Je fascinující sledovat, jak hlubokou stopu zanechal houslista a pedagog Otakar Ševčík v zahraničí. Když jsem před sedmi lety spolu s přáteli inicioval založení Ševčíkova institutu, jedním z vytyčených cílů bylo postupné mapování Ševčíkova bohatého života. Díky stipendiu Fulbright-Masaryk mi bylo umožněno na půl roku se přestěhovat s rodinou do USA a ponořit se do studia tří cest, které Ševčík za oceán podnikl.
Ithaca Conservatory, kde Otakar Ševčík učil.
Ithaca
První cestu do Ameriky podnikl Otakar Ševčík v roce 1921 do Ithacy, překrásného města na podlouhlém jezeře Cayuga ve státě New York. Není divu, že se Ševčíkovi město líbilo svou útulností, polohou u vody i jeho velikostí srovnatelnou s jeho milovaným městem Písek. V roce 1921 měla Ithaca okolo sedmnácti tisíc obyvatel, Písek něco okolo šestnácti tisíc. Dnes má Ithaca přibližně dvojnásobný počet obyvatel, svou útulnost si však zachovala. Mé první kroky směřovaly na Ithaca College, která je přímou pokračovatelkou Ithaca Conservatory, na které Ševčík vyučoval. Pozvání tehdy dostal od svého bývalého žáka Granta Williama Egberta, který u Ševčíka studoval v Praze letech 1903–1906. V té době bylo Egbertovi již pětatřicet let, měl za sebou zkušenost u Carla Flesche v Berlíně a také přes deset let ředitelování konzervatoře v Ithace.
Ševčíkův příjezd byl v médiích ohlašován jako senzace. Zájemci o studium mohli na místě soutěžit o Kubelík-Ševčíkovo stipendium, které vybraným šťastlivcům poskytlo finance na celý semestr. Tak se stalo, že v sobotu 22. ledna 1921 se utkalo pětapadesát houslistů z různých koutů Ameriky. Během konkurzu Ševčík uděloval rady všem účastníkům a poukazoval na aspekty hry, ve kterých se lze zlepšit. Není divu, že stačil vyposlechnout pouze čtyřicet osm uchazečů a na výsledky se tak muselo počkat až do následujícího pondělí, kdy vyslechl zbylých pět. Jako vítěz byl vyhlášen filadelfský houslista Grischa Monasicvitch, mladý Rus, který se o výsledku dozvěděl až po svém návratu domů. Spěšně si tak sbalil své věci, aby se mohl vrátit k Ševčíkovi do jeho třídy a také aby rovnou vystoupil jako sólista s konzervatorijním orchestrem. Dalšími šťastlivci, kteří získali čestná uznání, byli Michael Hoffman z Brooklynu, Paul Katz z Daytony v Ohiu, Herman Rosen z Clevelandu, Ruben Davis z New Yorku a Olga Eitner z Ottawy.
Studovat u Ševčíka znamenalo velkou poctu. V Americe byl Ševčík slavný díky své metodě, která se šířila jako lavina skrze nakladatelství. Definitivní průlom způsobili Ševčíkovi „apoštolové“, výjimečně nadaní a talentovaní studenti s hvězdnými kariérami. Kromě Jana Kubelíka to byla například italsko-americká houslistka Erica Morini, britská houslistka Mary Hall, Jaroslav Kocian, Hugo Kortschak nebo Efrem Zimbalist. Zajímavostí je, že Ševčík potkal v Ithace krátce po svém příjezdu houslistu, který nebyl jeho žákem, přesto si měli jistě o čem povídat. V městském divadle vystoupil tehdy pouze dvacetiletý Váša Příhoda, který si nenechal ujít příležitost popovídat si se starším mistrem na recepci po koncertu.
Během pár dní jsem měl možnost potkat všechny profesory smyčcového oddělení. Jako první jsem si dal za úkol zjistit, nakolik je Ševčíkovo dílo v Ithace stále známé. Asi nebyla náhoda, že hned po vstupu do budovy jsem na chodbě potkal profesorku houslí předávající tři Ševčíkovy opusy své studentce. Tím bylo zpečetěno, že jsem na správném místě. Nová budova hudebního oddělení je zapojena mezi ostatní budovy kampusu s překrásným výhledem na údolí jezera. Večery jsem trávil poslechem studentských výkonů a konverzacemi s profesory. Stará budova konzervatoře je alespoň z části zachována na svém původním místě na kraji krásného parku. Dnes jsou v ní kanceláře, lze vejít dovnitř a dokonce i vystoupat po schodech do malé věžičky s výhledem na celé město. Stále stojí také dům v Green Street, ve kterém byl Otakar Ševčík ubytován. Do své třídy na konzervatoři to měl pěšky osm minut. Jsem přesvědčen, že svižnou chůzí to Ševčík jistě stihl za sedm.
