Pražský filharmonický sbor (kdysi Český pěvecký sbor) oslaví v sezoně 2024/2025 devadesáté výročí. Jeho hlavním sbormistrem je Lukáš Vasilek, jenž kromě něho vede i komorní Martinů Voices. Silný důvod pro rozhovor.

Lukáš Vasilek. Foto Daniel Havel.

Pane Vasilku, vraťme se do historie. Počátek skutečně profesionálního sborového zpěvu  většinou směřuje k roku 1935, kdy profesor Jan Kühn kolem sebe shromáždil skupinu zpěváků a založil Český pěvecký sbor, jenž časem přerostl v Pražský filharmonický sbor. V čase jej vedla řada mimořádných umělců. Jak vidíte vaše předchůdce?

Každý sbormistr přinesl do Pražského filharmonického sboru především kus sebe samotného – promítl do ansámblu své umělecké preference, svůj vkus i zvukovou estetiku, ale také svou povahu a lidskou stránku. Každý byl také v některých věcech silnější a jiné zase tolik neřešil. Tak jako tak se ale všichni jmenovaní do sboru otiskli velmi výrazně a každý úspěšně navázal na své předchůdce. A právě pro tuto kontinuitu je Pražský filharmonický sbor tak výjimečný a nezaměnitelný. Původní záměry zakladatelů sboru byly tak silné, že se je daří držet dodnes. I já se snažím jít touto cestou.

V případě České filharmonie se doma i v cizině zdůrazňuje „český zvuk“ a pro některé  dirigenty je to hlavní argument, proč přijmout nabídku hostování. Jak je to u zpěvu? Má PFS nějaké hlasové či interpretační specifikum, co jej odlišuje od jiných špičkových sborů ve světě?

Ano, Pražský filharmonický sbor je velmi specifický a dobře rozpoznatelný. Na prvním místě je to jeho zvláštní zvuk. Je měkký, spíše temnější, zároveň si ale zachovává „špičku“ a není rozvibrovaný, takže se nad orchestrem dobře nese a je poměrně průrazný. Ten zvláštní mix zvukových ingrediencí je velmi originální a také hodně úspěšný. Pro zahraničního posluchače je v tom nejspíš slyšet určitá exotika, možná jsme dokonce chápáni jako pomyslný most mezi západním a východním způsobem zpěvu. Mně samotného tento zvukový ideál doslova fascinuje a jdu za ním na každé zkoušce. Je tu ale ještě jiné specifikum, které vychází ze způsobu interpretace. Náš přístup k hudbě je totiž pevně zakotvený v české tradici, nejen hudební, ale i obecně kulturní – zkrátka vychází z toho, na čem jsme vyrostli a jakou máme mentalitu. Když to zjednoduším, vyrostete-li na českém folkloru, Smetanovi, Dvořákovi, Janáčkovi a Martinů, vaše hudební cítění to strašně moc ovlivní a také vás to pevně ukotví. Na zkouškách třeba vůbec nemusíme řešit některé interpretační záležitosti – cítíme je totiž všichni velmi podobně, je to v nás zakořeněné. A taková symbióza je pak v našem zpívání hodně znát, líbí se.

Vést pěvecké společenství je možná složitější než orchestr, už kvůli tomu, že zpěvák nosí svůj nástroj v sobě. „Své lidi“ znáte za ta léta určitě hodně dobře a jistě jsou vám blízcí. Jací jsou?

Všichni jsme lidé a máme silnější i slabší stránky, dobré i horší chvíle. Tak se to musí brát. V rámci sboru je důležité, nakolik dokážeme své osobní problémy odsunout při práci stranou a odvést za všech okolností profesionální výkon bez jakýchkoliv kompromisů. Někdy je to těžké, protože jakožto umělci tíhneme k dost emočnímu vnímání světa. Já sám jsem při práci poměrně intenzivní, na všechno kolem zapomínám, dá se říct, že neznám bratra. Jakmile bych začal dělat moc velké kompromisy, šli bychom kvalitativně hned dolů. Myslím, že se ve sboru všichni respektujeme, a to je taky alfa omega naší dlouholeté spolupráce. Bez respektu, který člověk získá jedině poctivým přístupem k práci, bychom spolu tak dlouho nevydrželi.

