Koncert FOK 8. 9. ledna byl sázkou na jistotou. Plakát Pražských symfoniků v Obecním domě lákal na třiašedesátiletou norskou violoncellovou hvězdu Trulse Mörka, který hrál Dvořákův Violoncellový koncert h moll, ale stejným magnetem byl letošní oslavenec Maurice Ravel (1875-1937), neboť jeho hudba večer ovládla.
Fota Petra Hajská.
Mörk stále patří mezi světovou elitu, je zván špičkovými pořadateli a orchestry, což je jistě i zásluha agentury, která jej zastupuje – HarrisonParrott, a zvukově neuvěřitelného nástroje Domenica Montagnana, který dokáže omamně rozezpívat. (Je dobrou vizitkou FOKu, že do Prahy nepřiváží hudebníky extratřídy jen Česká filharmonie.) Pakliže jste převzali názor sólisty na hraničně pomalá tempa, akcentaci a agogiku, pak jste dostali krásný povánoční dárek. Mörk je fyzicky obrovitý, ale v tónu umí být i poetický a velmi subtilní. Uchvacoval od prvního do posledního tónu. Jeho štíhlý, avšak zářivě sytý tón zaplnil celý sál. Dal bych sice přednost jiné interpretační koncepci, v tempech vyváženější a bohatší, jenže jeho „melancholické“ vidění Dvořáka, jakoby neustále vzpomínajícího na vlast, bylo přesvědčivé, nicméně například vedlejší téma první věty a volná věta byly i při tónové nádheře violoncella na hraně přijatelnosti. Přesto – jsem rád, že existuje klidný protipól vášnivých koncepcí à la Weilerstein. Truls Mörk přidával samozřejmě Bacha – Sarabandu z 2. suity.
Citlivě spolupracující orchestr řídil u nás dobře známý Ion Marin, ve světě oblíbený a žádaný. Je však zvláštní, že mě ani jeden jeho koncert, ani jedna nahrávka nějak mimořádně nezaujaly. Byl to vždy dobře odvedený, vysoký, spolehlivý standard. Dle mého mínění není náhodou, že nebyl šéfdirigentem žádného světového orchestru, zůstával tzv. před branami, a získával „jen“ nominace (Grammy, Diapason), pravda s jednou výjimkou (Echo Klassik 2012 v kategorii Bestseller).
Druhou část koncertu věnoval Ravelovi a jeho španělským inspiracím, takže Smetanova síň Obecního domu byla v sychravém lednu proteplena sluncem – Alborada del gracioso, Pavane pour une infante défunte a hitovým Bolerem na konci. Provedení mělo v rámci FOKu úroveň, která měla vysoký standard, která se však snížila viděno prizmatem světových orchestrů. Kdyby byl na dirigentské podestě někdo inspirativnější, jistě by s tím konvenoval i výsledek. Všechny tři skladby, zahrané attacca, což byl zajímavý úlet, zněly dobře, nicméně Bolero bylo mdlé, bez živočišného napětí. Velmi dobrá byla orchestrální sóla – první horna, saxofon, trombon, klarinet…
Luboš Stehlík
