Mnohé pohádky nás od dětství učí, jak důležitá je pro nás sůl. Pokusím se o hudební hyperbolu. Dobrá hudba je zásadní pro svět – klasická hudba je solí milionů lidí. Sestoupím-li o další schod níže, pak hudební solí normálního života lidí je kontakt s orchestry. V českých médiích je na piedestalu vrcholné excelence Česká filharmonie, na milost vezmou občas dalšími pražskými tělesy, po jednom z Brna a Ostravy. Ostatní jsou vnímána jako „ty z regionů“, existující jen z milosti příslušného města a kraje a kulturní osvícenosti tamějších radních, primátora, prostě politiků. Každopádně všechna vyjma České filharmonie, částečně i Pražských symfoniků, Filharmonie Brno a Janáčkovy filharmonie Ostrava, více či méně ekonomicky živoří a kráčejí životem s mottem „každý rok je vítězství“.
Fota Jan Kantor.
Přesto jsou solí svého regionu a jejich výkony, které dávají veřejnosti, mají často vysokou úroveň a bylo by smutné, kdyby nebyly. Navíc před časem vznikly dvě módní nebezpečí – myšlenky na zrušení orchestru, aby se ušetřilo a kvůli „nezájmu veřejnosti“, nebo fúze orchestru s místním divadlem. Nemusím dodávat, který subjekt by v takovém případě zvítězil…
Ve čtvrtek 10. října jsem přijel na zahajovací koncert sezony 2024/2025 Plzeňské filharmonie a byl jsem příjemně překvapen. Orchestr hrál výborně, šéfdirigent Chuhei Iwasaki odvedl výkon, za jaký by se nemusel stydět ani ve zhýčkané metropoli, v sále secesní Měšťanské besedy byla příjemná atmosféra, publikum se mi zdálo pozorné, vnímavé a znalé, bylo zřejmé, že svůj orchestr miluje a… místním politikům na něm asi záleží.
Program byl poněkud schizofrenní. Chápu, že Plzeňané mají tendenci si Bedřicha Smetanu přivlastnit a jeho studentskými lety se právem chlubí (jejich cílem je provést v Plzni celé Smetanovo dílo), ale juvenilní, epigonskou a vůči Habsburkům překvapivě servilní Triumfální symfonii E dur, op. 6, jsem po letech poslouchal se sebezapřením. Jednak je správné, že se hraje tak málo, jednak se za ni skladatel na hudebním nebi jistě stydí. Divím se, že partituru nespálil… Oslava rakouského císařského domu je kompozičně prostoduchá (státní hymna, připomínka, kterak Alžběta Bavorská, alias císařovna Sisi, jezdila ráda na koni a milovala hony), jakkoli pár desítek taktů je cenných. Navíc některé žestě se Smetanou ne vždy souzněly.
Naštěstí Smetanou večer neskončil a po pauze nabídl orchestr Janáčkova Tarase Bulbu a Měšťanskou besedu prozářil jiný svět a jiná kvalita. Dirigent cítí rodinnou tragédii lyričtěji než je možné slyšet například od Jakuba Hrůši nebo kdysi od Charlese Mackerrase. Kdybych měl zvolit nějaký příměr, pak mi interpretace připomněla Václava Neumanna. Nicméně pan Iwasaki měl osobutý pohled na partituru a citlivě akcentoval i dramatismus a drsnost kompozice. Orchestr hrál báječně, žestě se probudily a housle koncertní mistryně Hany Hložkové v sólech svítily. (Mimochodem snad v žádném českém orchestru nepůsobí tolik asijských hudebníků, což je v našem silně konzervativním prostředí, které chce být hlavně české, hodné pozornosti.) Pro vedení orchestru asi není jednoduché držet stabilitu, ale přál bych si, aby se dařilo nejen Plzeňské filharmonii, ale všem tzv. regionálním orchestrům Čech a Moravy a aby byly i nadále hudební solí naší země!
Ladírna s Hanou Hložkovou.
Během večera převzal autor tohoto článku čestné ocenění České hudební rady za přínos tuzemské hudební žurnalistice. Dostal poprvé v životě kytici a byl po nedávných zkušenostech s nepřejícníky upřímně dojat…
Navíc jej převzal z rukou ředitelky Plzeňské filharmonie a prezidentky České hudební rady Lenky Kavalové a koncert moderoval Jiří Vejvoda, kterého zná od 80. let, kdy mu vydal, coby redakční benjamínek Editia Supraphon, prvotinu Nárok na rock. Symbolická náhoda…
Luboš Stehlík