Svou rezidenci v Ithace využil k další práci na své metodě. Během svého pobytu dokončil a odevzdal nakladateli Harms v New Yorku svou Školu intonace na harmonickém základě, rozsáhlé dílo čítající čtrnáct svazků. Tento opus postihlo neštěstí v podobě laxního přístupu nakladatele a Škola intonace se nešířila tak, jak si Ševčík představoval. A co hůř, nakladateli v říjnu 1921 odevzdal Ševčík ještě další minimálně dva dokončené opusy, za které sice dostal zaplaceno, nikdy však díla nebyla vydána. Se zprostředkováním Ševčíkovi pomáhal tehdejší šéf baletu Metropolitní opery Otokar Bartík. Mou současnou velkou snahou je zrekonstruovat podrobně události, které všemu předcházely. Bylo by senzací, pokud by chybějící díla byla nalezena. Je však bohužel velmi možné, že tato část Ševčíkovy metody je nenávratně ztracena.
Fotografie Otakara Ševčíka před plavbou zpět v roce 1932.
Chicago a New York
Z Ithacy zpět do vlasti se Ševčík vrátil v únoru roku 1922. Jaké to bylo překvapení, když hned v dubnu téhož roku ohlásil magazín Musical Leader senzační návrat Ševčíka do Ameriky, tentokrát na konzervatoř v Chicagu! Mírné rozčarování vyjádřil v dopise ithacký ředitel Egbert. Na Ševčíkovo doporučení tehdy začal jednat s Ševčíkovým žákem Janem Hummlem, aby nastoupil na jím uvolněné místo. Ševčík své plány o návratu pravděpodobně takticky tajil. Z korespondence je zjevné, že se svým působením v Ithace nebyl úplně spokojen – především s faktem, že nedostával řádně a včas zaplaceno. V Chicagu ho však čekala jiná situace. Třímiliónová metropole v roce 1922 disponovala několika hudebními školami a skvělými koncertními sály. Pro srovnání – během Ševčíkova působení v roce 1910 ve Vídni měla rakouská metropole dva milióny obyvatel, nejvíce ve své historii.
Pozvání dostal od agilního ředitele Kennetha M. Bradleyho, pozdějšího ředitele edukací Juilliard Musical Foundation v New Yorku. Otakar Ševčík do Chicaga dorazil až v únoru roku 1923. Problémy mu způsobilo jen částečné uvolnění ministerstva kultury z jeho úvazku na Pražské konzervatoři. Až po složitých procedurách Ševčíkovi bylo umožněno vzít si pracovní volno a byl pevně stanoven termín jeho návratu.
Bush Conservatory byl ambiciózní projekt vzniklý pod křídly amerického výrobce klavírů Bush & Gerts. V roce 1901 byla v Chicagu postavena úchvatná budova Bush Temple of Music, která sloužila jako výkladní skříň klavírů a zároveň jako konzervatoř. Své pobočky měla i v Memphisu a Dallasu. V době příjezdu Ševčíka do chicagské konzervatoře výuka probíhala v menší budově vzdálené o dva bloky. Škola měla dostatek prostředků, aby každý týden inzerovala v místních novinách. Ševčíkovo působení bylo znovu inzerováno jako příjezd největšího houslového pedagoga na světě. Pikantním je tehdejší soupeření s Chicago Musical College, která ve stejném roce inzerovala příchod dalšího velikána, houslisty a pedagoga Leopolda Auera. Bez přehánění tak lze říci, že v na začátku dvacátých let bylo Chicago jedním z hlavních center houslové hry.
Budova Bush Music Temple dnes slouží jako moderní bytový dům. Zachováno bylo lobby, ve kterém je možné vidět několik původních klavírů a staré fotografie. V době, kdy jsem budovu navštívil jsem velmi šťastně narazil na realitní agentku, která nás s celou rodinou ochotně provedla budovou. Měli jsme tak možnost nahlédnout i do původních chodeb, které stále evokovaly tehdejší dobu.
