Téma je právě nyní, kdy se hledá nový GŘ ČT, velmi aktuální, a tak k tomu zavzpomínám, byť v on-line Polyharmonii zaměřené na hudbu. Ale ČT by měla být určitě jedna z nejvýznamnějších kulturních institucí včetně hudby. Navíc i hudebníci platí koncesionářské poplatky a pro některé je důležité, jaké příležitosti v ČT dostávají. Čili hudebníkům by volba GŘ ČT neměla být zcela lhostejná – na nejhudebnějšího GŘ zavzpomínám někdy příště. Čili pohled do zákulisí instituce, kterou si financujeme, snad nemusí být zcela marný.

Fata morgana poprvé.

Na tuto pozici jsem se hlásil čtyřikrát – poprvé v roce 1998 – to jsem měl již 18 let televizní praxe, ale vyhrál mladíček pouze s nějakou stáží v BBC. A naposledy to bylo v roce 2017. Hlásil jsem se ještě i do jednoho z konkurzů v letech 2000/2001 – to byla v ČT proslulá revoluční doba, konkurzy snad byly tehdy tři krátce po sobě. Jenže byl jsem právě v Austrálii a televizní rada (dále jen rada nebo porota) odmítla, abych požadované materiály poslal moderně přes internet (datové schránky ještě nebyly), ale trvala na předpotopním papírovém a snad i osobním podání, což nešlo zajistit.

Cítil jsem se takovým baťovským znalcem televize veřejné služby, tj. od dramaturgické píky, přes vedoucí dramaturgickou, a i šéfredaktorskou pozici (po sametu – vystřídal mě pak „mravně čistý“, protože utajený estébák, který po zavedení lustračního zákona musel zase odejít), nakupování zahraničních i domácích hudebních pořadů, až k režii nebo k ředitelování (dnes se řekne manažerování) Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha.

Navíc v ČT se na nižší pozice skoro žádné konkurzy nevyhlašovaly – ty se již většinou obsazovaly „těmi, kteří spolu mluví“, tak chtěl-li člověk sdělit své vidění věcí, zbýval jen ten konkurz na GŘ.

Popravdě řečeno jsem si ani nemyslel, že bych tu pozici dostal, byť odborně jsem se ve srovnání s úspěšnějšími často málo znalými třeba i finalisty nemusel nikdy stydět. Mě zajímala především režie.  Ale vypracování konkurzního projektu jsem především považoval za vlastní utřídění si věcí a za příležitost veřejněji poukázat na problémy této kulturní instituce i s předložením návrhů k řešení.

Nebylo pro mě ani významné, že to váženou radu spíše ani nezajímá a mají jiná hlediska výběru než znalost ČT od píky. Ostatně kdo by pečlivě studoval snad 30 projektů – zájemců bylo vždy hodně. Do závěrečných soubojů se dostávali zásadně ti, kteří měli nějakou zkušenost s komerční televizí (byť tato jejich zkušenost ČT spíše poškozovala), nebo byli manažery (možná i jen „manažery“) třeba pivovaru  (čili dost odtažitě od ČT), nebo byli vizuálně známou osobností (někdy jen osobou) z obrazovky, nebo nejspíše měli nějakou předjednanou „tlačenku“…

Na to, že jsem vůbec nesplňoval výše uvedená kritéria jsem většinou nedopadl vůbec špatně a až na jeden případ (viz dále) jsem vždy nějaké hlasy dostal. Myslím, že nejvíce jich bylo 5  z 15 možných, což je 33procentní úspěšnost. Jednou jsem se dokonce dostal i k pohovoru s porotou. Nebo jindy mi zavolal radní (možná tak porušil interní předpisy poroty, možná ale byl takto pověřen), že můj projekt je pro něj odborně velmi přesvědčivý (možná řekl nejpřesvědčivější – to si již nepamatuji), ale jak prý bych odolával veřejnému, politickému a mediálnímu tlaku. Již si ale nepamatuji detaily tohoto telefonního „konkurzního pohovoru“.

Fata morgana podruhé.

