Wieniawského houslová soutěž v Poznani

„Hodně dost málo pochybností“ nad výsledky zůstává. Jazykolam, který nedávno použil Marek Eben v taneční soutěži Star Dance, svým způsobem charakterizuje dění okolo soutěže. To podstatné nebylo ani to, že letos nebyli snad poprvé připuštěni kandidáti, kterým ještě nebylo 18 let a pořadatelé poprvé neuváděli národnost jednotlivých uchazečů na rozdíl od roku jejich narození. Možná tím chtěla proslulá Wieniawského soutěž jasně naznačit, že jedině výkony soutěžících jsou předmětem posuzování poroty. Přesto byl dohledatelný minimálně u soutěžících v posledním kole i u samotných finalistů jejich původ. Ze šestice těch, kteří se probojovali do posledního kola, bylo pět původem asijských houslistek či houslistů a jeden Evropan.

Předně je třeba obdivovat zájem posluchačů, ale i médií o soutěž. V našich podmínkách si úplně nedokáži představit, že by veřejnoprávní televize soutěži klasické hudby věnovala tolik pozornosti. Bylo tomu tak nedávno u Chopinovy soutěže, stejné to bylo i u soutěže Wieniawského. Poláci jsou velmi hrdí na tyto své veliké zjevy období hudebního romantismu.

Každá hudební soutěž se mnohdy složitě vyrovnává s rozdílností úsudků nad výkony soutěžících. Samozřejmě takových, u nichž se předpokládá skvělá technická dovednost jako základ jejich interpretačních výkonů. Je ale na místě uvést, že se tentokráte určité pochyby nedaly úplně přehlédnout.

Když pohlédneme do historie soutěže, tak v roce 1935 (tehdy ještě ve Varšavě) překvapivě, ale zcela zaslouženě vyhrála legendární Ginette Neveu před Davidem Oistrachem, který se posléze stal jednou z houslistických ikon poválečných let. V první poválečné soutěži, konané již v Poznani, vyhrál Igor Oistrach a svým způsobem odčinil malý nezdar svého otce. Byl ale Igor Oistrach lepší než druhý v pořadí – houslista Julian Sitkoveckij? Možná ano, možná ne. Julian Sitkoveckij bohužel brzy zemřel, ale i tak je dnes považován vedle Davida Oistracha a Leonida Kogana za třetí z nejzářivějších houslistických zjevů reprezentujících bývalý Sovětský svaz. Soutěž přinesla ve své historii mnohé vynikající houslistické osobnosti, které se posléze prosadili ve světovém měřítku. Ale i takové vítěze, jejichž mezinárodní kariéra už tolik nepokračovala. Uvidíme, jak tomu bude letos. Účastníci české houslové školy i v minulosti dostávali ocenění spíše výjimečně, jako tomu bylo v případě Jiřího Šumpíka v roce 1957. Samozřejmě nelze pominout skvělý úspěch a druhé místo japonské houslistky Shizuky Ishikawy, odchovankyně české houslové školy prof. Marie Hlouňové. I tehdy v tom roce 1972 se dost spekulovalo, zda vítězka Taťjana Grinděnko z tehdejšího Sovětského svazu byla skutečně lepší, anebo rozhodovala diplomacie a vliv tehdejší sovětské houslové školy. I v porotě soutěže zástupci někdejšího Československa byli spíše ve skromném počtu. Posledním naším zástupcem v porotě Wieniawského soutěže byl Jiří Tomášek v roce 1977.

Poznañ, 22.10.2026. Reprezentuj¹cy Ukrainê Bohdan Luts (C) podczas fina³u 17. Miêdzynarodowego Konkursu Skrzypcowego im. Henryka Wieniawskiego w Auli Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza w Poznaniu, 22 bm. Organizowany od 1935 roku konkurs jest najstarszym spoœród istniej¹cych konkursów skrzypcowych na œwiecie. Tegoroczna edycja odbywa siê w dniach 8-25 paŸdziernika 2026 r. (amb) PAP/Marek Zakrzewski

Do 3. kola letošního 17. ročníku postoupilo 12 houslistek a houslistů, aby zahráli s orchestrem jedno z děl autorů, jejichž tvorba je propojena s polským kulturním prostředím konce minulého století. Možná to byla jedna z nejzajímavějších částí soutěže, protože příležitost slyšet zajímavé koncertantní skladbyMieczyslawa Weinberga, Andrzeje Panufnika či ještě žijících M. P. Góreckiho nebo Lotyše Peterise Vaskse.

Do 4. kola (tedy jakéhosi semifinále) propustila porota vedená polským vítězem soutěže z roku 1991 Bartolomeiem Nidziolem šest úspěšných kandidátů. Ti se představili s orchestrem Poznaňské filharmonie řízené Lukaszem Borowiczem postupně ve dvou případech s koncertem J. Brahmse, ve třech případech se Sibeliovým koncertem a jediný evropský zástupce a pozdější vítěz soutěže Bohdan Luts zahrál koncert Antonína Dvořáka. Jest otázkou, zda nebylo moudré umožnit ještě některým uchazečům z evropských zemí promluvit do výsledků posledního kola. Nestalo se tak v případě talentované Polky Zofie Anny Olesik ani u Itala Vikrama Francesca Sedony. Alespoň do 3. kola měl dle mého soudu postoupit Teofil Milenkovic. Ale porota byla jiného názoru. Dle reglementu soutěže se výsledky v každém kole sčítali a porota jistě postupovala s velkou důsledností k plnění stanovených hodnotících kritérií. Zda to bylo i ve prospěch zajímavosti a pestrosti interpretačních výkonů, těžko lze posoudit.

