Osmadvacetiletý Eric Lu, americký klavírista s tchajwanskými kořeny, ještě zdaleka nedosáhl Kristových let a přitom dosáhl v hudebním světě téměř všeho – je vítězem Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě (2025, v 17 byl jejím finalistou), Mezinárodní klavírní soutěže v Leedsu (2018), je exkluzivním umělcem nadnárodní vydavatelské firmy Warner Music (čtvrté album se Schubertovými Impromptu vyšlo v roce 2026), spolupracuje se špičkovými orchestry a dirigenty, má za sebou debuty například na BBC Proms, Fondation Louis Vuitton Paris, Wigmore Hall. Jeho mentory byly Mitsuko Uchida či Imogen Cooper. Momentálně střídá pro žití Boston a Berlín.
Fota Pražské jaro / Jan Kantor.
Na Pražské jaro byl pozván v roli vítěze z Varšavy – krále klavírních konkursů. Proto byl na programu hlavně Chopin; zařazení Schubertova Impromptu f moll op. posth. 142 č. 1 D 935 je odrazem jednak propagace poslední nahrávky, jednak jeho mimořádně silnému vztahu k Schubertovi: „Pro mě jsou Impromptu jedním z největších klenotů klavírní literatury. Jsou to nádherná, hluboká hudební díla, bytostně schubertovská.“ Měla jsem pocit, že Schubert vyjadřuje jeho lidskou podstatu snad ještě lépe než Chopin – neokázalost, přemýšlivost, intimitu, v nutné otevřenosti uzavřenost, laskání každého detailu. Jeho výklad Schuberta mi připomněl nezapomenutelné kreace Alfreda Brendela. Schubert byl hudební modlitbou.
Chopin byl jiným světem, i když úhozově a paradigmatem nálad se Schubertem souzněl. Noblesa a klavírní mistrovství provázely Polonézu B dur op. 71 č. 2 a Baladu č. 4 f moll op. 52. Michelangelovským monolitem se skrytými emočními detaily byla Sonáta h moll č. 33 op. 58, jeden z řady Chopinových tvůrčích výtrysků geniality. Těžko bych vzpomínala na stejně silnou interpretaci.
Čtvrtým hrdinou večera 22. května v Dvořákově síni Rudolfina byl Robert Schumann s jeho Lesními scénami op. 82. Neberte to jako klišé, ale skutečně jsem si připadala obklopena přírodou na procházce lesem – Osamělé květiny ve Vlídně krajině, kde může být Pták prorokem s nečekaným objevem Hostince. Jen mi do té idyly neštymoval Lovec na číhané s jeho Loveckou písní. Jenže doba Roberta Schumanna byla taková. Schopnost identifikace Erica Lu s náladotvorností skladatele byla dokonalá.
Perličkové přídavky: Robert Schumann: Träumerei z cyklu Dětské scény op. 15, Fryderyk Chopin: Valčík As dur op. 42 a na závěr geniálně zahrané Preludium č. 15 Des dur op. 28 „Dešťové kapky“ Fryderyka Chopina.
Nikdy jsem nezažila, aby klavírista měnil během koncertu stoličky, v jeho případě dvě. Jak vidno, Schumann má pro něj jinou váhu než Chopin… Za pozvání Erica Lu zaslouží Pražské jaro jedničku z hvězdičkou. Bylo by velkou chybou. kdyby jeho recitál pokud možno brzy neměl pokračování ve Festivalu Rudolfa Firkušného.