Abonenti orchestrálních a hlavně acapellových koncertů  bývají okouzleni barvou, homogenitou a dokonalostí souzpěvu PFS. Jak něco takového vzniká a udržuje?

Takového stavu nedocílíte v rámci jednoho projektu. Aby měl sbor krásnou sjednocenou barvu a jeho zvuk byl dokonale kompaktní, musíte s ním pracovat dlouhodobě a ve svých požadavcích být maximálně konzistentní. Zkrátka jít neúnavně za svým cílem, zároveň ale nečekat, že se vaše práce projeví hned. Chce to hodně času, v podstatě jde o léta dřiny. Ale pak to najednou je a je to paráda, věci začnou jít samy od sebe. Je to potom obrovská satisfakce, když můžete být při tom, jak se vaše práce zúročuje a že to pozitivně vnímají i všichni okolo. V takovém stádiu teď nejspíš jsme. Jen nesmíme povolit – snazší je to všechno zkazit než vybudovat.

Doménou PFS je oratorní a kantátový repertoár. Kvantitativně je to jistě pravda, ale sbor jsem slyšel výborně zpívat opery a komorní repertoár. Jaká jsou vokální specifika PFS?

Portfolio Pražského filharmonického sboru stojí na koncertním sborovém repertoáru – v největší míře kantátovém a oratorním, méně pak na skladbách a cappella nebo s komorním instrumentálním doprovodem. Ovšem právě ten méně zastoupený a cappella repertoár je pro rozvoj sboru nepostradatelný. Při provádění takových skladeb se totiž vůbec nic neschová, sbor je v této hudbě v podstatě nahý. Ale zase pokud tento nejtěžší žánr zvládne, má vyhráno – všechno ostatní je totiž z hlediska intonace, zvuku a detailní práce snazší. Co s týče opery, ta se v každé naší sezoně sice objevuje, není ale hlavním směrem, kterým bychom se ubírali. Je to spíš takové příjemné vybočení mimo obor.

Vedle velkých kantátových děl zpívá sbor i koncertně i scénicky opery. Jaký je rozdíl v přípravě?

Poměrně velký. Operní sborové party sice bývají hudebně snazší než náš běžný koncertní repertoár, ale protože je provádíme na jevišti s hereckou akcí, musíme je ovládat dokonale zpaměti. Spíš než na náročné hudební detaily, které jsou s hereckou akcí těžko slučitelné, se při studiu opery zaměřujeme na logické a jednoduché hudební ztvárnění, které pak na jevišti funguje přirozeně a zároveň je snadno zapamatovatelné. Kvůli paměti vyžaduje opera také větší počet zkoušek, než je obvyklé. Finální sborové zkoušky před odjezdem na operní angažmá už vždycky zpíváme zpaměti.

Jaké podmínky musí být plněny, aby si PFS držel vysokou mezinárodní úroveň a byl i nadále excelentním vývozním kulturním artiklem?

Musí zpívat minimálně na stejné úrovni jako nejlepší západoevropské sbory a při tom si udržovat svou zvukovou a interpretační originalitu, díky níž je žádaný. Musí být maximálně flexibilní, přesný, spolehlivý a měla by z něj vyzařovat dobrá a pozitivní energie.

PFS mnohokrát prokázal mimořádnou flexibilitu, jak je adaptabilní na dirigenty, jak rychle je schopen nastudovat obtížné partitury. Může to být další konkurenční výhoda?

Jednoznačně to výhodou je! Ale taková krizová flexibilita nemůže být naším cílem, spíš jen pomůckou ke zvládnutí nestandardní situace. Cílem by naopak měl být dostatek času k nastudování náročných skladeb, které jsou pak řízeny dokonale připravenými a motivovanými dirigenty.

