Mít pozdní debut na renomovaném festivalu či u špičkového orchestru není nic výjimečného. Stalo se to třeba světové seniorní hvězdě Riccardu Chaillymu letos u České filharmonie, na Pražském jaru vystoupil Mariss Jansons ve 44 letech a sir András Schiff v 55. Takže letošní debutant, dirigent Jiří Habart, je ve dvaatřiceti mladíčkem. Pražské jaro dává díky iniciativě Jiřího Bělohlávka z roku 2014 každý rok šanci dle vnímání festivalu výjimečně talentovanému hudebníkovi. (Vloni to byla dirigentka Alena Hron.) Často je fundamentem večera PKF – Prague Philharmonia, duchem stále mladá. Bylo tomu tak i 21. 5. v rámci Pražského jara.
Fota Ivan Malý / MHF Pražské jaro.
Od prvních taktů rudolfinské Mandelssohnovy předehry ke Snu noci svatojánské bylo více než zřejmé, že mu na tomto debutu hodně záleží, že jej považuje za možnost otevřít si dveře do jiného světa. Skutečnost, že dobře vypadá (možná nejlépe ze všech českých dirigentů a mohl by v tom konkurovat Klausi Mäkelämu), byla sice pro část publika důležitým atributem, ale jak dobře celý večer nastudoval, bylo i na přísná kritéria festivalu pro mě překvapivé. Vládla disciplína, promyšlená a dokonale realizovaná agogika, péče o detaily a všechny akcenty zazněly perfektně na správných místech i proporcích. Dirigent a s ním orchestr, jenž měl skvělou formu, si pohráli s každou frází. Skoro jsem se bál dýchat a jediné, co jsem si přál, bylo nemít ze Snu jen ochutnávku.
Svoji odměnu si vybral francouzský violista Sào Soulez Larivière, který vloni vyhrál soutěž Pražského jara a mohl si zahrát se špičkovým orchestrem dílo dle svého výběru. Zvolil si technicky nevděčný Violový koncert Krzystofa Pendereckého, což byla prý jeho osobní premiéra (proto asi hrál z not). Znal jsem dosud jen cellový koncert, takže jsem by zvědav na hudbu i na provedení. Jednovětý koncert byl relativně komplikovaný a kupodivu docela melodický opus plný sólových „kadencí“. Soulez Larivière hrál suverénně, nicméně s občasnými intonačně nesprávnými tóny a v dramatických plochách i tóny nepěknými. První byla chyba, to druhé neumím posoudit, jestli to byl příkaz autora. Jestli ano, bylo to ke škodě hudby. Na konci jsem si nemohl nevzpomenout na loňské soutěžní finále, kdy mi při všech kladech u něj vadila právě suma falešných tónů. Je mi jasné, že výsledek soutěže tehdy nemohl dopadnout jinak, ale otazník nad debutem na Jaru nezmizel. Nicméně od ledna 2023 se kariérně posunul významně dále – International Classical Music Awards, nový profesor violy na universitě Mozartem… Jestli však chce jednou vystřídat ve violové elitě svoji učitelku Tabeu Zimmermann, musí ještě hledat osobitost a identitu. Vyprodanému auditoriu se za ovace odměnil za pomoci báječně hrající koncertní mistryně PKF Pavly Tesařové Duety na folková témata od Gražyny Bacewicz (Nocturne, Grotesque March). Momentálně hraje na violu od Fréderica Chaudièra z roku 2013.
Vrcholem večera byla druhá suita z Peer Gynta od Edvarda Griega. Když jsem slyšel orchestr pod vedením Marka Šedivého 14. května ve finále houslové soutěže, kdy jeho výkon byl jen rutinní, bez osobního vkladu a zvukově toporný, pomyslel jsem si, že buďto nemá den, nemá motivaci a dirigent v něm není schopen vzbudit oheň. Měl jsem asi pravdu. S panem Habartem to byl totálně jiný orchestr, pozorný, angažovaný, disciplinovaný, tónově mimořádný, prostě velmi dobrá evropská kvalita. A udělali vše, co viděli v rukách dirigenta. Umějí zahrát vpravdě snová pianissima. V Solvejžině písni jsem se bál dýchat. S každou frází se mazlili a zdálo se mi, že skutečně chtějí na festivalové publikum zapůsobit co nejlépe.
Pro finále vybral pan Habart Kodályho temperamentní Tance z Galanty. Myslím, že lepší provedení jsem dosud živě neslyšel. Nebyly sice technicky bezchybné, ale sdělení bylo sugestivní. Navíc jsem musel obdivovat výkon klarinetisty Jana Brabce. Tečka koncertu nemohla být jiná než ohnivá.
Jiřího Habarta jsem poznal bez berličky médií poprvé a byl jsem velmi spokojen. Je příjemné, když novinář může konstatovat, že nějaký obor je generačně plně saturován. Jen nechápu, proč takový mimořádný talent stále ještě získává zkušenosti ve svým způsobem rizikovém prostředí operního divadla. Snad bude tento debut inspirací pro některé české orchestry, které by mohly být v blízkých letech v personální nouzi. Jinak by se totiž mohlo stát, že než by se čeští manažeři rozhýbali, předešel by je nějaký manažer evropský.
Vlast s koloritem Vltavy
Foto archiv.
Tentýž den jsem navštívil podvečerní setkání se Smetanovou hudbou v sálku Muzea Bedřicha Smetany na nábřeží Vltavy. S podkresem hukotu říčního jezu provedlo Almi duo, klavíristé a manželé Alena a Michal Grešlovi, první čtyři části Mé vlasti. Právě ty Smetana původně označil jako Vlast. Na čtyřruční klavírní originál Vyšehradu, Vltavy, Šárky, Z českých luhů a hájů jsem si musel chvíli zvykat, hlavně pak na boj dua s děsivým krátkým křídlem Burger Jacobi 191, který na zakázku vyrobila firma Petrof, na barově ostrý vysoký rejstřík a hluché basy, ale naštěstí mě interpretace natolik zaujala, že mě „klimpr“ téměř nevadil. Někoho by mohlo zaujmout, že Alena Grešlová je ve styku s mladými studenty na HAMU a Deylově konzervatoři a že Michal Grešl běhá ultramaratony, ale jsou to výborní muzikanti, kteří si Smetanu důkladně připravili a udělali v zápasu maximum.
Z koncertu jsem s dobrým pocitem spěchal do Rudolfina a litoval jsem, že Smetanův klavír, jehož jsem byl sousedem, asi nikdy nebude ve kondici, aby na něm mohla zaznít Vlast a myslel na více než sedmiletého Gabriela, který pozorně poslouchal (kupodivu jej k letmému spánku přivedla dramatická Šárka) a závazek, že se přes velkolepé zahájení Pražského jara vrátím k symfonickým nahrávkám, které mám rád.
Prosba ministru kultury: Najděte prosím ve své rezervě jeden a půl milionu a nechte koupit do sálku muzea, které se o odkaz letošního hlavního oslavence stará nejvíce, špičkové krátké křídlo, aby se posluchač nebál chodit na jinak příjemné podvečerní setkání s hudbou.
Původní, dnes nefunkční klavír Bedřicha Smetany | Vlast s koloritem Vltavy Gabriel a Smetana
