Poslední zářijový večer 30. 9. 2024 náležel ve Dvořákově síni pražského Rudolfina úvodnímu koncertu nové koncertní sezony Symfonického orchestru Českého rozhlasu, v jehož čele již třetím rokem stojí v zahraničí stále oceňovanější Petr Popelka, nově nastoupivší šéfdirigent Vídeňských symfoniků. Zahajovací koncert nové abonentní sezony patřil hudbě klasiků, žijících a zvěčnělých.
Novou sezonu SOČRu oficiálně otevřel generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Fota Michal Fanta.
Úvodní skladbou večera byla novinka nestora české hudby 20. století, v sále přítomného Jana Klusáka, letošního jubilanta, jehož v pořadí čtvrtá „volná“ symfonická báseň Continuo byla přívětivou lekcí v posluchačsky atraktivní soudobé hudbě. Úvodní takty Klusákovy ani ne desetiminutové kompozice působily dojmem parafráze Smetanovy Vltavy. Podstata kompozice ovšem spočívá v minuciózní artikulaci drobného motivického materiálu motorické kompozice. V tomto směru dal SOČR hned v úvodu večera najevo, že je připraven na poctivou orchestrální práci v podobě delikátně odstíněné dynamiky a pečlivé artikulace. Zdolat příkré schody ze sálu na pódium pomohl Janu Klusákovi empatický Petr Popelka, který se skladatelovy novinky ujal s poctivostí a zájmem.
Jan Klusák.
Sólistkou večera byla německá houslistka Isabelle Faust, v České republice dobře známá již ze spolupráce s Jiřím Bělohlávkem a tehdejší Pražskou komorní filharmonií. Pozvat Isabelle Faust v Roce české hudby 2024 do Rudolfina se ukázalo být volbou z nejšťastnějších. Před jednadvaceti lety jsem v únoru 2003 coby studentíček seděl na varhanní empoře a se zatajeným dechem naslouchal jejímu provedení Dvořákova Houslového koncertu a moll op. 53 v nastudování Zbyňka Müllera a již zmiňované Pražské komorní filharmonie. Uplynula jedna lidská generace, Isabelle Faust dozrála ve všestrannou uměleckou osobnost a před pražské publikum se postavila s nabytými zkušenostmi jak na poli staré hudby, tak i tvorby dvacátého století a soudové hudby. V jejím až kacířském nastudování Dvořákova koncertu, na hony vzdáleném domácí interpretační tradici, byla přítomna všechna její zkušenost s Bachem, italským a německým barokem, Mozartem, Beethovenem, Mendelssohnem, Schumannem a Brahmsem, ale zvláště s Bartókem, Schoenbergem, Stravinským či naposledy Brittenem.
Zatímco čeští houslisté po generace akcentovali kantabilní a taneční stránky Dvořákova koncertu, Faust nabídka v prvních dvou větách naprosto precizně artikulovaný příběh. Místo zpěvu či popěvku předstoupila před orchestr a publikum s dokonale artikulovaným vyprávěním. Zvláště ve druhé větě bylo neskutečně zajímavé sledovat její vypravěčskou důslednost a důkladnou znalost příběhu. Posluchače si doslova takt za taktem vodila na kovové struně svého luxusního nástroje imaginární krajinou Dvořákova koncertu. Takto jsem Dvořákův koncert dosud neslyšel a po skončení druhé věty se mně chtělo odejít ze sálu se vzpomínkou, která již neměla být rušena. Jenomže Isabelle Faust spustila finále koncertu stylem, který měl daleko k vyzkoušené salónní tanečnosti. Spíše se podobal rustikálnímu vyhrávání venkovského šumaře. Bartók a Stravinský obraceli noty v tomto provedení Dvořákova koncertu. Vsadil bych se, že to hraje Patricia Kopatchinskaja nějakého Bartóka, a ona to křehká Berlíňanka Faust cifrovala tváří v tvář houslové skupině. Bezchybná technika, neutuchající vytrvalost pravé ruky, svrchovaná vypravěčská přesvědčivost a přidrzlá rustikální tanečnost vrhly na Dvořákovo notoricky známé dílo naprosto nové světlo. Kdo je neslyšel v Rudolfinu živě, může si je naštěstí vyslechnout ze záznamu. S pódiem se paní Faust rozloučila barokním přídavkem z jejího nedávného alba italské a německé barokní sólové literatury.
Po doznění Dvořákova houslového koncertu se mohlo zdát, že vše podstatné již bylo řečeno. Omyl. Petr Popelka totiž nastudoval Šostakovičovu Pátou symfonii d moll op. 47 způsobem, který by byl hoden komerčního záznamu. Česká interpretační tradice klasiků ruské či sovětské symfonické tvorby je dostatečně bohatá a živá, a to i u regionálních orchestrů, k nimž po válce zajížděli sovětští dirigenti, znalí Šostakovičova života, díla a nevyřčených či raději zamlčených sdělení a konotací jeho tvorby.
V Petru Popelkovi roste důstojný nástupce Ančerlův, Košlerův či Trhlíkův, alespoň co se Šostakoviče týče. SOČR zahrál Šostakoviče na úrovni hodné evropského turné. Obavy, ustrašenost a strach I. a III. věty střídala drzost, výsměch, škleb a papalášská nabubřelost scherza a finále. Zvláště dechové nástroje v čele s první flétnou a fagotem odvedly vynikající výkon. Zasloužený potleskl sklidila i žesťová sekce, a zvláště koncertní mistr Petr Zdvihal za houslová sóla v I. a II. větě.
Po loňském nastudování skladatelova violoncellového koncertu to byl v krátké době již druhý Šostakovič z Popelkovy dílny, který dává tušit, že ruská a sovětská symfonická tvorba budou jedním z možných pilířů Popelkova repertoáru. V čele SOČR odvádí vynikající práci, o čemž svědčí jen rostoucí dynamické možnosti orchestru. Bude-li nová sezona na úrovni zahajovacího koncertu, pak vstoupí do dějin.
