Naše země je velmi úrodná na symfonické orchestry. Možná dokonce patříme co se týká počtu obyvatel ke světové špičce. V mých uších relevantních jich je čtrnáct. Pátého června 2024 měl veřejnou premiéru Sukův symfonický orchestr, jenž se hlásí nejen ke skladateli (i houslistovi) Josefu Sukovi, ale i k jeho vnukovi Josefu Sukovi mladšímu, legendárnímu houslistovi a violistovi druhé poloviny minulého století. Jeho zakladatelem, šéfdirigentem a uměleckým ředitelem je Jaromír Krygel (viz rozhovor: https://www.polyharmonie.cz/orchestr-ve-kterem-budou-s-potesenim-hrat-skveli-hudebnici/).
Ze symfonicko komorního koncertu (SSO má zatím podobné obsazení jako Prague Philharmonia) jsem měl dva pocity: pan Krygel je člověk s velkým hudebním srdcem, hlubokou duší a nekonečným nadšením, které dokáže přenést na svoje hudebníky a odvážnému štěstí přeje. Založit v Roce české hudby nový orchestr je hodně symbolické, ale v době všelijakých problémů v Česku a ve světě hlavně hodně sympatické.
Koncert se uskutečnil v sále pražského Žofína, v budově, jejíž historie je spjata se jmény Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Jan Kubelík, Petr Iljič Čajkovskij, Ferenc Liszt, Hector Berlioz ad. Zákonitě musel začít předehrou z Prodané nevěsty, která byla zahraná sice velmi dobře, ale mohla mít přece jen více espritu a jednotného názoru na notový zápis. Z díla patrona orchestru vybral dirigent Fantazii g moll op. 24, vrcholné dílo české houslové literatury 20. století.
Sólista Jiří Vodička zahrál part na úrovni, kterou jsem slyšel jen párkrát v životě. Byl sice v tónu civilnější než Josef Suk, ale přesto dostatečně vřelý, technicky dokonalý, aby si posluchače podmanil, a proměny hudby vyjádřil perfektně. Orchestr, možná inspirován panem Vodičkou a podmaněn dirigentem, doprovázel na překvapivě vysoké úrovni. Pro mě to byl první vrchol koncertu. Druhým byly některé části z provedení Dvořákovy Deváté symfonie e moll „Z nového světa“ op. 93. Slyšel jsem velmi dobrou hru smyčců a a uspokojivé výkony dechů – některé mě kvalitou překvapily (hoboj, flétna), jiné měly standardní úroveň (lesní rohy, žestě, u nichž by si však některé úseky zasloužily pečlivější intonaci). Nicméně jako celek to bylo provedení, které si v ničem nezadalo s výkony řady tuzemských orchestrů. Byla to oblažující Novosvětská a některých detailech skutečně nová a pro mě objevná… Při vší úctě k historii Žofína, tato symfonie by si zasloužila velkorysejší prostor a větší zájem publika. I když oprávněným by mohlo být tvrzení, že měl večer punc autentičnosti.
