Osmá symfonie Es dur zvaná Symfonie tisíců Gustava Mahlera ve mně už čtyřicet let budí rozporuplné pocity – timingem, formální nezařaditelností, strukturální sofistikovaností, hraničním patetismem a exaltovaností, existenciální „schizofrenií“, kdy rakouský Žid je schopen napsat geniální oslavu katolictví s prvky chiliasmu. Vytvořil veledílo, jakého by v jeho době nikdo nebyl schopen. Kdo jiný než on by byl schopen propojit latinský text ustavičně oslavující a vzývající Otce, Syna a Ducha, tvůrce a utěšitele, nositele míru s Goethovým rozjímáním o životě a smrti… Zvolit tuto skladbu skladeb pro zahájení 90. sezony bylo od vedení Symfonického orchestru hlavního města Prahy odvážné, ale ne riskantní, protože v čele obrovitého aparátu (dospělých sboristů bylo 125, dětí 65, orchestr měl 107 členů, 8 sólistů) stál pravý člověk – šéfdirigent FOKu Tomáš Brauner, který dal dílu řád, logiku i emoce.
Fota Petr Dyrc / FOK.
Úvod byl jásavý, ohromující – Veni Creator Spiritus. Ve druhém dílu (Závěrečná scéna z Goetoha Fausta) se snažil se vší autoritou o kontrast a detailní propracovanost a díky stovkám nadšených hudebnic a hudebníků byl výsledek velmi dobrý.
Pevnou oporou večera byl výborně hrající orchestr, speciálně oceňuji horny. Vlastně všechny dechové skupiny hrály na maximu svých možností. Dospělé sbory (Český filharmonický sbor – Petr Fiala, Slovenský filharmonický zbor – Jan Rozehnal) byly vesměs dobře připravené, i když fortissima nebyla v některých skupinách vždy tak lahodná, jak jsem při provádění tohoto díla zvyklý. Hvězdami byly oba sbory mladých – Dětský pěvecký sbor Radost Praha – Jan Pirner a Pueri Gaudentes – Jan Kyjovský, obdivuhodná práce obou sbormistrů.
Vysoko byl ocenil práci Tomáše Braunera. Bohužel ani on nepřiměl sólisty mít jednotný názor na intonaci a zpívat „deutsche bel canto“. Pěveckou hvězdou sólového ansámblu byl jednoznačně barytonista Jiří Rajniš (Páter blouznivec) – výkon evropské úrovně.
Slušně zpíval basista Albert Dohmen (Páter mystik), i když se občas těžko dostával přes orchestr. Ostatní pěli dle svých sil na proměnlivé úrovni: quasi heldentenor Jonathan Stoughton (Mariánský vyznavač) má pěkný hlas, ale někde jeho zpěv připomínal lva a zpíval pekelně falešně (Jungfrau rein). Intonačně a pěvecky problémové se světlými okamžiky byly Ester Pavlů (Samaritánka), Bella Adamova (Marie egyptská) a Manuela Uhl (Velká hříšnice). Příjemnou epizodou byla Magdaléna Hebousse (Matka slavná). Nejzajímavější výkon jsem slyšel od Jany Šrejmy Kačírkové (Kajícnice), zvláště Neige, neige. Uši hladící byly leckteré sbory (Sbor kajícnic a zvláště závěrečný Mystický sbor, který by jistě ocenilo hnutí Mee Too).
Osmá symfonie je geniální, nadčasová a ve své podivnosti souměřitelná s málokterými opusy hudby 19. a 20. století. Zároveň je to tak podivná kompozice, že by si posluchač mohl s nadsázkou myslet, že její tvůrce byl mešuge…
Poměřovat provedení s jinými by bylo nefér. Nabízel by se Christoph Eschenbach na Pražském jaru 2011 (bohužel v děsivé, amplifikované O2 areně), Jiří Kout v roce 1993 na témže festivalu v akusticky těžko akceptovatelné katedrále sv. Víta – obě provedení nebyla dokonalá, ale měla silné stránky, nebo všeobecně vymazlené nahrávky Abbada, Haitinka a několika jiných legend, ale bylo by to zbytečné. Tomáš Brauner předvedl Osmou v tu chvíli na nejvyšší možné úrovni. I FOK udělal pro výsledek v rámci svých ekonomických možností maximum. (Začátek oslav devadesátin Pražských symfoniků vstoupil do dějin.) Třeba se dočkám v příští dekádě otevření Vltavské filharmonie právě Osmou symfonií Čecha, Rakušana, vícevěrce a světoobčana Gustava Mahlera.
Luboš Stehlík