Jako osoba, která nesplňovala výše uvedená kritéria, nemohl jsem očekávat, že radní budou dychtit číst můj projekt. Spíše naopak, že budou chtít jej rychle vyřídit i pod nějakou divnou záminkou.  Proto jsem zvolil taktiku umírněného rebela, a tak mě nemohli přehlédnout. Následkem mohly být dvě možnosti jejich reakce. Ta pravděpodobnější (pro ně osobnostně méně lichotivá) – urazit se s tím: „Co ten si dovoluje?“ Nebo ta méně pravděpodobná (pro ně osobnostně lichotivější): „Co ten si dovoluje – něco v něm musí být!“ Myšleno třeba k takové funkci ta potřebná odvaha daná tou léty nabytou zkušeností.

Tuto strategii jsem si nevycucal z prstu, ale většina manažerských učebnic doporučuje si do svého týmu přizvat právě i umírněného rebela. Ten totiž třeba i oponováním svému šéfovi může spíše přinést podnětné myšlenky než v okolí šéfa daleko rozšířenější pochlebníci, podržtašky, rektálisté…  Tak praví teorie. Ovšem realita je jiná. Takový nadřízený již musí být velkou osobností, aby to příjemnější pochlebování neupřednostnil před méně příjemným opakem.

Při svých účastech v konkursu jsem byl i dvakrát diskvalifikován pro „nesplnění podmínek“. Toto, když se objeví v tisku, tak reakcí bývá: „Co to je za ťulpase, chce být GŘ, a nedokáže ani splnit nějaké konkurzní podmínky, blbec!“. Již se ale nepíše, že podmínky občas nedokáže splnit ani porota sama (viz dále) – též to totiž nejsou žádní géniové. Ostatně jen půldruhého roku výdrž posledního GŘ, kdy většina rady ho zvolila a pak většina i odvolila též nesvědčí o bůhvíjaké kompetentnosti radních, že.

Prvně jsem byl diskvalifikován, protože požadované materiály mají vždy dvě části – osobní materiály (doklady o vzdělání, trestní rejstřík, lustrační osvědčení, strukturované CV…) a samotný konkurzní projekt. A já hlupák jsem kvůli přehlednosti, aby porota měla usnadněnou orientaci, odevzdal dva fascikle jinak se všemi požadovanými náležitostmi, jako je podpis, stránkování, „pečeť“… Jenže prý mi mělo dojít, že obojí musí být ve fasciklu pouze jednom a  to mi nedošlo.

Druhá diskvalifikace byla ještě vtipnější. Projekt byl vždy limitován počtem normostran. To je termín ještě z doby předpotopního psaní na stroji jen při jedné dané velikosti písma a znamenalo to 30 řádků vždy se 60 písmeny nebo mezerami na stránce. Dnes kdyby někdo projekt odevzdal napsaný psacím strojem bez nyní běžné alespoň nějaké základní grafiky, tak diskvalifikován by být sice nemohl, ale byl by považován za technicky zaostalého podivína naprosto nevhodného pro pozici GŘ ČT. Čili dnes se normostrany počítají podle vzorce 30 řádků x 60 písmen a mezer = 1800 x počet stran.

I když rada vždy určuje počet normostran (letos 5-10), tak někdy bývá v tom až nespravedlivě velkorysá, takže někteří konkurzanti odevzdali i o třetinu delší projekty, čímž mohli být i nespravedlivě zvýhodnění, protože mohli i více sdělit, a tak porotu i více ovlivnit.

Ale v případě, o kterém píši, rada chtěla být striktní. Jenže jí nedošlo, jak ty „normostrany“ ověří. Když máte projekt v počítači, tak ten to spočítá lehce. Jenže když projekt musí být odevzdán papírově, s počítáním byl problém. A tak rada našla předpotopní řešení. U každého uchazeče sekretářka měla „ručně“ spočítat počet písmen a mezer na první plné stránce (čili asi 1800 znaků a mezer – že by se takto „ručně“ i nesekla, bylo dost málo pravděpodobné), a to pak vynásobit počtem stran každého projektu, a tak vzniklo požadované „hausnumero“. Prošla jedna kandidátka. Já neprošel, byť počítáno přesně počítačem jsem byl v pořádku, ale při násobení toho zprůměrovaného „hausnumera“ již nikoliv. Tak se radní radili, a toto omezení zrušili, takže nakonec prošli všichni. Ovšem komičnosti svého jednání se již nezbavili a důstojnost konkurzu byla ta tam.

