Litoměřická diecéze je tou nejbohatší v zemi na sakrální památky a je společně s úchvatnou a dodnes ne úplně objevenou krajinou od západu přes Krušné, Lužické a Žitavské hory až do Krkonoš krásným místem k návštěvě či putování.
Fota Martin Špelda
Hudbě obecně vděčím za všechno, jsem přesvědčený, že v nás dokáže probudit mnohé. Má skutečně tu moc dělat nás lepšími lidmi a je neskutečným proudem energie jak pro interprety, posluchače, tak samotné pořadatele, ke kterým se vždy to pozitivní vrátí přes své posluchače.
Je němým svědkem po staletí bezproblémového soužití Čechů a Němců, kteří zde žili a tvořili. Historie ovšem přinesla také spousty bolesti a zvratů. Vše se změnilo, kořen byl přetrhán a začalo vznikat něco nového. Patřím do generace lidí, kteří znají tyto souvislosti z knih, pramenů, filmů či vyprávění, ale čím déle jsem propojen s naším regionem, tím více cítím, jak nesmírný křehký je a jak právě sem je nutné investovat a zaměřit svou pozornost.
Na podzim roku 1999 jsem dozrál k rozhodnutí uspořádat v České Lípě festival duchovní hudby. S minimální pořadatelskou zkušeností jsem po malých krůčcích začal proměňovat sny a vize a za pomoci blízkých přátel postupně bořit mýty o nekulturním severu. Byl jsem naivní a bláznivě odhodlaný dokázat, že vše je možné. Že neexistuje nic, co bychom nedokázali. Na mé straně byla obrovská výhoda aktivního muzikanta, který se mohl opřít o již bohatou interpretační zkušenost z provozování barokní hudby s ansámbly, které si začaly budovat své renomé. Největší zdroj zkušeností a inspirace ovšem pramenil z mého domovského ansámblu Schola Gregoriana Pragensis, který měl v čele s Davidem Ebenem výsostné privilegium vrátit gregoriánský chorál do živé praxe a obohatil českou a evropskou liturgii a později koncertní scénu.
Vše začalo symbolicky na svátek Povýšení sv. Kříže 14. září 2000 a uvedení prvního ročníku Festivalu duchovní hudby se stalo naší oslavou nového milénia. Na začátku bylo zapotřebí získat zájem jednotlivců, kteří by uvěřili v myšlenku, přenést na ně nadšení a získat je pro danou věc. Pamatuji se i na zcela skeptické názory, že je málo pravděpodobné, že by festival mohl vzniknout a být přijat právě v tomto městě, v kraji, který je do značné míry definován sociálním složením obyvatel. Hovoříme o regionu bývalých Sudet, který byl navíc poznamenán příchodem dělnických profesí kolem těžby uranu v nedalekých dolech a dlouhodobou morální a duchovní devastací země totalitním režimem.
Pouze první ročník festivalu se konal výhradně v České Lípě. Již od druhého ročníku se začal rozrůstat i do dalších obcí a měst nejprve Libereckého a Ústeckého kraje a později do sousedního Saska. V roce 2007 přijal svou novou identitu a pod názvem Lípa Musica, reprezentující symbol české státnosti strom lípu a spojení se svým domovským městem Českou Lípou, rozkvetl do dnešní doby v neuvěřitelných 45 obcích a městech. Vždy však zůstal svým srdcem a většinou projektů v České Lípě.
Pěvecké duo KCHUN vzniklo v roce 2016 – tenorista Martin Prokeš a barytonista Marek Šulc.
Vést regionální festival má své neskutečné kouzlo, ale i svá bolavá místa. Je naprosto logické, že vždy bude hlavní pozornost kulturní veřejnosti a společnosti věnována jejím centrům. V našem případě Praze, Brnu a některým krajským městům. Sem jdou ty nejzásadnější finanční prostředky z veřejných zdrojů, ale i prostředky ze soukromého sektoru. V návaznosti na to mohou vznikat snové projekty, které v podstatě díky síle podpory nemají hranic. A je to tak v pořádku, sám jsem vděčný za příležitosti, které nám tato centra zprostředkovávají, a jsem častým návštěvníkem mimořádných koncertů. Optika ředitele regionálního festivalu je ovšem trochu jiná. Region zkrátka musí vždy s mnohem větší intenzitou bojovat o své místo. O své bytí. Mnohdy musí být ve své vytrvalosti maratonským běžcem a doufat, že zaujme svou dramaturgií či výběrem mimořádných lokalit. Začíná to každoročně při tvorbě festivalového rozpočtu. Na začátku je téměř vždy nula. Přesto, že se festivaly v regionech konají mnohdy celé dekády, nemají své místo jisté a každý rok startují de facto od píky. Čas od času má některý z festivalů to štěstí a privilegium, že má uzavřenou s nějakým partnerem víceletou smlouvu (Lípa Musica ji má díky skvělému Libereckému kraji), ale jsou to spíše výjimky potvrzující pravidlo. Festivalům tak nezbývá než tvořit svou partnerskou základnu zcela jinak. Můžeme se na tuto skutečnost podívat optikou Lípy Musicy. Na svého generálního partnera stále čekáme, když oslovíme ke spolupráci bankovní sektor či významnější podniky regionu, je odpověď často monotónní. „My jako regionální ředitelé nemáme prostředky, obraťte se na centrálu“ a odpověď z centrál je, že má své dlouhodobé cíle podpory stanovené a nové nepřibírá. Většina podniků nemá matku vůbec v České republice. Často je to tedy tak, že zdárně vytěžili své daňové prázdniny, které jim naše legislativa umožnila, a když už svůj provoz hned nestěhují pryč do jiné země, tak je pro ně společenská odpovědnost cizím pojmem.
