U příležitosti 40. výročí zahájení profesionální pěvecké kariéry natočila před nedávnem televize BBC dokument věnovaný slavné italské mezzosopranistce Cecilii Bartoli a nazvala jej Hlas, který vzdoruje času. Vzhledem k úctyhodné délce setrvávání na světovém operním vrcholu jde jistě o naprosto zasloužený a opodstatněný název. Osobně bych si ho ale ještě dovolil doplnit o podtitul Hlas, který spojuje laické posluchače, ale rozděluje odborníky.

Foto Uli Weber / Decca.

Není nejmenších pochyb o tom, že je Cecilia Bartoli mimořádně talentovaná a pracovitá umělkyně, která dokáže během svých vyprodaných vystoupení předat nadšenému publiku společně s hudebním zážitkem i záplavu pozitivních emocí. To je určitě to nejpodstatnější. K tomu je ale fér také vzápětí doplnit, že je i velmi schopnou obchodnicí a zdatnou marketingovou veteránkou. Komu jinému by se totiž podařilo tak dokonale přesvědčit posluchače i média o tom, že v podstatě nastartoval renesanci Vivaldiho oper, aniž by ovšem dotyčný – s výjimkou komerčně veleúspěšného sólového alba s několika skladatelovými áriemi – nahrál během celé už bezmála půlstoletí trvající kariéry byť jen jedinou Vivaldiho kompletní operu nebo účinkoval alespoň v jedné vivaldiovské operní inscenaci? To už je skoro výkon hodný marketingového mága!

Bartoli je nepochybně autentickou celoživotní rossiniovskou interpretkou a tento fakt jí objektivně nemůže nikdo rozumný upřít. Její údajná vivaldiovská specializace – ve zmíněném dokumentu tak okázale zdůrazňovaná a stylizovaná do téměř zakladatelské role – je ale v lepším případě spíše nárazovou záležitostí a v horším případě uměle nafouknutou mediální bublinou. Marilyn Horne byla také špičkovou mezzosopranistkou a svoje vivaldiovské album vydala už nejméně 15 let před Bartoli, ale hlavně na rozdíl od ní aktivně využívala svého hudebního vlivu a reálně účinkovala v kompletních Vivaldiho operách i na jevišti – přinejmenším opakovaně ve slavném Orlandovi, kterého postupně ztvárnila ve Veroně (1978), Dallasu (1980), Paříži (1981), Nancy (1982) a v San Franciscu (1989), nemluvě o přelomové kompletní studiové nahrávce z roku 1977 pod vedením dirigenta a muzikologa Claudia Scimone(ho). Pokud by tedy spolu s ním ještě někomu náležel titul iniciátora novodobé renesance Vivaldiho oper, byla by to určitě spíše Marilyn Horne než Cecilia Bartoli…

Foto Decca.

Dalším skutečně autentickým hudebním teritoriem je pro Bartoli kromě Rossiniho i Händel. Vedle titulní role v jeho světském oratoriu Semele, kterou ztvárnila v Curychu, nastudovala pro salcburský festival také Cleopatru v poněkud excentrické inscenaci jeho stěžejní opery Giulio Cesare a následně i technicky mimořádně náročný titulní part v Ariodantovi. Paradoxně právě o těchto zajímavých počinech se dokument BBC prakticky vůbec nezmiňuje…

Většinové publikum si ale bude Bartoli patrně nejvíc pamatovat z jejího megaúspěšného alba a stejnojmenného celosvětového turné Sacrificium (se kterým zavítala mimo jiné i do Prahy), věnovaného málo známým nebo zcela neznámým áriím zkomponovaným pro kastráty. I podle jejího vlastního vyjádření šlo pravděpodobně o technicky vůbec nejnáročnější repertoár, do kterého se kdy pustila, a výsledek byl určitě strhující – ať už jej posluchač přijal s upřímným úžasem a fascinací nad jejími zdánlivě neomezenými vokálními schopnostmi, nebo s mírným odstupem a nedůvěrou k podobným „hudebně-cirkusovým atrakcím“.

Casta Diva. Foto Decca.

V každém případě tento projekt jen ještě více zdůraznil a obnažil všechny hlavní – a ve své podstatě i celoživotní – charakteristiky vokálního projevu pěvkyně, z nichž je naprosto nezbytné zmínit především její svérázné pojetí koloratury. Kariéra Cecilie Bartoli totiž probíhala téměř souběžně s masivním mediálním vzestupem tzv. historicky poučené nebo „autentické“ interpretace, a i když vzhledem ke svému přirozeného vibrátu asi na začátku na některé „puristy“ nepůsobila zrovna jako epitom tohoto hnutí, postupně se jím do značné míry stala. A jsem přesvědčený o tom, že velkou zásluhu na tom má právě její atypická koloraturní technika, která má v zásadě velmi instrumentální a naopak velmi „nevokální“ charakter.

Zatímco ve vrcholných belcantových érách nebo tzv. „zlatých časech opery“ (např. přelom 19. a 20. století či 50.-60. léta 20. stol.) byl při interpretaci vokálních melismat vždy jednoznačně upřednostňován technicky dokonalý legatový pohyb – a to i při současném plném zachování „čitelnosti“ jednotlivých tónů a tím pádem i maximální flexibility resp. nejvyšší možné virtuozity – Bartoli prakticky celý život provozuje jeho pravý opak. V jejím případě jde totiž celkem přiznaně o tzv. aspirovanou koloraturu, kdy je plynulost téměř zcela nahrazena výrazným odsazením všech tónů, takže výsledek připomíná spíše staccato než legato. Anglicky se tento pěvecký fenomén občas nelichotivě označuje jako „machine-gun koloratura“, tedy „kulometná koloratura“. Každopádně to, co bylo dříve vokálními pedagogy i posluchači považováno jednoznačně za chybu a důsledek technicky špatně vedeného hlasu, je dnes okázale oslavováno. To nemá být negativní odsudek – to je prosté realistické konstatování.

Foto Kristian Schuller / Decca.

Samozřejmě chápu, že je každé podobné jubileum příležitostí k oslavám – ať už v doslovném nebo přeneseném smyslu. Se zcela nekritickým adorováním konkrétního interpreta bychom ale měli počkat spíše až na definitivní ukončení jeho aktivní kariéry (nebo v krajním případě na jeho odchod). U stále velmi aktivního umělce je ale taková bezmezná adorace poněkud dvojsečná: jeho oddaní a nadšení fanoušci ji v podstatě nepotřebují a pro kohokoli střízlivě uvažujícího je každé předčasné “zbožštění” zbytečnou skvrnou na převažujícím pozitivním obrazu dotyčného. A v případě Cecilie Bartoli toho pozitivního rozhodně není málo! 

Ivo Šindelář