Ve věku 89 let odešel v neděli 16. února 2025 dlouholetý šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu a hudební pedagog Vladimír Válek. Veřejnost zapomněla, že byl spolehlivou základnou i České filharmonie, Pražských symfoniků a Slovenské filharmonie. Dirigoval desítky orchestrů po celém světě, natočil stovky nahrávek a zásadně propagoval českou hudbu, mimo jiné Dvořáka a Martinů. Nevím, co by dělali soudobí skladatelé bez jeho podpory. V roce 2023 jsem se s ním setkal a několik hodin jsme si povídali. Nabízím vám výsek z našeho rozhovoru.
Český dirigentský Olymp krášlí hodně jmen – Talich, Ančerl, Neumann, Klíma, Smetáček, Košler, Krombholz, Pešek, Bělohlávek a pár dalších. Patří mezi ně i Vladimír Válek. Měl pozoruhodný umělecký život a dokonce je držitelem několika českých rekordů: nejdéle vedl jeden orchestr, natočil nejvíce nahrávek a oddirigoval doma a ve světě nejvíce koncertů.
Pro dirigenty je důležitý klavír. Jenže mnoho dirigentů ovládalo různé nástroje – housle, cello, basu, flétnu… U vás to byl pozoun, asi váš most k jazzu. Vnímá pak dirigent orchestr jinak?
Mně to pomáhalo vždycky. U cizích orchestrů jsem vyhrával tím, že jsem znal specifika v podstatě všech nástrojů, zvláště pak dechů. Zaprvé v Německu, Rakousku, Japonsku a jinde na první zkoušce poznali, že jsem muzikant, byť z komunistické země, že nejsem hluchej blbec, že moje požadavky mají hlavu a patu, předem víte, kde je riziko, že to nebude ladit…
Hodně jste dělat se sbormistrem Pavlem Kühnem. Jaké to bylo?
Moc povídat jsme si nemuseli. Jen jsme se na sebe podívali a věděli, jak které místo má znít, kde jsou „špeky“. Byli jsme naladěni na stejné noty a věděli, co je ve sboru třeba zlepšit. Byl nejen nejlepším sbormistrem, ale jeden z nejbáječnějších muzikantů, které jsem měl tu čest poznat. Navíc občas jsem soukromě učil jeho žáky. Pavel jim ale předem řekl: „Počítejte s tím, že se s vámi Válek nebude moc patlat, nebude vás vodit za ručičku, bude vám říkat věci, které budete potřebovat. První co udělá bude, že vás postaví ke zdi. On má ještě starý, tradiční názor, že dirigent diriguje rukama a očima, stojí rovně jako svíčka, nedělá dřepy, netančí, nedává nástupy, jako kdyby dělal výkop za Duklu, nedělá před orchestrem přednášky.“ Citoval mě přesně a stojím si zatím i ve svých osmdesáti osmi letech. Občas je toho dirigentského mávání moc. Práce s tělem je hrozně důležitá. Ale platí to o všem, například o správném držení houslí a violy. Muzikanti jsou trochu i herci.
Než začne koncert, otevřou se dveře a na pódium přijde dirigent. Co laičtí diváci vidí? Vidí člověka, který má rovné držení těla a neklátí se, na všechny se usměje, protože koncert není jen hudba, ale i divadlo. To si možná naši předchůdci neuvědomovali, ale přirozená inteligence je vedla k důstojnosti a k tomu, čemu se dnes říká charisma. Když na pódium přišel Talich, bylo od prvních vteřin jasné, kdo je to Talich a že je před vámi Dirigent.
AUS jste vedl osm let, Teplice pět, pár let Slovenskou filharmonii, FOK deset let, založil jste Dvořákův komorní orchestr, nicméně nejvíce života jste věnoval SOČRu, kde jste šéfoval 26 let! Jaké to byly orchestry?