Součástí života PFS je sborová akademie, o níž ví veřejnost méně než o akademiích orchestrů. Přibližte veřejnosti její poslaní a současný stav…

Akademie je primárně určena studentům zpěvu na konzervatořích a akademiích. Jejím cílem je přiblížit mladým talentovaným profesionálům specifika profesionálního sborového zpěvu a ukázat jim způsob práce a provoz hudebního tělesa, jako je to naše. Dá se říct, že jim chceme zprostředkovat alternativu k sólové pěvecké kariéře, které se pak nakonec stejně může věnovat jen zlomek z nich. A jen zlomek tohoto zlomku se v rámci své sólové kariéry dostane na taková pódia, kde my vystupujeme relativně běžně. Někteří z našich akademiků se v naší práci doslova našli, po čase k nám udělali konkurz a stali se stálými členy sboru. Z toho máme radost.

David Mareček, ředitel PFS, Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr PFS.

V minulých letech budily nadšení série sborových programů, které měly většinou vysokou kvalitu a byly dramaturgicky objevné. Pro hodně posluchačů to byla živá voda. Jak a čím v nich budete pokračovat?

Pokračujeme v nich pořád dál, bez a cappella koncertů by sbor přestal zpívat dobře. Pro příští sezonu máme připravený velký program z české hudby, který několikrát provedeme nejen v Česku, ale i v Americe a Asii. Primárně byl tento program sestaven pro Carnegie Hall – je to taková retrospektiva české sborové tvorby. Objeví se tam samozřejmě Dvořák, Janáček a Martinů, vedle toho ale v úvodu také Te Deum Petra Ebena a na závěr Testamentum Jana Nováka. Zvlášť pro zahraničí je tato dramaturgie poměrně odvážná, a proto mě mile překvapilo, když ji Carnegie Hall přijala bez jakýchkoliv změn. V minulé sezoně jsme měli skvělý crossover koncert sestavený z amerických spirituálů. Bylo to hodně zábavné vybočení mimo náš obor a všechny nás to těšilo, i posluchače. Určitě to v blízké době zopakujeme.

Měl byste chuť občas dirigovat špičkový zahraniční sbor?

Jsem rád za Pražský filharmonický sbor, jsem rád za Martinů Voices – vyhovuje mi, kde jsem. Ale občasný výlet k někomu jinému není špatný. Před dvěma lety jsem hostoval u francouzského sboru Accentus při nastudování Její pastorkyně v opeře v Rouen. Byla to umělecky i lidsky skvělá zkušenost, navíc bylo zajímavé sledovat, jak Janáček dokázal doslova uhranout francouzské muzikanty i publikum. Nicméně sbormistrovská hostování obecně nejsou zas tak častá, jako je tomu u dirigentů. Vychází to hlavně ze zvláštností sborového řemesla, které stojí na dlouhodobé práci jednoho člověka a jeho dobré znalosti konkrétních zpěváků. Při sbormistrovském hostování nikdy nedosáhnete takového výsledku jako při dlouhodobé a soustavné práci s jedním tělesem.

Která hudba je vám nejbližší?

Starou hudbu mám rád, ale dělám ji spíš výjimečně. Nejvíc se zabývám hudbou od 19. století po současnost. Nejbližší je mi pak tvorba 20. století, především jeho první poloviny. Z českého okruhu jsou to hlavně Janáček a Martinů, ze světové hudby například Poulenc, Honegger, Britten nebo Stravinskij. Nicméně těch milovaných jmen by bylo mnohem víc…

Jakou „nesborovou“ hudbu doma a na cestách posloucháte?

Zase tak moc neposlouchám – když se hudbou zabývám celý den, ve volném čase se snažím dělat úplně jiné věci. Pokud na to ale přece jen dojde, je to nejčastěji v autě. Nejradši mám takový melancholický jazz, v poslední době třeba skvělou americkou zpěvačku Melody Gardot, ta je podle mě dokonalá! Jsou také chvíle, kdy žánry vůbec neřeším a poslouchám, cokoliv mne zaujme.

Na co se těšíte v jubilejní sezoně 2024/2025 a na co byste posluchače speciálně pozval?

