Ida Kelarová při večerním setkání.

V létě 2014 poprvé spojila síly Ida Kelarová s Českou filharmonií, jejíž hudebníci se vydali koncertovat do romských osad na východní Slovensko. A tak se stalo, že jednoho srpnového dne zněly Dvořákovy Slovanské tance na prašném plácku v romské osadě Lenartov. Místní dali každému z hudebníků na sedátko židle prošívanou dečku, aby se jim lépe hrálo. Večer se pak ve světle ohňů odehrál velký koncert filharmoniků s Čhavorenge, romským dětským sborem Idy Kelarové, pro tisícihlavé publikum. Když jsem se ptal, kolik asi lidí z osady na koncert přijde, Ida Kelarová se na mě udiveně podívala a odpověděla: „No přece všichni!“

Aktivity s Portugalcem Jansilem da Silvou.

Tehdy v Lenartově jsem poprvé viděl zazářit romské děti. Ty děti, o kterých se běžně říká, že jsou s nimi jenom problémy a že nikdy nemůžou nic dokázat, protože to přece „mají v genech“. A silně jsem si uvědomil, jaké jsou to nebezpečné lži a předsudky, ve kterých žijeme, a které si jako společnost udržujeme, a vytváříme tak obrovskou bariéru nedůvěry, která brání tomu, aby mohly šikovné děti opravdu vyrůst a zazářit. Otravujeme tak život nejen jim, ale i sobě. Protože jaký to je život, když je prosáknutý neustálou nahořklou nedůvěrou vlastně ke komukoliv, kdo se zrovna namane?

Vzpomínám taky, jak nám různé „dobré duše“ před odjezdem na Slovensko radily, aby si hudebníci radši nebrali svoje drahé nástroje… „Přece jenom nevíte, co se v těch osadách stane…“ Nenápadná větička, která je dalším symbolem toho, jak je (nejen) naše společnost nemocná. Protože slyšte, slyšte, co se v těch osadách stalo! Lidé, ponechaní na okraji společnosti, měli radost z toho, že za nimi někdo přijel a udělal pro ně pěkný koncert. A co dalšího se stalo? I filharmonici prožili pěkné chvíle: „My se od dětí v Čhavorenge učíme. To nadšení, se kterým zpívají, to srdce, které v tom všem mají…“ A pro obzvláštní nedůvěřivce: ano, opravdu nikdo nikomu nic neukradl.

To byl tedy náš první Romano drom, v překladu Romská cesta. Rozhodli jsme se, že chceme, aby pokračovala, a teď už je to deset let, co trvá. Popsat podrobněji, co se během ní odehrálo, to je na knihu. Tak alespoň telegraficky. Koncertů byly desítky. V Praze (dokonce ještě s Jiřím Bělohlávkem na Hradčanském náměstí), ale taky ve Vsetíně, Varnsdorfu, Uherském Hradišti, v Berouně, Mladé Boleslavi, Chrudimi a Vysokém Mýtě, ve Valašském Meziříčí, v Děčíně, v Bratislavě, Žilině, Popradu… Nezapomenutelné byly koncertní cesty, zcela zbavené tíže „divných pohledů“, kterým děti každodenně čelí u nás a na Slovensku: v severoirském Belfastu, kde Čhavorenge s filharmoniky v lednu 2019 ozdobilo výroční konferenci Asociace britských orchestrů, a v témže roce na podzim ještě Londýn. Desítky workshopů, při kterých se potkaly romské a české děti, a společně vytvářely krásné věci – hudbou, tancem, nasloucháním a porozuměním. Ida Kelarová také iniciovala a pokaždé pozoruhodně dramaturgicky vystavěla Koncerty k Mezinárodnímu dni Romů v Rudolfinu, na kterém vedle české vždy visela i romská vlajka. Odehrál se tam i zatím poslední velký koncert nazvaný Paĺikerav (Děkuji), kde se děti z Čhavorenge poprvé ve větší míře představily i v sólových písních a baladách (za přítomnosti televizních kamer i rozhlasových mikrofonů), aby pak ve druhé části přišla živelná smršť tradiční romské hudby.

