Letos jsem se občas díval na přenosy z olympiády v Paříži. Jelikož už dávno nejsem sportsman, obdivoval jsem jen několik nadčasových atletických událostí a potěšilo mě zarámování do dobře známého historického rámce. Nicméně v době, kdy skočil Armand Duplantis neuvěřitelný světový rekord, umírali na Ukrajině  vojáci i civilisté. Válečný zločinec Vladimír Putin, podivná lidská sloučenina ruských carů, Čingischána, Stalina a Hitlera, i době olympijských her, jež by měly být podle Pierra de Coubertina poslem míru,  realizoval i v rámci „svátku sportu a míru“ konečné řešení ukrajinského problému – ovládnout suverénní Ukrajinu a bratrsky pohltit „nacistický nestát“. Opět mě napadlo, co by si o tom pomysleli či myslí hudebníci, které miluji: rusofil Leoš Janáček, houslista ukrajinsko‑rusko‑židovského původu a rodák z Oděsy David Oistrach, Rus Dmitrij Šostakovič, Ukrajinec Valentin Silvestrov či Estonec Arvo Pärt?

Každý den nám média nabízejí zpravodajství, často v reálném čase, které rvou srdce, brutální decimování země, nelidské odstraňování ukrajinských Rusů a ukrajinských Ukrajinců „mírotvornými“ ruskými okupanty, placení muslimů křesťanskou zemí, aby zabíjeli křesťany jiné země – hrůzyplné zprávy nemají konce… Je záměrem Kremlu, aby ukrajinská města vypadala jako Hirošima v srpnu 1945? Jedna kolegyně mi kdysi  napsala: „Vědomí obludné nespravedlnosti, jíž se světoví lídři rozhodli nepostavit vojensky ze strachu ze třetí světové války, ta strašlivá bezmoc nás všechny drtí.“

V době počátku ruské agrese si moje paní koupila knihu Alexandra Mitrofanova Mrazík s pendrekem v ruce. Vřele ji doporučuji vaší pozornosti. Je skvěle napsaná a dobře odhaluje ruskou duši a povahu, historii i současnost. Vybral jsem několik úryvků. Autor cituje například Maxima Gorkého: „Myslím si, že ruský národ je výjimečně nadán – stejně výjimečně, jako třeba je Angličan nadán smyslem pro humor – smyslem pro zvláštní krutost, která je chladnokrevná a jako by zkoušela, kde je mez lidské snášenlivosti vůči bolesti, jako by studovala chytlavost a výdrž života.“ Na jiném místě pan Mitrofanov píše: „Je beznadějné doufat ve změny Ruska k lepšímu, když to lepší budeme chápat jako přibližování euroatlantické demokracii… nemá na to Lidi. Může si za to samo, ale během záchvatů imperiální horečky, které prožívají kremelští vůdci a s nimi značná část obyvatelstva, vždy hrozí, že to odnesou nevinní v jiných částech světa. Včetně nás v Česku.“ V novém doslovu z ledna 2022 autor připomíná, že „militarizace ruské společnosti je ozvěnou stejného stavu za stalinských dob před druhou světovou válkou a hlavní motiv státní propagandy je stále stejný jako v třicátých letech: když zítra začne válka, rozbijeme nepřítele raz dva“.

Ukrajinu jsem navštívil jen jednou, kdy mě v 70. letech ohromily nekonečně lány obilí a slunečnic, Dněpr, potěšila laskavost Ukrajinců, a jakkoliv jsem v klasické hudbě tehdy tíhnul více k houslím a komorní muzice, než k opeře, svou omšelou vznešeností a patetismem budily úctu operní domy v Oděse, Charkově a Kyjevě, které jsou dnes buďto poničeny nebo ohroženy. A také jsem jedné noci přemýšlel nad absurdní skutečností, že pandemie se rodí většinou v diktaturách. Pandemii covidu „daroval“ světu nejlidnatější stát světa, pandemii zla stát největší.

Co mohou činit v této jakoby apokalyptické současnosti čeští hudebníci? Určitě i nadále pořádat benefiční koncerty a operní představení. Nicméně stejně důležité by mělo být pomáhat bez mediálního zviditelnění, nenápadně, leč účinně, ukrajinským muzikantům, instrumentalistům a zpěvákům. Mediálně viditelné hudební akce sice ustaly, ale pomoc ukrajinským dětem a mladým lidem skrze základní umělecké školy, konzervatoře a vysoké školy a nadace naštěstí nikoliv. V době, kdy chce Kreml zničit Kyjevskou Rus s okolím, občas pochybuji, jestli má smysl psát o hudbě, jako by se nic nedělo. Nicméně doufám, že Polyharmonie snad nabízí harmonii, které je schopna, a přináší naději.

Mám rád ruskou hudbu, 19.,  20. a částečně i 21. století, kterou nesmíme kvůli ruské věrchušce zatratit, ale stydím se za lidsky falešné nádoby à la Valerij Gergijev, Boris Berezovskij nebo Anna Netrebko. Naštěstí jsou i normální ruští umělci, jako například šéf Berlínské filharmonie Kirill Petrenko, jenž vydal hned po začátku invaze toto prohlášení: „Putinův zákeřný útok na Ukrajinu, který porušuje mezinárodní právo, je nožem v zádech celého mírového světa. Je to také útok na umění, které, jak víme, se spojuje přes všechny hranice. Jsem v naprosté solidaritě se všemi svými ukrajinskými kolegy a mohu jen doufat, že všichni umělci se budou společně zasazovat za svobodu, suverenitu a proti agresi.“

Luboš Stehlík

Opera v Oděse — vlevo v roce 1942, vpravo 2022.