Celá jubilejní sezona bude krásná. Máme tam spoustu velkých a prestižních projektů nejen doma, ale hodně i v zahraničí. Koncertovat budeme v USA, Hongkongu, Velké Británii, Německu, Rakousku a Švýcarsku. Pro mě osobně pak bude velkou výzvou Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici, ve kterém budu mít kromě PFS a zahraničních sólistů příležitost dirigovat Českou filharmonii. Dívám se na ni s velkým respektem, ale mám z toho samozřejmě radost a těším se. Je to naprosto dokonalá skladba a zaznívá jen výjimečně, bude to událost. Navíc Honegger je jeden z mých milovaných autorů.

Jaký je váš pocit, když uvažujete o devadesátce sboru a kde byste jej rád viděl za deset let?

Jsem přesvědčený, že jdeme správným směrem. Takže budeme dál rozvíjet to, co jsme už dokázali, a ve svém snažení nepolevíme. A za deset let budeme mít Pražský filharmonický sbor zase o kus lepší.

Luboš Stehlík

Životopisné okénko

Ve způsobu vedení sboru propojuje Lukáš Vasilek (1980) to nejlepší z tradice českého sbormistrovství. Charakterizuje jej univerzalita, jakou neměl nikdo před ním, vysoká míra muzikality, hudební i mimohudební přehled, perfekcionismus, schopnost podřídit vše své práci a neobyčejná skromnost.

Narodil se v Hradci Králové. V pěti letech se začal učit hrát na klavír později přibral zpěv. V osmi letech se stal členem chlapeckého sboru Boni pueri vedeného Jiřím Skopalem, který jej ovlivnil v rozhodnutí v jeho budoucím poslání. Po gymnáziu studoval hudební vědu. Důležitou epizodou bylo neobyčejně úspěšné vedení Foersterova komorního pěveckého sdružení v letech 1998 – 2009. Svá studijní léta v té době dokončil na HAMU kde teď sám pedagogicky působí, hlavně u Tomáše Koutníka. Zkušenosti řízení hudebních souborů získával jak u instrumentálních formací, tak v operním sboru pražského Národního divadla.

Od roku 2007 vede Pražský filharmonický sbor. Tím skončilo období nejistoty a určitého uměleckého útlumu.  Bylo mu 27 let a byl nejmladším sbormistrem tělesa tohoto typu v českých dějinách. V roce 2010 založil třináctičlenný sbor Martinů Voices. Říká, že jej založil, aby „poznal něco nového a zkusil pracovat jiným způsobem“. 

Velké úspěchy sklízí i jako dirigent. V roce 2023 potvrdil nevšední kvality pozoruhodným provedením Brittenova Válečného requiem, v sezoně 2024/25 na něj čeká těžká partitura Honeggerova dramatického oratoria Jana z Arku na hranici, jedné z nejpozoruhodnějších kompozic minulého století. Propojení dirigenta a sbormistra je pro něj hodně důležité: „Když má sbormistr  připravit skladbu s doprovodem orchestru, měl by o ní mít takovou představu, jako by ji sám dirigoval. Bez zkušenosti s orchestrálním dirigováním bych s PFS vůbec nemohl pracovat, nevěděl bych jak.“ Vlastní detailní příprava mu umožňuje upozornit sbor na pěvecké nástrahy díla. Ačkoli je pro něj partitura závazná, vždy se snaží „číst mezi řádky“. Přesto však zůstávají obsah, styl a záměr každého opusu  určující.

Přirozený pěvecký projev a zvuková barevnost, hlavní znaky PFS,  jsou pro Lukáše Vasilka klíčové.  Mluví o „ukázněné barevnosti“, čímž možná podvědomě spojuje Veselkovu barevnost s Kühnovou disciplinovaností. Na Veselku svým způsobem navazuje názorem, že potřebuje hlasy menší i velké. Koneckonců to koresponduje i s požadavky, které jsou dnes na sbor kladeny – koncertní se štíhlejším způsobem zpěvu i operní s pokrytím velkých prostor. Lukáš Vasilek patří bezesporu k předním sbormistrovským osobnostem 21. století.