Správně by to měla být jen moje poslední recenze Dvořákovy Prahy 2025 (DP), ale protože jsem v Polyharmonii vydavatelem, editorem, redaktorem i autorem, mohu si dovolit porušit žurnalistická pravidla, která jiné svazují, a sepsat retrospektivu. Takže nejdříve ouvertura/coda, tedy blízká minulost i budoucnost.
Je nesporné, že DP jako festival univerzálního typu se specifickou každoroční oslavou svého hudebního boha opět uspěl a je nesporné, že jestliže Pražské jaro v metropoli festivalovou sezonu otevírá, DP ji tradičně uzavírá, přičemž symbolicky stojí na počátku koncertních sezon pražských orchestrů.
Nezklamaly zahraniční orchestry – frankfurtský, drážďanský, komorně evropský, národně francouzský. Svou třídu uhájily orchestry domácí – Česká filharmonie a Prague Philharmonia. Skvělým počinem bylo přivézt do Prahy současnou podobu Gustav Mahler Jugend Orchester, navíc s devátým Brucknerem. Z některých sólistů jsem měl pocit jen hvězdného prachu (Renaud a Gautier Capuçonovi, Julian Rachlin, Leonidas Kavakos…), jiní hvězdně zářili (Paul Lewis, Kateřina Kněžíková, Kirill Gerstein, András Schiff, Robin Ticciati). Vlastní kategorii měla Vilde Frang, jejíž famózní interpretace Schumannova houslového koncertu z něj učinila nečekaný sólový vrchol DP.
Mimo všechny škatulky byl projekt fascinujícího entertainerového dua Igudesman a Joo, kteří se svými přáteli nejenže originálně oslavili Dvořáka, ale v Rudolfinu věnovali divákům hudební show, jaké této novorenesanční budova dosud nebyla svědkem. Z komorních projektů se mi nejvíce líbilo matiné dechového kvinteta Belfiato a Dialog Vltavy se Seinou.
Festival nabídl v 19 dnech celkem 37 akcí – vedle více než dvou desítek koncertů také například Rodinný den, mistrovské kurzy, koncerty na Bořislavce, v Anežském klášteru. Celkový počet návštěvníků dosáhl 16 tisíc. V roce 2025 vystoupili na Dvořákově Praze umělci z celkem 23 zemí. Zaznělo zde 116 skladeb od 49 různých autorů. V roce 2026 se festival uskuteční ve dnech 5. až 23. září.
DP do blízké budoucnosti pětiletky přeji nezmenšující se míru kreativity, nápadů, šťastných posluchačů, stálé hledání výjimečnosti a občas více odvahy, kterou letos prokázala duem Igudesman a Joo s The Limitless Orchestra a Martinů Gilgamešem. Za sebe bych uvítal originální výlety do světa hudby před rokem 1800, překvapení z hudby 19. a 20. století i ze současného interpretačního světa. Vždyť po světě cestuje tolik skvostných a u nás neznámých houslistů, cellistů, pianistů či pěvců, kteří se dosud s Prahou míjeli…
Foto Petr Dyrc.
Hledání jiné dimenze
Novinkou v programu DP byla téměř neformální řada Bez kravaty, která nabídla pět různých koncertů, mimo jiné v klubovém Divadle X10. „Záměrem řady Bez kravaty bylo ukázat hudbu ve všech odstínech a úhlech pohledu, ze kterých je možné se jejím prostřednictvím poučit a zároveň pobavit,“ uvedl ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon.
V pondělí 22. 9. ve 20:19 středoevropského času začal na Severní polokouli podzim. Patnáct minut předtím začal v podzemním Divadle X10 pro festival hodně atypický projekt – koncert cellisty Jiřího Bárty a pianistky Terezie Fialové; přizvali si dva zajímavé jazzmany – kontrabasistu Petra Dvorského a bicistu Jiřího Stivína jr.
Fota Dvořákova Praha.
V úvodu pan Bárta zahrál v citlivě nasvíceném industriálním prostoru Bachovu šestidílnou Suitu pro sólové violoncello c moll č. 5. První tón a pro mě šok – amplifikace, sice citlivá, ale umělohmotná. Dobrých pět minut jsem uzemněný seděl a přemýšlel, jestli nemám odejít. Zbaběle jsem zůstal, abych neudělal své manželce nejlepší ze všech ostudu. Nakonec se sluch nějak přizpůsobil a vydržel jsem do konce. Podivný zážitek: interpretace byla jako vždy u Bacha Jiřího Bárty báječná – nikoliv bezchybná, originální, emočně silná a existenciálně prožitá, jen zvukový vjem byl děsivý. Tato suita má v cyklu výjimečné postavení – tóninou, obsahem, strukturou. Prací se zvukem možná hledal jinou hudební dimenzi… Aby toho rozostření nebylo málo, tak v poslední větě Gigue se stalo zvukové rozhraní sluchově nedefinovatelné. Je mi jasné, že pro filozofii pana Bárty to bylo navýsost uspokojivé, ale já jsem zapšklý konzervativec a raději poslouchám Bacha od tohoto cellového mága s vizáží starozákonního proroka v kostelním prostředí jeho kutnohorského festivalu a originál autografu. Nemám problém zamyslet se nad novými pohledy na starou hudbu, ale bez amplifikace.
Bach volně přešel po příchodu paní Fialové do mystické První cellové sonáty polystylisty Alfreda Schnittkeho, v níž mi nazvučení vadilo přece jen méně. Interpretace byla nejlepší, jakou jsem kdy slyšel… Sympatické byly komentáře Jiřího Bárty a jeho česko-anglický dialog s publikem.
Druhá část večera patřila jen Claudu Bollingovi, což byl renomovaný filmový skladatel (například Borsalino) a jazzman. Jeho „klasickou“ hudbu jsem znal na povrchní úrovni a nikdy mě nebrala u srdce. Poněkud lépe tomu bylo se šestidílnou Suitou pro violoncello a jazzové klavírní trio. Počtem vět, názvoslovím (Galop) i obsahem se asi vědomě pokusil reagovat na Bacha, ale rovina jeho vzoru mu zůstala vzdálena asi jako Česko od Austrálie. Bylo to pouze velmi příjemné hraní, které mělo mít poloviční stopáž, ovšem s kreativním pohledem Jiřího Bárty. Nejvíce jsem ocenil jazzovou zdatnost obou manželů. Jiří Bárta je určitě nejlepším jazzovým cellistou, jakého jsem zažil, a Terezii Fialovou bych rád slyšel v nějakém sofistikovaném jazzovém projektu. Měl jsem pocit, že má pro mě nový jazzové vlohy. Je to úžasně flexibilní muzikantka. Prý studuje na HAMU doktorandský obor Interpretace a teorie interpretace. Nevím proč, když by mohla učit své učitele.
Luboš Stehlík
