Posedlost žebříčky ovládá i klasickou hudbu. Odborníci, lidé znalí hudby, laici, novináři rádi spekulují nebo s vážností své role ve společnosti, ve světě, vynášejí soudy – kdo je nejlepší houslista či houslistka, kdo vládne klavíru, zpěvu, viole, violoncellu doma či ve světě a mohl bych probrat všechny nástroje, kdo je nejlepší dirigent, jaké jsou nejlepší orchestry světa, kdo nahrává nejvíce pro nejbohatší, nejlépe hodnocené světové labely… Kdo se však v tom má vyznat, když hodnocení je tak subjektivní, protože hudba prostě taková byla a je. No, možná to bylo ve 20. století jednodušší. S odstupem desítek let lze odlišit originalitu Oistracha, Szerynga, Menuhina, Heifetze, ale jak chcete dnes se vší vahou říci jestli je lepší Trifonov, Ólafsson nebo Wang, Jansen nebo Faust, Lozakovich nebo Hadelich. Ovšem na první, druhý, třetí poslech jsou rozdíly jen ve výrazových detailech, tedy dojdete k poznání, že specifik je podstatně méně než v minulém století, kdy bylo možné odhalit výrazovou, tónovou a koncepční originalitu po deseti taktech.
Podobné je to s orchestry a dirigenty. Velmi často je verdikt podmíněn osobními preferencemi, které mohou být ovlivněny vztahem k hodnocenému subjektu, v horším případě různými lidmi a institucemi. Například náš první orchestr. Česká filharmonie (ČF) učinila hlavně díky Jiřímu Bělohlávkovi, ale i Semjonu Byčkovovi kvalitativní posun, který vyvrcholil letos v cenách magazínu Gramophone vítězstvím v kategorii Orchestr roku. Znamená to, že je nejlepší na světě? Ne, naštěstí vedení ČF soudnost neztratilo, nicméně dělá chytrý, inteligentní marketing a snaží se ovlivňovat svět, že patří mezi nejužší elitu světa. S tím souzní jednání médií, výroky řady manažerů a dokonce i politiků, kteří rozumí klasické hudbě jako ona pověstná koza… Nevím jestli je to pravda – neslyšel jsem letos nebo v posledních letech všechny relevantní evropské a americké orchestry, které by mohly na tento triumf aspirovat.
Když jsem slyšel jednu veřejně známou osobu vyslovit názor, že ČF patří už mezi tři nejlepší orchestry světa, dlouze jsem se zamyslel. Velmi obecně řešeno, kvalita orchestru souvisí nejen s kvalitou každého jejího člena a sídla, ale i od jeho šéfdirigenta a hostů. Nezpochybnitelnou kvalitu slyším desítky let v produkcích Berlínské a Vídeňské filharmonie. Před časem k nim byl řazen Royal Concertgebouw Orchestra. Že by hrály loni a letos hůře než ČF, i když v Berlíně kraluje skvělý Kirill Petrenko a Amsterdam vede Klaus Mäkelä, který v osmadvaceti patří mezi nejlepší mistry taktovky a jeho osobnost se zdá být takřka zázračná? To je ale jen příklad – filozofovat by se dalo nad několika americkými orchestry (Detroit, Pittsburgh, New York, Boston, Montreal, Los Angeles…) a několika orchestry evropskými. Obecně však nejsem příznivcem žebříčků a jejich věrohodnosti. Klasická hudba je uměním, které se nejvíce vzpírá sportu.
Určitě to nejsou polemika či filipika. Jen jsem chtěl připomenout, že je hodně náročné, na vrcholu nemožné, určit jednoznačného vítěze v jakékoli hudební soutěži, a to včetně vrcholných Gramophone Awards, možná právě proto, že na vrcholu hodně fouká.
Když má Česká filharmonie výjimečný večer a na podestě mimořádného dirigenta a zajímavý program, skutečně se může řadit mezi nejlepší. Je to báječné těleso. Jen nevím, jaké místo bych jí na Zemi přidělil – první, druhé, třetí, čtvrté, desáté? Každopádně vše by bylo úspěchem. A právě v těchto dnech to, zdá se, v New Yorku dokazuje. Nejtěžší však pro špičkové těleso je, že každým dnem musí oprávněnost dosaženého levelu potvrzovat. Věřím, že členové ČF si toho jsou vědomi a že lidé, kteří v relativně blízké době rozhodnou o novém uměleckém řediteli a šéfdirigentovi ČF to budou mít na paměti.
Luboš Stehlík
Foto Petr Chodura.