Nezbývá nám tedy nic jiného než budovat svou partnerskou základnu úplně jiným způsobem a spolehnout se na hrdost lidí žijících v regionech a jejich sounáležitost. A to se zdá, že díky Bohu funguje. Lípu Musicu tvoří poměrně rozsáhlá partnerská a dárcovská skupina podporovatelů, kteří důvěřují naší značce a našemu počínání. V naší partnerské sekci naleznete dárce od 1500 Kč a dohromady tvoří mozaiku rodiny Lípy Musicy, kteří festival nejen podporují, ale i s láskou navštěvují. Z hlediska udržitelnosti je toto snad zdravý model, který vyžaduje neustálý kontakt a péči.
Další z bolestí regionů je skutečnost, že postrádají solidní kulturní sály a koncertní prostory. Je to poměrně značný handicap. Pokud chcete u nás v Libereckém kraji zařadit koncert symfonického orchestru do prostoru, který by poskytnul odpovídající vyznění, velmi brzy zjistíte, že takový sál postrádáme. Jsme tedy festivalem, který pořádáme ve většině případů v kostelích, v sakrálních památkách, a je to zároveň jedna z našich hlavních deviz. Nabízíme koncerty na úžasných místech naší krajiny, která se stávají díky své atmosféře unikátními. Pro posluchače mimořádná chvíle, pro pořadatele mimořádné nasazení a vypětí celého týmu lidí. Běžný posluchač netuší, a je to dobře, kolik úsilí musíme vynaložit, aby měl prostor potřebnou atmosféru a vyznění. Pravidelně s sebou vozíme osvětlení, ozvučení, podsedáky, aby na tvrdé dřevěné lavici vůbec posluchač vydržel sedět, číslování, pódium, židle ad. Samozřejmě jinak se pořádají koncerty, když máte k dispozici například Dvořákovu či Smetanovu síň, které jsou dokonalými prostory disponujícími skvělou akustikou, kapacitou, dokonalým technickým zázemím a špičkovými klavírními nástroji.
Zvednout zájem o regiony je skutečně velkou výzvou. I zde se dějí mnohdy mimořádné kulturní počiny, ale získat pro přenos koncertu televizi či zasvěcené recenzenty je často nadlidský úkol.
To vše jsou kruté podmínky festivalů, které nemůžou mít svou domovskou scénu na dvou třech místech, ale které musí svůj „cirkus“ na kolečkách dvacetkrát rozbalit a sbalit. Takový je úděl regionálních festivalů, které vždy musí bojovat o pozornost a prostředky více než jiní. Ale vše má své.
Je ovšem fér říct, že zejména v posledních letech vnímám velmi pozitivně snahu ministerstva kultury podívat se na kulturní mapu naší země v širších souvislostech s pochopením toho, že pro celkovou kulturnost národa jsou regiony stejně důležité jako samotná centra dění. Za to jsem vděčný a přál bych si, aby tento směr vnímání zůstal zachován. Živá kultura si nyní v době restrikcí prochází skutečně zatěžkávací zkouškou a já jsem velmi vděčný, že si je současný ministr kultury této skutečnosti vědom, a myslím, že máme v kulturní branži štěstí, že nás tímto obdobím provedl právě on.
Během svých vice než dvaceti let ušel festival Lípa Musica dlouhou cestu. Na této cestě jsem měl tu čest potkat spousty úžasných lidí, kteří mě inspirovali k dalším krokům, měl jsem tu čest poznat celou řadu výjimečných osobnosti, ať už to byli zástupci uměleckého světa, církve, politických reprezentantů, partnerů, podnikatelů a v neposlední řadě mých kolegů spolupracovníků a přátel. Ne všechno se povedlo a ne vždy jsme měli na růžích ustláno, ale ve svém věku již dávno vím, že právě mnohdy trnitá cesta je ta správná. Proto jim všem ze srdce děkuji. V neposlední řadě děkuji za obrovskou důvěru našich posluchačů, kteří nás každoročně odměňují často vyprodanými sály.
Martin Prokeš