Jindy jsem sice diskvalifikován nebyl, ale můj projekt se stal nečitelným. Pro větší názornost jsem totiž projekt v logických blocích obarvoval. Chtěl jsem takto při předpokládaném jen povrchním čtení radních u nefavorizovaného kandidáta až polopaticky zvýšit přehlednost, a tak i rychlou sdělnost. Netušil jsem ovšem, že rada nemá k dispozici barevnou tiskárnu, byť v budově ČT již barevné tiskárny byly. Jenže projekty se nesměly vynášet z radní místnosti, takže sekretářka vytiskla můj barevně pestrý projekt pro členy rady jen černobíle, a tak některé barvy vytištěné s velmi černým podkladem (pozadím), způsobily nečitelnost textu, protože černá písmena byla tištěna do různých odstínů též černé. Nějak jsem se to dozvěděl, tak jsem písemně protestoval a dostal odpověď, že pokud nějaký radní by chtěl si můj projekt přečíst i čitelně, tak ten můj barevný originál má k dispozici v radním trezoru. Samozřejmě nevím, kolik radních si ten můj projekt z trezoru vyzvedlo a v radní místnosti si jej studovalo, protože originál se mimo místnost nesměl vynést.

Vždy jsem byl překvapen, jaká „bezpečnostní opatření“ rada kolem projektů vždy dělala, aby třeba již po odevzdání nebyly vloženy, odstraněny, upraveny, okopírovány… stránky – připadalo mi to vždy spíše jako by šlo o projekty na super tajná vojenská nebo jaderná zařízení. Ale spíše to odráželo zavedené poměry, kde nejde věřit nikomu. Přitom ale nevadilo, že někteří mediálně zajímaví uchazeči „vyvěšovali“ své projekty, protože byl o to novinářský zájem, na různých webových stránkách už i v době konkurzu, takže radní trezor byl vlastně dost k ničemu.

Dokonce se stalo, že přímo jeden z radních zakázaně vyvěsil všechny projekty na nějakém webu. Ale aby si zachoval tvář, svedl to na svého „nezdárného“ syna. Nikdy však nevysvětlil, jak se ten syn dostal do radního trezoru. Prostě situace často nabrala až komediální podtóny hodné silvestrovských scének Felixe Holzmanna. Avšak spíše ani nešlo o komedii, ale asi běžné snad až mafiánské praktiky, což většina z nás vůbec netuší, a proto ta všelijaká až nepochopitelná opatření.

Jinak si myslím, že radní rádi předem vylučovali nefavorizované konkurzanty a hledali k tomu záminky. Buď si tak chtěli ušetřit práci se čtením a vůbec přemýšlením i o outsiderech, nebo chtěli generálního ředitele, který oplývá štěstím. To musím vysvětlit a do hudební Polyharmonie se toto hodí.

Vyprávěl mi jeden slavný šéfdirigent, že do konkurzu na hornistu jeho orchestru se přihlásila více jak stovka zájemců z celého světa. Přikázal sekretářce, aby zcela náhodně vybrala 14 obálek a jejich odesilatelé přizvala ke konkurzní přehrávce. Ostatním uchazečům ať sdělí, že nebyli vybráni. Trošku oponovala, že takto třeba nebudou přizvání ti nejlepší. A pan šéfdirigent reagoval: „Tak neměli štěstí! A já chci být obklopen takovými, kteří to štěstí mají.“ Hmm, i tak je možné myslet, že.

Samozřejmě jsem se nikdy nedozvěděl (až na ten jeden již zmíněný telefonát), jak se radní  mými projekty zabývali. Ale já sám jsem je v rámci svých možností nešetřil (rebeloval). Tak jsem třeba z tisku zvěděl, že dvakrát úspěšný Petr Dvořák se již v době 1. konkurzního řízení s radními schází, byť ještě nebyl GŘ, čímž pak jistě nešlo o rovné konkurzní podmínky. Napsal jsem tedy radě, že bych se chtěl též předem scházet. Předsedou rady byl tehdy Milan Uhde. Ten můj návrh na radě projednal (to bylo možné sledovat přes internet) s otázkou na radní, kdo by měl zájem se se mnou sejít. Nikdo zájem neměl, na což Milan Uhde reagoval, že z důvodů zachování rovných podmínek se tedy se mnou sejde sám.

