu a klavíru v Triu a moll Johannesa Brahmse. Končí tím třináct dní naplněných družností, pilnou prací, společnou zábavou, výlety i sportem v příjemné, takřka rodinné atmosféře. Všichni bez rozdílu, malé děti, dospívající studenti, lektoři velkých jmen i hosté se několikrát denně setkávají v jídelně hotelu Prácheň, kde si vyměňují dojmy a názory a vzájemně se lépe poznávají.
Houslista Jan Fišer přirovnává vedení začínajících i o poznání zralejších mladých houslistů k péči o bonsaje: „Léta trvá, než u rostlinky dosáhnete kýženého tvaru. Tu musíte nějakou větvičku přihnout, jinou podpořit v růstu a dbát, aby silné výhonky prospívaly. Sem tam je i nutné překážející výhonek odstranit. Po čase jste však odměněni silným životaschopným stromkem krásného vzrůstu.“
Tak jako se pěstují živé rostliny, dostává se pozorné, profesionální a vlídné péče účastníkům Ševčíkovy akademie. I proto se sem všichni rádi vracejí a město jim otevírá svou pohostinnou náruč. Jak řekl na závěrečném koncertě starosta Michael Forman: „Ševčíkova akademie oživuje Horažďovice mládím i přílivem návštěvníků, protože se sem sjíždějí rodiny účastníků i mnoho přespolních hostů.“ A Ševčíkovci si na oplátku velmi cení vstřícného přístupu města a jeho institucí. I proto se sem rádi každé léto vracejí.
Alena Sojková
Fota Petra Hajská a Marek Novotný
