Únor 2026 se navždy zapíše do dějin České filharmonie hodně výrazným boldem, možná i zlatým písmem. Její designovaný hudební ředitel Jakub Hrůša nabídl v Rudolfinu Pražanům oslavu Josefa Suka staršího. Vnějším podnětem byl asi budoucí komplet nahrávací firmy Pentatone, nicméně jsme přesvědčeni, že sukovský prostorový vektor by stvořil i bez tohoto vnějšího impulsu.
Ve dnech 4. až 6. února nabídl Triptych op. 35 a symfonickou báseň Praga op. 26 a mezi 11. až 13. únorem Pohádku zimního večera op. 9 a suitu z hudby k Zeyerově dramatické hře Radúz a Mahulena s názvem Pohádka s opusovým číslem 16. První projekt doplnil českou premiérou „symfonické básně“ Bryce Dessnera St. Carolyn by the Sea a Four Sea Interludes z Brittenovy opery Peter Grimes, druhý pečlivě zvolenou hudbou Jeana Sibelia – u nás málo hranou symfonickou básní Oceanidy op. 73 a dobře známým Houslovým koncertem d moll op. 47.
Z úst pana Hrůši jsme několikrát slyšeli bohulibé životní krédo, že chce sloužit tvůrcům hudby a sdílet ji s publikem v sálech, kde vystupuje, v divadlech (toho času Královské opeře Covent Garden v Londýně, kde je hudebním ředitelem) a ve veřejném mediálním prostoru. Oba koncerty byly důkazem, že tak existenciálně činí. Opět naplnil dva postuláty svého života: 1. permanentní poctivý, zdravě sebereflexivní vývoj, 2. otevřenost.
Jeho uměleckou cestu pozorujeme více či méně od okamžiku, kdy provedl na konci svých studií Sukovu smuteční symfonii Asrael. Překvapivý Asrael z roku 2004 se rozvinul do magické podoby v roce 2024 a filozofické a hudební pojetí se bude jistě věkem dále rozvíjet. Podobným zráním prochází všechno, co dělá včetně řady Sukových opusů. Asi nejvýraznějším příkladem je slavná Pohádka. Jak jsme ji vnímali 12. února, bylo to nejlepší provedení jaké jsme kdy slyšeli, dokonce bychom jej nadřadili nad Bělohlávka, Peška a Talicha. Ale o tom později…
Triptych je konstruktem, který má svoji logiku, ale zároveň jde o zajímavou diskrepanci tří výrazných náladových monolitů. Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35a, je skutečně vzdoro meditační lyrickou apoteózou z doby Velké války vůči Haydnově rakousko-uherské hymně Zachovej nám, Hospodine. Legenda o mrtvých vítězích je poválečnou pocitovou reflexí introverta a slavnostní pochod V nový život máme spojen hlavně s legiemi, všesokolským sletem, olympijskou myšlenkou, popřípadě s novoročním koncertem České filharmonie a Jakuba Hrůši v roce 2024. Jakkoli u Meditace je hlubší původní verze pro smyčcové kvarteto, pan dirigent dal trojici mocnou emocionalitu a přesné významy.
Padesátiletý americký rocker Bryce Dessner je v letošní sezoně Filharmonie rezidenčním skladatelem. Už tento samotný fakt svědčí o pozoruhodné otevřenosti Jakuba Hrůši a vedení České filharmonie. (V dubnu bude na programu kvintetové dílko Circles, v květnu cellový koncert Trembling Earth.) „Báseň“ byla provedena dirigentem a nadšeně hrajícím orchestrem přesně; s pocitem, že dirigent projevil sympatickou míru empatie. Česká premiéra byla korunována aktivní účastí dvou rockových kytar – Bryce Dessnera a Davida Chalmina. Nicméně svou účast Dessner s úsměvem shodil: „Není to tak docela koncert, protože kytary tady vystupují jako harfa nebo klavír.“ Název evokuje moře a skutečně podobný pocit je surrealisticky slyšet. Je to sice hudba eklektická a do roviny například Debussyho Moře má daleko, ale inspirační základ Kerouacovy knihy Big Sur vyjadřuje velmi dobře.
Bryan Dessner a David Chalmin (dole).
Možná je to dirigentovou propojeností s anglickou kulturou, ale s každým ostrovním titulem, s nímž je konfrontován, jsme z jeho výkladů stále nadšenější. Nejinak tomu bylo v Brittenových interludiích. Máme pocit, že pro Jakuba Hrůšu je Benjamin Britten podobně důležitým skladatelem, jako Leoš Janáček (viz například Londýn, Glyndebourne, nahrávka Brittenova houslového koncertu s Isabelle Faust) a stvrdil to suitou z mořské opery Peter Grimes. (Ostatně moře hraje fundamentální roli i v dalších operách – Billy Bud, Death of Venice). Proměny duše a přírody dirigent opět dovedl až na existenciální hranu. Přes výše naznačené silné okamžiky koncertu byla vrcholem večera vlastenecká Praga, monumentální v partituře i obsazení (jedno z děl, kdy je pro plnohodnotný dopad hudby Dvořákova síň malá); úctyhodná excelence žesťů.