Dali jsme si schůzku v kavárně Louvre na pražské Národní třídě. A moc jsme si rozuměli snad ve všech problémech ČT. Dokonce jsme zjistili, že oba máme rádi tamější horkou čokoládu, která byla v pražském Louvru vyhlášená, a dokonce i s oceněními ze světových soutěží. Po schůzce jsem nabyl dojmu, že hlas předsedy mám jistý, a dokonce že za mě bude lobbovat i mezi ostatními radními. A právě tehdy jsem zcela výjimečně nedostal hlas žádný, takže ani toho předsedy. Hmm, již tehdy byl protřelý politikou, a tak již nejspíše dobře uměl něco říkat a něco jiného konat. S očekávanou čestností bývalého disidenta to již nic společného nemělo. A vůbec jsem si asi tehdy takto vůči vážené radě dovolil již moc, a proto na revanš žádný hlas.

Zajímavá je též otázka lobbování konkurzantů. Z tisku se člověk mohl dozvědět, že úspěšný Petr Dvořák ještě před svým 1. zvolením již v této záležitosti jednal třeba s tehdejším předsedou vlády Petrem Nečasem, a tak jistě i s mnohými jinými. Vím, že třeba i s televizními odbory. A překvapilo mě, že po jeho zvolení to mnozí novináři i oceňovali jako žádoucí šikovnost. Dokonce se říkalo, že si snad platil i profesionální lobbující firmu. Nu, nevím. Pokud se takový přístup považuje za správný, měl by být konkurzantům porotou obecně doporučen, coby prezentování své lobbující diplomacie a pak i v této schopnosti hodnocen? Já si naivně myslel, že rozhodující by měl být konkurzní projekt a nikoliv lobbování.

Pravda, můj blízký tvůrčí spolupracovník se mě zeptal: „A s kým, Stando, máte tu pozici předjednanou?“ A já pravil, že s nikým, že přece snad rozhoduje konkurzní projekt a nějaké jednání mimo projekt přece není fér a bylo by porušením konkurzních pravidel, ne? A můj spolupracovník mi odpověděl: „Pokud jste si s nikým předem nic nepředjednal, tak jste ukázal, že jste naprosto nekompetentní pro tuto funkci, a to i v případě, byl-li by váš projekt ze zlata.“ A určitě měl pravdu. Nepochopil jsem reálná pravidla a své konkurzy takto prošvihával – o nějakou odbornost šlo jen málo. Ovšem obdobné to bylo i v manažerských konkurzech v hudební branži – o tom ale jindy.

V tom roce 1998 jsem byl první zaměstnanec ČT, který se v konkursu postavil proti „svému“ GŘ. Mnozí v tom viděli tak obrovskou odvahu a neobvyklost, že to zdůvodňovali tím, že jsem takové manýry nabral svým dlouhodobým pobytem na Západě. Později to již bylo i obvyklejší. Ovšem já se sice postavil proti GŘ, ale nikoliv proti svému bezprostřednímu nadřízenému, který by mě do funkce třeba i „instaloval“, což udělal poslední dnes již odvolaný GŘ. To již si nejsem jistý, zda je etické.

Když někoho známe, kdo se hlásí na nějakou významnou pozici, tak nás většinou napadne: „Ten?!“ Máme totiž jakousi nereálnou ideální představu o vhodném adeptovi, kterou někdo, koho známe spíše nesplňuje. Ale ten, koho neznáme, by třeba splnit naši ideální představu mohl právě proto, že o něm nic nevíme, a tak si ho idealizujeme. Ale nenechme se mýlit. Géniové jsou opravdu výjimeční, ostatně proto jsou génii, a tak většinou nám neznámí by naše ideální představy též nesplnili, byli-li by našimi známými. Osobně jsem pár později televizních GŘ znal již i předem, ba dokonce i ministrů, a právě proto, že jsem je znal, bych si nikdy o nich nemyslel, že by se mohli dostat tak vysoko.

