Letošní zima ukazuje svou nevlídnou tvář. Doklouzat se zledovatělými pražskými ulicemi plnými tajícího sněhu na abonentní koncert České filharmonie s hostujícím dirigentem Giovannim Antoninim tak byla ortopedická výzva a posluchačsky přitažlivá událost současně. Zatímco v prvním lednovém týdnu byl na programu Antoniniho filharmonického večera Mozart (Requiem), ve druhém týdnu to byl Vivaldi, Haydn a Beethoven. Trojici děl, v nichž hrálo důležitou roli rozmlouvání i hudební měření sil (concertare) sólových nástrojů i celých nástrojových skupin, vtiskl odborník na hudbu starších stylových epoch Antonini punc zvukově hřejivého večera.
Fota Petra Hajská.
V první polovině večera zazněl Beethovenův Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello C dur op. 56 (1802), kompozice, jejíž zpěvná vstupní věta, intimně sevřená věta pomalá a rozšafná finální polonéza vždy najdou vděčné a nadšené posluchačstvo. Rád se k němu počítám, protože slyšet živě toto Beethovenovo dílo je vždy destilovaná radost. Nejinak tomu bylo i na středečním koncertu České filharmonie 14. 1. 2025, kdy se sólových partů ujali filharmoničtí hráči – houslista Jan Fišer, violoncellista Václav Petr a hráčka na klávesové nástroje Karolina Pancernaite. Jelikož Beethoven toto své dílo psal na tělo prvním interpretům, mezi nimiž nechyběl arcivévoda Rudolf Habsburský u klavíru, klade na sólové hráče poněkud disparátní technické nároky. Drobné zaváhání houslisty Fišera ve vstupní větě odhalilo technické nároky houslového partu. Horní poloha je v tomto díle choulostivá i pro violoncello. Přesto vyzněla vstupní věta přesvědčivě a zvukově až opulentně. Naopak ve finále bych čekal ještě vetší pompéznost velkorysé polonézy. „Jako když tančí Sobieski s Kościuszkem,“ říkával o této větě Antoninino vzor Nikolaus Harnoncourt. Sólistům, dirigentovi i filharmonikům se přesto podařilo tento patrně nejzpěvnější z Beethovenových koncertů přivést ke zvukovému lesku a vděčnému potlesku publika.
Druhá polovina koncertu započala jako performance. Sólového partu zobcové flétny se totiž ve Vivaldiho Concertu č. 3 D dur op. 10 RV 428 Il Gardellino (Stehlík) ujal sám dirigent Antonini. Prezentoval se nejen jako vizuálně přitažlivý performer a posluchačsky atraktivní instrumentalista, ale především jako komunikativní hudebník, který barokní concerto doslovně chápe jako rozpravu, intelektuální souboj, a nikoliv jen jako sebeprezentační monolog. Publikum bylo nadšeno a hráčům České filharmonie se docela věrohodně podařilo skrýt, že právě tento exkurz do barokní hudby je jejich každodennímu jazyku vzdálen nejvíce. Nic na tom nezměnilo ani cembalo v continuu na podiu. Byl jsem však upřímně rád, že Vivaldi zazněl ve filharmonickém podání právě pod Antoniniho vedením. Vždyť právě Vivaldiho tvorba a hudba italského baroka stály na počátku jeho hvězdné kariéry a mezinárodního věhlasu Antoniniho ansámblu Il Giardino Armonico.
Právě s tímto italským souborem starých nástrojů a Basilejským komorním orchestrem, jehož je Antonini hlavním hostujícím dirigentem, realizuje Antonini projekt Haydn 2032 (https://www.haydn2032.com/, Alpha), který již vstoupil do své druhé poloviny a nezadržitelně směřuje ke svému finále – souborné nahrávce Haydnova symfonického díla u příležitosti skladatelova 300. výročí narození v roce 2032. Čím byly Dorátiho haydnovské kreace před půlstoletím a kým byli pánové Brüggen, Harnoncourt či Hogwood v hudebním světě Haydnových symfonií v desetiletím kolem roku 2000, tím je dnes Antonini a jeho systematické potýkání se s Haydnovým symfonickým odkazem. S určitou nadsázkou lze říci, že Česká filharmonie si stěží mohla pozvat většího odborníka na Haydnovy symfonie než právě Antoniniho. Na nastudování Haydnovy Symfonie č. 54 G dur Hob. I:54 to bylo znát.
Dialogické rozesazení prvních a druhých houslí v protilehlých částech podia, tympány s tvrdými paličkami, exhibující lesní rohy, stručnější artikulace a frázování vycházely vstříc poučené interpretaci staré hudby. Méně známá symfonie z autorova středního tvůrčího období tak zazněla jako příjemné překvapení. Dočkáme-li se jednou Haydnových Pařížských či Londýnských symfonií v Antoniniho nastudování, mohli by nás filharmonici mile překvapit ochotou respektovat alespoň základní principy staré hudby.
Na závěr se sluší poděkovat. Koncertu se měl původně účastnit a recenzovat jej šéfredaktor webového portálu Polyharmonie Luboš Stehlík. Novinářská profesionalita mu však velela, aby rezignoval na účast na koncertě, na němž bylo uvedeno Vivaldiho concerto téhož jména. Stehlík přece nebude recenzovat Stehlíka! A tak jsem s Českou filharmonií a dirigujícím flétnistou Antoninim zažil další šťastný večer. Děkuji za něj filharmonikům i Vivaldiho Stehlíkovi.
Martin Jemelka