Začnu tím, na co jste se neptal. Nejradši jsem měl Holanďany. Angažmá v Holandsku bylo hodně zajímavé a hodně příjemné. Byli to sympaťáci jak při zkouškách, tak po nich. Možná to bylo i tím, že jsem po nich nechtěl to, co nešlo. Navíc jsem dělal to, co se na vysokých školách neučí – pakliže se něco povedlo, neváhal jsem je pochválit. Nemůžete orchestr jen řezat. Mimochodem další zákon zní – orchestr, který vedete, musíte mít rád. František Stupka říkal studentům, zjemním-li jeho slova: „Chlapci, namíchnout orchestr je strašně lehký, ale pak s nima hrát, je těžký.“ Je to svatá pravda. Když přijde na pódium Suk, Szeryng, Menuhin s houslemi, je to jejich nástroj, jejich láska, jejich chleba, pro dirigenta je nástrojem orchestr, květina, která musí publiku krásně vonět, takže k nástroji se musíte chovat jako že jej milujete, že je to váš oblíbený nástroj, že si jej vážíte…
Trombonisté, trumpetisté, hornisté poznali, že jsem dechař. Když je těžké místo, tak blbej dirigent je na první zkoušce buzeruje. A já i venku vyhrával, že jsem měl porozumění, počkal si a nakonec to na koncertě bezchybně vystřihli, aby mi udělali radost. Tahle empatie se mi všude vyplatila, nejen v Holandsku, ale třeba i v Rakousku a samozřejmě doma.
Utekl jste z otázky.
Omlouvám se. SOČR měl v době mého působení jednu relativní nevýhodu – ustavičně hráli ve studiu. Natáčení, mikrofony jsou jistě zázračné věci, jenže hráče možnost opakování, když se to nepovede jednou dvakrát, potřetí to ale vyjde, determinuje. Chtěl jsem, aby hráli bez berliček živě, aby si zvykli hrát před lidmi, pod tlakem.
A co spolupráce s FOKem a Českou filharmonií?
Výborná. Jistě, měl jsem výhodu, že jsem tam měl hodně spolužáků a kamarádů, kteří mě znali i ze záskoků a věděli, že když to všichni odmítnou, Válek to zvládne.
Máte nějakou historku se svým učitelem Aloisem Klímou?
Na hodinách sluchové analýzy jsme psali diktáty, transponovali, rozebírali skladby. Měli jsme skončit v jednu. Bylo půl jedné a Klíma se zeptal, co má dirigent nejvíc slyšet. Kolegové plácali, že první housle, kontrabasy, já pronesl moudro, že dirigent má slyšet všechno. Klíma na to, že mám jistě pravdu, ale „hlavně musíte Válečku odhadnout, jak dlouho udržíte pozornost, kdy přestat, slyšet nervozitu a vytrácející se koncentraci orchestru“.
Neznám českého dirigenta, který by provedl tolik soudobé hudby. Vaše pověst byla na tomto poli neotřesitelná.
Zprvu jsem někde zaskočil nebo udělal něco skutečně těžkého, co jiní odmítli, a pak už to šlo samo. Skladatelé, často moji kamarádi, věděli, že když to udělám já, mají záruku kvality, že svou muziku poznají. Třeba když chtěli po Luboši Fišerovi, aby někoho navrhl, kdo mu to nepokazí, automaticky říkával, ať zavolají Válkovi… Byla to pro mě velká škola. Měl jsem však výhodu, že jsem se rychle učil a byl flexibilní. A tak jsem například v Lucernu, kde jsem tehdy cosi dělal, zaskočil za Kubelíka, který dva dny před koncertem odmítl dirigovat Gilgameše. Takže když za mnou další den přišli, abych se Martinů, kterého jsem sice znal, ale nikdy jsem jej veřejně neprovedl, ujal, tak jsem to udělal. Ještě napínavější byl záskok za Natana Rachlina v Praze, kdy jsem na přípravu měl jeden den a dělal skladby, které jsem nikdy neslyšel! Naštěstí hrál FOK, který jsem dobře znal. Bolel mě z toho žaludek, ale dopadlo to skvěle.
Dirigování bývá silně individuální. Kladl jste důraz na základ – metrum a transparentnost. Co říkáte na emocionální dirigenty bez jasného gesta, kdy občas není jasná ani první doba?
