14. únor je svátkem zamilovaných. Není mi zcela jasné, proč jeho patronem je právě sv. Valentin, římský biskup a mučedník, jehož smrt, údajně právě tento den, byla hodně krutá.

Fota Petr Kadlec / Česká filharmonie

Koncert České filharmonie byl v hyperbole k valentýnskému svátku blízký zvláštním způsobem, například barvami přetékající Blumine Gustava Mahlera, původně součást jeho První symfonie z roku 1888, kterou může posluchač vnímat různě –  například jako čistě abstraktní hudební plochu nebo jako opojnou báseň plnou hudebních květů. V případě hlavního hostujícího dirigenta Filharmonie i jako „předehru“ k následnému výběru z Mahlerova cyklu Chlapcův Kouzelný roh.

Ale vraťme se na začátek. Abonentní koncert ČF 14. února byl pro mě spíše než valentýnský  chtě nechtě připomínkou invaze Ruska na Ukrajinu 24. února 2022. Imperiální jaderné velmoci, jejíž Vůdce opakovaně prohlašuje, že Ukrajina jako samostatný stát neexistuje a její budoucnost je spjata jen s ruskou „vlastí“ – pohrobkem carství a stalinismu.

Úvodní Symfonie č. 1, op. 15 „Se zvonkohrou“ Ondřeje Kukala má několik temných podtónů, jakkoliv skladatel v roce 1999 možná měl na srdci spíše konec tisíciletí než jakékoli  válečné běsnění. Z pianissima vzešlá hudební struktura první věty se postupně vrství, objemově narůstá v tmavou bouři, vše podřízené imanentnímu rytmickému tepu. Šokovala mě naléhavost pochodu, který je roven i pochodům Dmitrije Šostakoviče. A opět se mi v mysli zjevila metafora k dnešku – je to obraz Ruska nebo vzdor Ukrajiny s podtónem váhavosti demokratického světa? Konec v ppp… ticho, smíření? Katarze…? Každopádně provedení bylo emočně drásavé. Jakub Hrůša dal tomu celé srdce, veškerou emoci, které je schopen (a že jí je hodně), a muzikanti se ztotožnili s touto výjimečnou hudbou v míře, která je v tu chvíli přesahovala. Život Ondřeje Kukala nebyl a není snadný. Jistě to mělo a má vliv na hudbu, kterou (možná s pomocí Boží) tvoří. Jsem přesvědčen, že jeho hudba (nejen tato symfonie) má emoční a hudební sílu a kreativitu, jakou má u nás málokdo a řadím jej mezi pozoruhodné české hudební tvůrce posledního půlstoletí. Velmi bych si přál, aby se „Zvonkohra“ stala součástí trvalého repertoáru. Zároveň je zřejmé, že je málo tak povolaných dirigentů jako je Jakub Hrůša. Pan Kukal mi napsal: „Jakub mi úžasně pomohl.“ Myslím, že je to oboustranné.

Blumine znám z báječné nahrávky Jakuba Hrůši s jeho Bamberger Symphoniker pro Deutsche Grammophon. (Mahler sdílí CD s Rottovou 1. symfonií a Brucknerovým Preludiem c moll. Nahrávka právem získala International Classical Music Awards 2022.) V mnoha aspektech bylo podání České filharmonie stejně kvalitní, jen první trumpetista neměl tak barevný, tvárný a měkký projev jako jeho německý kolega. Celkový dojem – bylo to sice krátké, ale krásné. Ale hlavně to byla ideální anticipace výběru z Mahlerova písňového cyklu Des Knaben Wunderhorn. Pan Hrůša přivezl do Prahy barytonistu Christiana Gerhahera, jednoho z nejlepších současných mistrů hlavně německé písně. Vybrali čtyři perly, které s sebou souzněly – Tam, kde krásné trubky znějí, Budíček, Bubeníček, Prasvětlo. Opět jsem měl pocit, že jde asi o nechtěnou metaforu s Ukrajinou:

„Děvče už dveře odmyká, samou láskou se zalyká. Můj hochu zlatý, buď vítán mi, nesmíš už stát za dveřmi … Ach bratříčku, bratře, není čas, nepřátelé zle tu bijí nás … Ráno tu údy v řadě stojí, mrtvé jak kamení, v divné zbroji … Bůh stvořil mě a k němu se vracím! On mi dá světýlko své vznešenosti, svítit mi bude do věčné blaženosti!“ (Výborný překlad Vlasty Reittererové.)

Světlý hlas pana Gerhahera není vzorem bel canta jako třeba kdysi býval italský basista Cesare Siepi, ale co dokáže s hlasem tvárně učinit ve prospěch výkladu podstaty slova jsem slyšel v životě jen  výjimečně. (Pro mě sugestivnější, než kdysi například Thomas Hampson…)  Bylo to natolik mystické provedení, totální propojení hlasu, orchestru a dirigenta, že jsem měl občas pocit znovuobrození, a to nejen kvůli závěrečnému Prasvětlu, které zná celý kulturní svět. Zážitek, který budu nosit v paměti hodně dlouho!

Třetí symfonie „Liturgická“ Arthura Honeggera z roku 1946 je ozvěnou druhé světové války. Na první pohled a poslech je „akční“ (Dies irae – De profundis clamavi – Diona nobis pacem) a kompozičně je to mistrovský opus, ale přijde mi, že je to spíše objektivizující pohled na válku než silně subjektivně sžíravý Šostakovič či názorově vyhraněný Britten. Jsou zde metafory symbolizujícího pochodu, sváru zla a života (světla), kdy je zlo poraženo a z trosek vyrůstá nový svět. Skutečně úžasná hudba – živá, těkavá… Velmi silné bylo Adagio, jakási prosba o smíření, jež je protkána zvukovými ataky, kdy  dirigent sympaticky dokonce odložil taktovku, aby jemněji tvaroval fráze a detailněji inspiroval hudebníky. Skvěle se prezentovali žestě (zvláště horny a pozouny, hozenou rukavici úspěšně zvedly trubky) i dřeva (zářivá flétna i pikola), kouzelná byla sóla koncertních mistrů primů a cell… Jakub Hrůša orchestr omámil, takže z nich dostal více než maximum.

Člen České filharmonie komentoval celý koncert takto: „Jakub program tohoto týdne velmi efektivně zkoušel, práce plynule ubíhala a přinášela okamžité výsledky. Provedení bylo energické, atmosférou koncentrované a pozorné k detailu.  To vše bylo umocněno dramaturgickou a ideovou semknutostí zvolené hudby, obecně velmi silné. Na výjimečnou řemeslnou kompetentnost v řízení ansámblu a důraz na technicky dokonalou interpretaci jsme u Jakuba byli zvyklí od počátku, ale v posledních letech se do jeho  projevu valnou měrou dere i škrobenosti prostá a vyzrálá muzikalita. Tím bezpochyby  usadil  poslední drobný střípek do koruny jednoznačného krále mezi českými dirigenty a favorita na světovém poli.“  

Coda. Večer měl krále Jakuba Hrůšu, dva prince – Ondřeje Kukala a Christiana Gerhahera – a světově drtivé vojsko – Českou filharmonii. Bohužel fotografii