Fota Petra Hajská.
O týden později došel Jakub Hrůša ještě dále. Pro sevřený program mu stačili je dva geniální tvůrci – Sibelius a Suk. Začnu mladším. Pro spolupráci na houslovém koncertu pozval dirigent podle mě jednoho z nejlepších současných interpretů, téměř dvaačtyřicetiletého italsko-německo-amerického houslistu Augustina Hadelicha. (Z nahrávek tohoto století mají náš velký respekt Jansen, Kavakos, Batiashvili, z minulého například Menuhin a Mutter; za zmínku stojí, že v roce 1976 vydal Panton moc dobrou nahrávku dvojice Hudeček – Bělohlávek.)
Od prvních tónů jsem byl omámen neomezenými možnostmi Hadelichových guarnerek, mnohostí barev, totálně bezchybnou virtuozitou, lyrikou a přívaly energie (viz hlavně finále), nekončícími lkavými vlnami – vzepjetí a uvolnění. (V současné době hraje na nástroj „Leduc / Szeryng“ Guarneriho del Gesù z roku 1744, který mu na delší dobu zapůjčil Tarisio Trust.) Co se týká Adagia, máme jiný názor pro způsob užití permanentního kmitání tónu bez non vibrata, ale interpretace pana Hadelicha byla velmi velmi přesvědčivá. Byl to Sibelius, jaký se v České republice slyší jen párkrát za život. (Větší zážitek nežli pražské provedení Christiana Ferrase s Českou filharmonií a Johnem Barbirollim v roce 1969.) Spolupráce České filharmonie v tomto „symfonickém koncertu“ byla referenční. Přídavek byl zrcadlem jeho vášně pro americkou hudbu: Louisiana Blues Strut – A Cakewalk od skladatele Coleridge-Taylora Perkinsona.
Pandánem ke koncertu i Sukovi byly Sibeliovy Oceanidy, což je sugestivní postromantická evokace moře. Opět musíme napsat, že jsme tak kvalitní provedení neslyšeli, živě i v nahrávce (Neeme Järvi, Thomas Beecham…). Bylo by skvělé, kdyby pan Hrůša s Českou filharmonií, možná i s panem Hadelichem, realizovali sibeliovský projekt.
Ke své škodě jsme se nikdy v životě živě nesetkali s Pohádkou zimního večera. Raná díla velmistrů nás uspokojují jen zřídka (Mozart, Mendelssohn, Wagner, Smetana…), leč toto dílo je velmi povedené a mnohé naznačuje. Podobně jako řada jiných raných děl skladatelů i tato Pohádka prošla revizemi (autor, Jaroslav Vogel). Sice nevíme, jakou verzi jsem slyšeli, ale vyprodané auditorium vnímalo jemné souznění se zimní krajinou, českou a v přeneseném slova smyslu i severskou; dramatické vlny i výsostnou „českou“ lyriku, ba i bouřlivě „vlastenecké“ emoce a velkoobjemovou anticipaci závěru.
Jan Mráček, koncertní mistr České filharmonie.
Vrcholným okamžikem obou projektů byla Pohádka podle Zeyera. Vše bylo ve zlatém seku – polková Hra na labutě a pávy, dojemná Smuteční hudba, k lidským duším promlouvající Runy kletba a jak byla láskou zrušena. Samozřejmě všichni v sále i na pódiu čekali na houslové sólo – geniální hudební ztvárnění lásky Radúze a Mahuleny. Ujal se ho Jan Mráček, který hrál tak vroucně a lahodně, že zastínil všechny před ním včetně Josefa Suka juniora v minulém století… Takového existenciálního vcítění, zpěvnosti, tanečního frázování a tvarování frází včetně pianissim by nedosáhl ani žádný světový orchestr, ani dirigent. Orchestr hrál doslova opojně, slyšeli a viděli jsme skutečné potěšení a radost z hudby… 5. a 12. února 2026 byl Jakub Hrůša pro nás v první řadě „služebníkem“ Josefa Suka.
Fota Petr Chodura.
Coda. Kromě Suka měl večer dvě téměř rovnocenné houslové hvězdy – Hadelicha a Mráčka. Českému houslistovi bychom moc přáli, aby jednou vlastnil nebo měl v zápůjčce stejně kvalitní nástroj…
Večer, který natáčel televizní kanál Mezzo Live a Český rozhlas Vltava, byl věnován památce a odkazu Jiřího Bělohlávka (1946-2017), někdejšího mentora Jakuba Hrůši a dvojnásobného hudebního ředitele České filharmonie, která je jeho věčným dlužníkem, což mě potěšilo. Doufáme, že v roce 2030 bude podobně vzpomenut i Václav Neumann, který byl v minulém století pro Českou filharmonii klíčový.
Luboš Stehlík, Ivana Stehlíková
Foto Petra Hajská.