Ivana Stehlíková
Umělecky koncentrovaný Eric Lu
Vítěz posledního 19. ročníku proslulé Mezinárodní klavírní soutěže ve Varšavě, americký klavírista Eric Lu, je ve svých 28 letech klavíristou vytříbeného úhozu. Jako jeden z mála finalistů soutěže přednesl 2. klavírní koncert Fryderyka Chopina f moll. Vlastně teprve coby druhý vítěz soutěže po Dang Thai Sonovi, který patří také mezi mentory Erica Lu. Právě o něco poetičtější koncert f moll byl skvělou volbou na finále a také mimořádně vyhovoval klavíristovu naturelu. Vyhlášení vítězů poslední varšavské soutěže bylo provázeno rozjitřenými debatami, zda vítězem byl opravdu ten nejlepší. V umění a hudbě se jen velmi obtížně určuje ten nejlepší. Vždy jde o míru vkusu každého posluchače či posuzujícího porotce. Vlastně u všech finalistů se projevovala naprostá technická svrchovanost. Někdo pojal Chopina s větším dramatickým nábojem, někdo ho cítil více lyričtěji a možná také blíže tomu, jak asi hrál, byť na mnohem méně dokonalých nástrojích, samotný Fryderyk Chopin. Eric Lu patřil na soutěži mezi ty spíše lyrické typy chopinovské interpretace. O to více bylo zajímavé ho slyšet na pražskojarním pódiu. Program koncert také sliboval spíše „gurmánské“ hody než nějakou vnějškově pojatou virtuozitu. Byť samozřejmě Chopinova sonáta h moll či Balada f moll poskytují i dostatek prostoru pro vrcholné ukázky virtuózních dispozic. Přece jen to ale není v prvosledovém plánu těchto kompozic.
Koncert ukázal, že vítězství mezinárodní chopinovské soutěže je v dobrých rukou. Zda skutečně dosáhne Eric Lu věhlasu jeho některých slavných předchůdců Maurizia Polliniho, Marthy Argerich, Krystiana Zimmermanna či v nedávné době Julianny Avdějevy, teprve uvidíme. Ale rozhodně na to Eric Lu dispozici má. Již Schumannovy Letní scény na začátku koncertu ukázaly, že máme co činit s hotovým umělcem, klavíristou přemýšlivým, který nestaví na okázalosti. Eric Lu není typem pianisty, který by se hned po příchodu vrhal na klávesy. Od počátku dával zřetelně najevo, že je koncentrován na umělecký přednes skladeb jeho recitálu. Také nechával doznívat závěrečné tóny, aby umocnil umělecký účin pomalejších skladeb či jejích částí. Někdy to bylo možná až příliš a posluchači vlastně nevěděli, zda se již sluší zatleskat. Osobně jsem se snažil odhadnout ten nejzazší, ale ještě časově odpovídající okamžik k potlesku. Po druhé skladbě programu, Polonéze B dur op. 71 č. 2, vlastně potlesk ani nezazněl. Hned následovala Chopinova poslední Balada f moll. Nevím, zda to bylo v tomto místě i určitým záměrem klavíristy.
Ten večer Eric Lu vystřídal dvě židle. Na Schumanna a Schuberta se spokojil s klasickou židlí. Chopinovská díla programu a všechny přídavky pak hrál na klavírní židli, jejíž nastavitelnou část stlačil hodně nízko. Chtěl být evidentně fyzicky propojen s klaviaturou, tak jako to činil svého času Glen Gould nebo Vladimír Horowitz. Eric Lu je mistrem nejen práce s tónem, ale i časem. Zvláště ve volnějších místech Balady či ve třetí větě závěrečné Sonaty h moll dokázal využít na maximum schopnosti udržet napětí a vykreslovat jednotlivé motivy či větší plochy, aniž by upadal do nějakého povrchního manýrismu. Vše bylo intenzivně prožité. V sextolách pomalého Larga dokázal zcela čistě vytáhnout ony nejdůležitější tóny. Podobně to ostatně předvedl i v přídavku slavného 15. Chopinova Preludia Des dur, kde práce s agogikou a schopnost z přediva těch opakujících se osminových not vytáhnout všechny ty harmonické proměny postupující do tóniny E dur se stala zážitkem jen vzácně slyšeným. Až na velký Valčík As dur op. 42 se nesly přídavky (Schumannovo Snění a citované Chopinovo Preludium) ve velmi poetické rovině. Posluchači by určitě poslouchali i dále, ale Eric Lu velmi správně vycítil, že Sonátou h moll a pak také Preludiem zakončil koncert na svém vrcholu. Byl to povznášející večer.
Vladislav Vilímec