V úvodu jsem se zmínil, že radní vždy vítali konkurzanty se zkušeností v televizích komerčních. Nikdy jsem ale nepochopil proč. Já komerční zkušenosti přenesené do televize veřejné služby považuji spíše za nevítané – někdy třeba vysvětlím proč. Ostatně i Dvořák po určité době v ČT prohlásil, že přesednutí z komerční televize do veřejnoprávní bylo jako přesednutí z trabantu do tryskáče. I podle toho si lze názorně představit, jaká asi vždy byla znalost kandidátů z komerčních televizí o té veřejnoprávní. A to pan Dvořák jistě patřil k těm znalejším.

Fata morgana potřetí.

Jako určitě nejčastější účastník těchto konkursů v historii ČT bych shrnul pro třeba aktuální konkurzanty mé hlavní zkušenosti z těchto klání:

1. Rozhodně nepovažujte za prvořadé svůj projekt. Možná ho nikdo ani nebude číst, nebo jen povrchně. Prvořadé je si pozici předem obšlápnout – nejraději přímo u radních – nebo u jiných vlivných osob, které by mohly radní ovlivňovat. Že nikoho neznáte? Nevadí. Sociologové vypracovali teorii, že ke každé osobě na světě vede cesta od nějakého vašeho známého v řetězci šesti dalších známých až k oné kýžené osobě – třeba i Trumpovi, nebo papeži. Tak neztrácet čas a obšlapovat!

2. Být čehokoliv manažerem – třeba i úklidu záchodků, jak jsem začátkem 90. let četl na dveřích v Paláci kultury, kdy začala mánie manažerů, výkonných ředitelů, takže asi i „nevýkonných“ ředitelů… Ale v takovém případě bych přesto doporučil znění poněkud vylepšit – třeba manažer hygieny. Ono i prostitutka zní lépe coby sociální pracovnice, že…

3. Být nějak spojen s komerční televizí. Je totiž zavedená představa, že tam jsou ti ve všem schopnější a snad i „všehoschopnější“. Pravdou je, že když v roce 1994 vznikla televize Nova, tak v ČT vznikla horečka, že kdo nejde do Novy, tak není profesionál na úrovni. Posedlost soukromým sektorem byla hmatatelná. Byť pak mnozí se z té komerční televize do ČT rádi vrátili, když poznali realitu komerčního televizního byznysu.

I já bych asi tehdy šel do komerce. Ale mé celoživotní spojení především s klasickou hudbou mě vlastně diskvalifikovalo. To bylo v televizi Nova bez šance. Byť ovšem první GŘ Vladimír Železný ve svém konkurzním projektu i o vážných věcech prý uvažoval, a dokonce snad i proto zvítězil. Ale je to jako ve volbách – něco se slibuje a něco jiného pak realizuje.

4. Být nějak spojen se zahraniční televizí – nejlépe s BBC (to třeba pomohlo v roce 1998 mladičkému J. Puchalskému, nebo v roce 2000 J. Hodačovi – oba vydrželi velmi krátce, takže žádná čest i pro tehdejší moudré radní). I třeba jen nějaké krátkodobé, třeba i zaplacené z vlastní kapsy, zahraniční televizní „školení“ je nepřiměřeně oceňováno. Určitě to souvisí s komplexem malého národa k velkým (malého radního k velkému světu).

5. Rozhodně je dnes též mnohem důležitější politicky stát na „správné straně“ než třeba v době volby pana Puchalského. To ještě byla doba naivní představy apolitické pozice funkce GŘ ČT na věčné časy, jak se to sametem vybojovalo. Ale na věčné časy se tu apolitičnost této funkce vybojovat bohužel určitě nepodařilo.

6. Nějaký projekt sice odevzdejte, protože byste nesplnili podmínky, ale neztrácejte s tím mnoho času – třeba z letošních 5-10 normostran stačí jen to minimum, protože podstatné to ani moc není. Porota často vybere i nerealizovatelné projekty, nebo projekty i se spoustou nejasností a nedostatků, na což radní ani nenapadne se při pohovoru zeptat, protože k potřebné otázce nemají potřebné znalosti. Čas na kvalitní projekt raději věnujte tomu tolik preferovanému lobbování!

Držím palce!

Stanislav Vaněk

Let do nebe. Studio Ypsilon.