Ze 4. kola postoupili tři účastníci z průběhu druhého dne – výborná korejka SooBeen Lee, mladičká Číňanka Jinzhu Li a ukrajinský houslista Bohdan Luts, který se velmi zdařile vyrovnal s nástrahami Dvořákova houslového koncertu. Houslistky z Jižní Koreje Jooha Choi, Anna Im a Číňan Meng Zou se stali pouze laureáty a obsadili pořadí na 4. až 6. místě. Soutěž předepisuje ve finále provedení jednoho z obou koncertů Henryka Wieniawského. Houslistky SooBEen Lee i Jinzhu Li si vybrali náročnější první houslový koncert fis-moll a naopak Bohdan Luts pak druhý koncert d moll. První koncert skutečně přináší velkou zkoušku technického mistrovství, ať již v pasážové či vícehlasé hře, ale také ve staccatových sekvencích – prováděných smyčcem klasicky od špičky nebo i od žabky. Možná, že v dovednosti staccat od žabky byla SooBeen Lee o něco lepší, ale celkový dojem, tónové kvality a schopnost přitáhnout pozornost publika byla na straně 19. leté Číňanky. Ta také končila za ohromného potlesku a zcela přirozeného standing ovation posluchačů v sále. Trochu mi to připomnělo úžasný potlesk pro Philippa Hirshhorna v bruselské soutěži Královny Alžběty v roce 1967 po provedení Paganiniho koncertu D dur. V těchto podmínkách nebylo závěrečné vystoupení Bohdana Lutse určitě pro něj jednoduchým úkolem. Jednak Wieniawského 2. koncert i přes závěrečnou větu Alla Zingara není přece jen sledován s takovým očekáváním „neuvěřitelné technické brilance“, jednak výborně hrající Bohdan Luts přece jen nedokázal navázat takový kontakt s publikem, jako tomu bylo u usměvavé Jinzhu Li. Dle mého názoru neměl možná k dispozici ani tak výborný nástroj. Alespoň soudě podle televizního přenosu. Možná proto se mi i jeho tón nezdál až tak přiléhavý a sametový, jako tomu bylo u devatenáctileté Číňanky.

Verdikt poroty však zněl jinak. Třetí místo obsadila SooBeen Lee, druhé místo Jinzhu Li a první místo pak Bohdan Luts. Jinhzhu Li pak dostala více speciálních cen včetně ceny za nejlepší provedení koncertu Henryka Wieniawského. Vítěz soutěže také získal vedle peněžité odměny 60 tis. eur ještě zvláštní cenu společnosti Nippon spočívající v propůjčení houslí Antonia Stradivariho „Marquis de Riviere“ z roku 1711 na dva roky , tedy ze zlatého houslařova období. Na přijetí posluchačů bylo znát, že nejsou s výsledky soutěže úplně spokojeni. Pro nesouhlas některých chatujících posluchačů byl tento způsob vyjádření nesouhlasu na sociálních sítích údajně vypnut. Nemyslím si, že by národnost Bohdana Lutse, pocházejícího z těžko zkoušené země, byla tím, co ovlivnilo výsledek soutěže. Spíše jeho pověst vítěze několika předchozích mezinárodních soutěží a snad i dosavadní kariéra opřená o studium u takových proslulých jmen, jakým jsou Pinchas Zuckerman, Renaud Capucon či v současné době Boris Kuschnir, mohla porotu v bodování ovlivnit.

Každá porota zvláště takové proslulé mezinárodní soutěže, jakým je Wieniawského, by si měla uvědomit, že se těžko odůvodňuje pořadí, se kterým většina posluchačů nesouhlasí. Bylo mi trochu líto i spíše formálního přijetí Bohdana Lutse na koncertě vítězů, protože za svůj výkon si zasloužil poněkud srdečnější odezvu.

Letošní ročník Wieniawského soutěže skončil. Napadlo mi, že bohužel nemáme soutěž takového věhlasu, která by dokázala více než dva týdny motivovat veřejnoprávní televizi a rozhlas k pozornosti, jež se Wieniawského soutěži právem dostává. Přitom jméno našeho legendárního světového houslisty Jana Kubelíka volá po tom, aby se soutěž s jeho jménem, zaniklá zjevně z politických důvodů po emigraci Rafaela Kubelíka na konci 40. let, opět vrátila na naše pódia. Mimochodem interpretace Wieniawského přetěžkého koncertu fis moll byla prvním velkolepým úspěchem teprve patnáctiletého Jana Kubelíka, po jehož skončení do užaslého sálu zvolal tehdy vpředu sedící slavný pedagog Antonín Bennewitz ona proslulá slova „Kolosal phenomenal“.

Vladislav Vilímec

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky