Hudební festival Znojmo oslavil letos už dvacet let. Tato lakonická věta v sobě skrývá stovky hodin muziky různých žánrů a podob, od baroka po jazz, které mají jedno společné: přinášejí radost. Letošní ročník, nazvaný Hudba a vítězství, nebyl výjimkou. Přinesl navíc zcela přirozeně mnohá ohlédnutí, a to jak návštěvníků tak umělců.
Galakoncert Adama Plachetky. Foto Michal Schneider.
Hned první Festivalové gala Adama Plachetky připomenulo árie z představení mnoha minulých let, v nichž spolu s Czech Ensemble Baroque tento pěvec účinkoval. Pod znojemským nebem i letos koncertoval v čase zahájení patron festivalu Pavel Šporcl se svými hosty a nechyběla ani slavnostní mše ke 20 letům festivalu v tamním kostele sv. Mikuláše.
Koncert Pavla Šporcla s violoncellistou A.Shadrinem a pianistkou K.Skanavi. Znojmo – kostel sv. Mikuláše. Foto Michal Schneider.
Každý z koncertů či nejrůznějších setkání byl zajímavý originál využívající často genia loci nejen samotného Znojma, ale i četných míst v okolní krajině. Zámek v Jevišovicích například hostil přednášku prezidenta festivalu Jiřího Ludvíka o krásných okamžicích uplynulých dvaceti let a současně tu návštěvníci poznali jednu z největších sbírek starých hudebních nástrojů u nás. Skladby francouzského baroka, plné milostných rozkoší i zápolení, pro violu da gamba a cembalo v podání Hany Flekové a Edity Keglerové zazněly pak v prostorách výrobního areálu firmy Nevoga… Své místo měly na festivalu pochopitelně i varhany, o jejichž zajímavou prezentaci se postaral především Martin Jakubíček.
Idyla v parku zámku v Uherčicích. Foto Michal Schneider.
Adam Plachetka zpíval v Uherčicích písně Jaroslava Ježka, Voskovce a Wericha. Foto Michal Schneider.
Vynikajícím osvěžením jednoho letního večera byl společný koncert Adama Plachetky, který na chvíli změnil svůj klasický žánr a spolu s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers uvedl dnes už klasické písně pánů Ježka,Voskovce a Wericha, a to ve vlídním stínu zahrady Státního zámku Uherčice. Velmi sympatická je i tradice setkání s rakouskými sousedy. Kdo by ostatně odolal muzicírování na mostě přes řeku Dyji, který je symbolem staletého kulturního regionu mezi Retzem a Znojmem.
Z premiéry opery Lukáše Hurníka Porucha na lodi Nautilus. Foto Petr Vokurek.
Zaslouženě velkou pozornost vzbudila premiéra opery Lukáše Hurníka nazvaná Porucha na lodi Nautilus, která vznikla ve spolupráci s brněnskou JAMU v rámci Roku české hudby. Narodilo se přitažlivé představení inspirované příběhem Julese Verna a to nejen pro děti. Kluci a děvčata jsou vtaženi do děje, a především hudby dobrodružnými zážitky i veselými hříčkami, které tito diváci (a v tomto případě především posluchači) o prázdninách tolik milují. Ohlas tohoto Hurníkova díla dává tušit, že jeho jevištní život znojemským uvedením nekončí.
Ostatně vodní živel si na znojemském festivalu zřejmě oblíbili i ve velmi naturalistickém podání. Večer u zatopeného lomu v Mašovicích, nazvaný Vítězství nad vodou, v němž letos Czech Ensemble Baroque uvedl Vodní hudbu Georga Philippa Telemanna, byl veselou taškařicí na loďkách i březích. Nad (někdy mile zlomyslným) šploucháním příjemně chladivých vln však naprosto dominovala vzácná harmonie staré hudby a přírody, kterou tradiční prostředí koncertní síně vytvořit při nejlepší vůli nedokáže.
Z jevištního uvedení Vivaldiho oratoria Juditha triumphans. Petr Vokurek.
K báječné tradici znojemského festivalu patří unikátní uvedení opery, které přináší většinou málo hrané, často dokonce zcela zapomenuté dílo, jež je nejednou nastudováno ve světové premiéře. Netřeba v tomto případě zdůrazňovat zásluhu uměleckého ředitele festivalu a současně šéfa a dirigenta souboru Czech Ensedmble Baroque Romana Válka a jeho týmu. Letos jej zaujalo oratorium Antonia Vivaldiho Judita Triumphans (do češtiny: Judita vítězící překonavši Holofernovo barbarství). Dílo, tématicky čerpající z biblického příběhu o Juditě a jejím hrdinském přemožení Holoferna, bylo ve své době jistou symbolickou paralelou válečných událostí ve skladatelově vlasti. (Judita = Benátky). Mnohé z jeho myšlenek neztratilo na aktuálnosti. Oratorium psal pro Ospedale della Pieta – benátský nalezinec, kde vyučoval hudbě talentované dívky. To vysvětluje výhradně ženské hlasy v obsazení sólových partů. Ve znojemském nastudování Dagmar Šašková, Malena Emman, Doubravka Novotná, Maya Amir a Monika Jägerová. Sbor účinkoval pod vedením Terezy Válkové. Dirigent Válek si vysloveně užíval bohatého a barevného obsazení orchestru (například čtyři violy da gamba) zejména v dramatických momentech. Celý večer vřel temperamentem, který by jistě ocenil i sám maestro Vivaldi.
Foto Petr Vokurek.
Oratorium bylo ve své době svou hudbou či morálním poselstvím děje ceněno víc než opera, od níž se očekávaly spíš jevištní efekty. Uvedení tohoto žánru do divadelní podoby (v zajímavém prostoru paláce roztomile nazvaného Domeček) bylo tedy značně náročným úkolem, kterého se režisér Tomáš Ondřej Pilař zhostil s vkusem. „Judita se pro mne stává nejen svědectvím o benátské dekadenci, ale i zrcadlem dnešní doby,“ říká a vytváří na jevišti dusnou atmosféru válečného násilí i hravý svět dráždivě sladké erotiky.
Foto Petr Vokurek.
Velmi nápaditě například užívá řady oken ve vnitřní stěně sálu nad jevištním pódiem. Postavy příběhu, které se v nich střídavě objevují, dodávají večeru úžasnou živost komunikace, tolik vlastní právě baroknímu divadlu. Výtvarnice Ivana Ševčík Miklošková vytvořila svými kostýmy řadu velmi výrazných figur. Mne osobně svým mimořádným zjevem zaujal především sbor. Zvláštní, citově křehké okamžiky přináší do inscenace balet (choreografie Martin Šinták), zejména na pozadí světelného designu Tomáše Příkrého. Tomu všemu výrazně vévodí hudba, nesmírně barevná a plně respektovaná v každém okamžiku… Byl to krásný, neobvyklý večer.
Znojemský festival má ještě jeden zajímavý hudební efekt: cinkání vinných skleniček. Víno (mimochodem báječné, ve zvláště vybrané kolekci pro tuto příležitost) je tu přirozenou součástí kulturních zážitků a setkání. Zvlášť krásně jednotlivé odrůdy zavoní při tónech cimbálových muzik, bez nichž by tento jihomoravský velký svátek tónů neměl své místo na slunci.
Zuzana Ledererová