Jestli se pak v hudbě projeví jak emoce, tak i řád, tak to beru. Jestli ukazují botou nebo palcem je jedno. Záleží jen a jen na výsledku a jak to přijmou diváci, jaký je dojem z koncertu. Klidně to pak může být v dobrém i kouzelník. Sice to nemám rád, ale každý ať dělá co umí.
Vést společenství osmdesáti nebo více než sta muzikantů není jen o hudbě, ale i o vztazích mezi lidmi. Jak jste coby pozitivní člověk žil s orchestry vy?
Zaprvé musíte být velmi obezřetný a diplomat, za druhé i když hráč udělá přestupek nebo něco vážného, musíte být lidskej a řešit spory po dobrém. Nemá cenu nadávat nebo shazovat člověka před kolegy. Řešil jsem nejrůznější problémy včetně na první pohled úsměvného, ale pro orchestr zásadního momentu, kdy mi najednou odešly čtyři dámy na mateřskou. Nejprve jsem jim poblahopřál, poděkoval a až potom se ptal, jestli neví o záskoku.
Specifické situace jsem zažíval v cizině. Devadesát lidí, někdy i více, vidí poprvé dirigenta ze země za železnou oponou, jste za exota, musíte vše strávit a vyjít jak s hráči, tak s managementem a přesvědčit všechny, hlavně pak posluchače, o svém názoru na hudbu. Navíc muzikanti jsou všude ve světě mimořádně citliví. Musíte si vše dobře hlídat.
Zdánlivě odbočím z vaší otázky a řeknu něco, co se vám možná nebude líbit. Víte, jak bývalo v mé době v SOČRu? (Jestli to platí i dnes, nevím. Možná ano, jen poměr se doufám změnil.) V přibližně devadesátičlenném orchestru jsem míval tři skupiny muzikantů. První skupina byli špičkoví profesionálové, kteří dělali orchestr, byli tahouny – tedy koncertní mistři, vedoucí skupin a hrstka dalších. Druhá byla nejdůležitější – umělecky střední úroveň, profesionální zaměstnanci, kteří nepatřili ke špičce, ale svým nasazením a prací se zásadně spolupodíleli na zvuku orchestru; v mé době to nebyli ti blbci, co dělali politiku odborů a rozeštvávali orchestr. Do práce přicházeli včas, znali part, odehráli jej, nic nepokazili. Abych z nich dostal něco víc, musel jsem je setsakramentsky motivovat. Poslední skupina byli hajzlové. Udělali, co se jim řeklo, aby nedostali výpověď, ale kdyby tam nebyli, orchestr by šel nahoru.
Takhle fungovali všechny české orchestry?
(delší odmlka) Myslím že často ano. Zatím mě nikdo nepřesvědčil, že blbci a intrikáři, kteří pomlouvají dirigenty, nejsou i ve slavných českých orchestrech dodnes.
Během desítek let jste navštívil devadesát zemí. Kde všude to bylo?
To by pak byl z našeho povídání telefonní seznam… Budu-li hodně osobní, tak nejlépe se vždy dirigovalo doma (úsměv). Můj první zájezd do ciziny je spjat s FOKem do Ameriky v roce 1972 – New York, Washington, Boston, Miami. V Evropě to byly od počátku důležité lokace – v Německu například Berlín, Lipsko, Drážďany, Frankfurt, Kolín nad Rýnem. Řadu let to šlo podobně: Amsterdam, Brusel, Paříž, Curych, Ženeva, Madrid, Barcelona, Vídeň, Londýn atd. Měli by nám být nejbližší Slované, takže jsem dirigoval ve Varšavě, v dnes nepopulárním Rusku, Bratislavě, Bělehradu, Bukurešti, Sofii. Rád jsem jezdíval na jih – Řím, Cagliari, Messina, Atény, Ankara, Káhira, Peking, Singapur, Tchaipej… Pravda, nikdy jsem nedirigoval v Austrálii.