Odkaz na celý záznam Koncertu Paĺikerva je zde: https://www.youtube.com/watch?v=5gBjR0v_IkU

Rozkvést do krásy

Ida Kelarová je přísná žena, náročná žena. A milující žena. Prostor, který vytváří pro děti zajímavým způsobem kombinuje pravidla, bez jejichž dodržování by to nešlo, a zároveň svobodu, aby děti mohly růst a zrát. Každé z vlastního nitra, ne podle předem daných šablon ani podle představ svojí sbormistryně. Důvěra, kterou paní Ida dětem dává, a zároveň odpovědnost, kterou na ně přenáší a učí je nést ji, to jsou obrovské veličiny. Pro život klíčové. A je pravda, že Čhavorenge není „škola zpěvu“ – i když děti báječně zpívají – ale je to škola života.

Koncert sólistů, v pozadí Miriam Bayle.

Ta velká slova důvěra a odpovědnost se promítají ve zdánlivých drobnostech, které ovšem Ida Kelarová sleduje jako ostříž: jestli děti drží pohromadě anebo se rozpadají „do partiček“, jestli dovedou poděkovat, projevit vděčnost, starší myslet na mladší a vzájemně si pomáhat. Být jako skupina silní. To pak bude znát i ve zpěvu, i na pódiu. Nedávno mě zaujala myšlenka Petra Altrichtera, že i při práci s orchestry je znát, kde se hudebníci mezi sebou mají rádi a kde ne. „Nejlepší hudba se dělá mezi přáteli, kteří si rozumí, vyjdou si vstříc, pomohou si…“ Ida Kelarová to vidí podobně: „Děcka, jste jedna rodina. Jste jedno tělo, jedna duše.“ A děti se toto opravdu učí. Neučí se to papouškovat po paní sbormistryni, učí se tomu rozumět, přijmout to a zkusit něco takového společně vytvářet. Nejenom pro pódium, ale hlavně pro život.

Šani Rifati při lekci balkánského tance.

To je jen několik z mnoha linek, které se dají při práci Idy Kelarové s Čhavorenge sledovat. Bylo to tak i na letošním dvoutýdenním Romano dromu, který se odehrál na přelomu července a srpna nedaleko Banské Bystrice. Když jsem viděl plánovaný program, říkal jsem si, že takovýto „tábor“ bych v době svého dětství a dospívání rád zažil. A upřímně jsem jim bohatou náplň čtrnácti dnů, kterou pro ně s láskou připravila „teta Ida“, záviděl. Na sólovém zpěvu s dětmi pracovala Miriam Bayle, jazzová zpěvačka a hlasová pedagožka. Z Berlína zavítal Šani Rifati, makedonský Rom a specialista na balkánský tanec. Za dětmi přijel i „Kalo“ neboli Roman Kejlík, který učí naopak moderní tanec v Evropě i Japonsku. A nechyběli ani „staří známí“ Martin Diro a Beňo Mirga, zakladatelé romského tanečního souboru Salut Roma v Brně. Výtvarnice Pavla Baštanová a Hedvika Langerová, ale také Ivana Švarcová a Barbora Holubová, a rovněž Zuzana Kopanicová a Adriana Šimonová podporovaly děti při objevování grafických technik, práci s henou a malování velkoformátového společného plátna. Na volnočasové aktivity přijeli z Čech Hynek Petržela a Jan Langer, z Portugalska Jansil Hezaquiel da Silva. Na Romano drom dorazili také mladí skauti z Bruselu, kteří Čhavorenge učili stopovat, číst morseovku, uzlování a kurz první pomoci. A na oplátku se pak od nich učili romské písně. Ty se pod vedením Idy Kelarové a Desideria Duždy nacvičovaly i pro potřeby zpěvníku romských písní, který bychom napřesrok rádi nabídli českým učitelům.

Mezi volnočasovkami nechyběla olympiáda, děti na závěr zpívaly českou a slovenskou hymnu.

Z výtvarných aktivit.

Třináctiletý Románek Miko je v Čhavorenge od svých šesti roků.

Byly to bohaté, krásné a naplněné dny. A když jsme si s Idou Kelarovou po skončení letošního Romano dromu psali, vystihla další úsek naší společné cesty takto:

„Některé děti vysloveně rozkvetly.

Některé se rozmluvily.

Některé se otevřely.

Některé daly ze sebe poklady.

Vše je to spojilo. Je to silné… Děti jsou jako proměněné. A jsou šťastné, píšou si hodně a je jim všem smutno. Nejraději by se vrátily, aby byly zase spolu. Jsou krásní a čistí, a to mě moc těší. S láskou a poděkováním za vše, co jsme zase společně prožili. Ida.“

Petr Kadlec

Výlet do Banské Bystrice.