Je středa 4. prosince a ve Smetanově síni Obecního domu řídí abonentní koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy dirigent Tomáš Hanus a jako vždy mě napadne, jaká je to škoda pro české a moravské orchestry, že v Česku hostuje tak málo. Je to typ přemýšlivého, introvertního dirigenta s velkým citovým základem, jakých tu nemáme mnoho. A také, jaká je pro jeho kariéru chyba, když je až příliš fixován na operní svět; od roku 2016 hudební ředitel Velšské národní opery a host řady dalších evropských operních divadel (například Yannick Nézet-Seguin či Jakub Hrůša zvolili vyváženější kariéru).
Marginální optický vjem: specifické obloukovité držení těla u pana Hanuse by mohlo někoho vést k doporučení do Centra pohybové medicíny, mě však připomněl prastarého boha Amona-Kematefa, hada, jenž byl nadán podle legend stvořitelskou mocí.
Fota Petr Dyrc / FOK.
Program byl dobře provázán. Na úvod připomínka jemu blízkého Wagnera (Preludium a Isoldina smrt z lásky z hudebně nekončícího Tristana a Isoldy), potom obligátní sólové číslo – Klarinetový koncert č. 2 Es dur, op. 74 Carla Marii von Webera, jehož si Wagner vážil, a nakonec 4. symfonie d moll, op. 120, Roberta Schumanna, k němuž měl Wagner rozporuplný vztah. „Navenek jsme zadobře,“ myslel si prý Wagner a mám pocit, že taková dvojznačnost postihuje vztah těchto dvou géniů, cosi mezi uznáním a nepochopením.
Na konci večera jsem teprve pochopil, jak dobře byl program sestaven a panem Hanusem pochopen a proveden. Wagnera zahráli Pražští symfonikové výborně, možná až za hranou svých možností. Nekonečný zpěv byl podmanivý. Sólového klarinetového partu v u nás méně prováděném opusu (Weberův Koncert f moll,op. 73 je hráván častěji) se ujala třiapadesátiletá Sharon Kam, stále ještě nejvýznamnější dáma svého oboru, jakkoliv někteří její mladší konkurenti jsou mi bližší (například pětatřicetiletý Andreas Ottensamer). Izraelsko německá klarinetistka hrála báječně a technicky v podstatě bezchybně. Egida Velvyslanectví Státu Izrael se vyplatila. Přídavek Sharon Kam byl atraktivní a zahraný s neodolatelným šarmem – Béla Kovács: Hommage a Manuel de Falla.
Schumann byl bezesporu vrcholem koncertu. Dirigent nenásilně podpořil fantazijnost a propojenost partitury a bylo z toho velmi silné provedení. Kdyby orchestr šel v dynamice a agogice více s gestem, mohlo to být ještě naléhavější sdělení. Nicméně i tak to byl Schumann, na něhož budu rád vzpomínat.
Luboš Stehlík