V přesnosti a pracovitosti jsem obdivoval Japonce, dokonce mi to někdy přišlo až nelidské, ale jsou skutečně úžasní. V Tokiu, Jokohamě a Ósace jsem si trochu připadal jako svatý (smích). Výborné muzikanty jsem ale zažil i jinde, například v Izraeli, v Jeruzalémě a Tel Avivu. Pro hudbu je skvělá německá mentalita – ordnung prolnutý s emocemi, trochu jiná je rakouská. Tam jsou cítit rakouskouherská rezidua. Je to ale také otázka vysoké hudební inteligence. Všude to bylo báječné a hodně jsem se i naučil.
Vaše nahrávky by naplnily celý pokoj. Prý je jich přes tisíc. Přirozeně se musím zeptat, kterých si ceníte nejvíce?
To po mě nechtějte, opět předlouhý seznam. Třeba se SOČRem jsem natočil všechny Dvořákovy symfonie a Slovanské tance, Smetanovu Mou vlast, z Prokofjeva suitu z Romea a Julie, která je nádherná, hodně Rimského Korsakova, Čajkovského všechny symfonie a Romea a Julii, všechny symfonie Martinů, Stravinského Svěcení jara a Petrušku, z Janáčka Tarase Bulbu, Sinfoniettu, Lašské tance, Sukova Asraela – to je pěkná písnička, všechny Brahmsovy symfonie, které jsem nahrál s Osaka Symphoniker, Honeggerovo Letní pastorale, Novákovu Slováckou suitu, také nádherná písnička. Se Slovenskou filharmonií jsem nahrál Sibeliovu 1. symfonii a Beethovenova Egmonta. Natočil jsem hodně moderní muziky. Dokonce komplet Schulhoffových klavírních koncertů s Janem Simonem a SOČRem dostal v roce 1996 Cannes Classical Award. Obrovské množství nahrávek vzniklo za mé éry u SOČRu pro Český rozhlas.
Se SOČRem jste skutečně nahrál z hudby 19. a 20. století téměř vše podstatné. Přesto se nedá říci, že si stanice Vltava všímá v pořadech věnovaných archivu rozhlasového orchestru vašich nahrávek podstatně více než jiných dirigentů. Jako by nešlo vždy o kvalitu. Máte pro to vysvětlení?
Nemám. Použil bych výrok politiků – bez komentáře… Ale přece jen něco: Je mi líto, že Český rozhlas zapomněl na některé mimořádné muzikanty, které jsem měl v orchestru. Uvedu příklad – trombonista Zdeněk Pulec. Myslím si, že dodnes se mu žádný pozounista v žádném českém orchestru nemůže rovnat.
Jaký je váš vztah k Českému rozhlasu a jeho orchestru dnes?
Kladnej.
21. století otevřelo hudební svět silné generaci českých dirigentů. Jak to vnímáte?
Moc je neznám, jen pár jmen. Pro mě je to už jiný svět. Mají jistě odlišné problémy, ale určitě nezmizí existenční. Svým způsobem mají větší možnosti prorazit s „klackem“ do světa než my. Já je měl relativně taky, ale nemůžu o tom mluvit, protože to bylo za vlády komunistů. Kdo mě posílal ven? Pragokoncert. Kdo jej ovládal? Ministerstvo kultury a KSČ. Přesto nás nechali dělat muziku, i když za docela drsných podmínek. Dnes mají dirigenti možná početnější konkurenci, ale nejsem si jist, jestli i kvalitou.
A učitelům vzkazuju: Říkejte studentům pravdu, kterou by měli vědět předem – živit se dirigováním je strašně složité.
A jak vidíte osud klasické hudby?
Docela pesimisticky, bojím se o hudbu. Vyrostl jsem v době, kdy lidi neměli toho tolik na povyražení. Ačkoliv se to zdá absurdní, tak v muzice bylo z mého pohledu více svobody. Co jsem znal sousedy, kantory, v každé rodině bylo dítě, které hrálo, doma se zpívalo, muzicírovalo, existovala spousta amatérských kapel… Děkuju Bohu, že jsem vše prožil, zažil a vychutnal.
Muzikant má pultu noty a ty musí nejdřív zahrát, až pak přijde umění, takže dirigent musí nejdřív pohlídat noty a pak teprve může od hráčů chtít výraz.
Luboš Stehlík