Po skončení letního semestru Ševčík v Chicagu vyučoval v rámci Sumer School, letního programu konzervatoře. Celý kurz trval úctyhodných deset týdnů od května do srpna. Hned 2. září pak Ševčík pokračuje v dalším dobrodružství a otevírá s pomocí svého přítele Bartíka soukromé studio v New Yorku. Výuka probíhala v tehdejší budově Metropolitní opery, která dnes již neexistuje. Smlouvu měl Ševčík na tři měsíce, během kterých cestoval do Filadelfie, nějaký čas také strávil v New Rochelle u svých přátel, manželů Wetche. Ludmila Wetche-Vojáčková byla výbornou klavíristkou a Ševčíkovou korepetitorkou v době jeho pražského působení. Zpět do vlasti se Ševčík plavil v polovině prosince. Na palubě s sebou měl početný doprovod přibližně deseti studentů, kteří chtěli u Otakara Ševčíka pokračovat ve studiu.
Boston
Poslední pobyt v Americe absolvoval Otakar Ševčík až o osm let později. O to však byl úspěšnější a významnější. V říjnu roku 1931 Ševčík vyplul lodí a o své plavbě píše: „Po všech ceremoniích jsme nasedali na Leviathan. Tam nás očekával nádherný ´souper´ a v 8 hodin večer loď se hnula ku předu. Moře bylo klidné, jen na 3. den k večeru obrovská loď naše se trochu rozhoupala a pan Boris krmil rybičky. V pátek při jasném povětří byli jsme svědci nádherného pohledu na mrákodrapy New Yorku.“ V New Yorku na Ševčíka čekala spousta přátel, bývalých žáků a generální konzul Československa, dr. Novák. O Ševčíka se během pobytu staral jeho bývalý žák, Holanďan Ary Dulfer, který jej doprovodil vlakem do Bostonu.
V Bostonu byla Ševčíkovi přichystána velkolepá recepce v luxusním hotelu Copley Plaza, přítomen byl místní rozhlas, který v přímém přenosu nechal pozdravit Otakara Ševčíka všechny své posluchače. Během večera se konal koncert uspořádaný členy Bostonské filharmonie (hrál se Mozartův kvintet) a Ševčíkovi bylo postupně představeno 425 párů od diplomatů po významné kulturní činitele města Bostonu.
Ševčík měl opět možnost vybírat jen ty nejlepší žáky. Výuka probíhala pod křídly National Associated Studios of Music, jejichž ředitelem byl Albert Alphin, velmi schopný člověk, který se velkou měrou zasadil o pozdější rozkvět bostonské konzervatoře, o rok později sloučené. Otakar Ševčík bydlel v dnes již neexistující budově v ulici Museum Road, do svého studia v budově konzervatoře to měl necelých patnáct minut chůze. Na místě budovy, ve které vyučoval, dnes stojí malý park a kavárna. Kousek opodál lze alespoň vidět na Huntington Avenue část bývalé budovy bostonské konzervatoře stojící naproti budově filharmonie.
„Efekt Ševčík“ je krásně dohledatelný ve výročních knihách. V roce 1931 měla konzervatoř jednoho učitele houslí a v osnovách jednu jedinou zmínku o malé části Ševčíkovy metody. Po jeho odjezdu konzervatoř přijala v roce 1932 dva Ševčíkovy významné žáky jako pedagogy a Ševčíkova metoda se stala hlavním učebním materiálem pro celé houslové oddělení.
Potřeba je také zmínit velký podíl Otakara Ševčíka na vyrovnávání skóre mužských a ženských interpretů na světových pódiích. Ševčík aktivně vyhledával a vyučoval ženy, neboť je považoval za svědomitější a pilnější, tedy lepší studující. Jedním z mnoha příkladů budiž bostonská rodačka Leonora Jackson McKim, která se po debutu s Berlínskou filharmonií v pouhých sedmnácti letech stala globálním fenoménem. Ve washingtonské Library of Congress se mi podařilo šťastně dohledat poznámky, kterými se Ševčík snažil pomoci své tehdejší studentce k dokonalejší technice. Na oboustranném notovém papíru (dole s vepsaným věnováním) spontánně tvoří variace a varianty přesně na míru. Jedná se o unikátní doklad pověstné Ševčíkovy poctivosti a zápalu pro výuku.
Dne 22. března 1932 byl Ševčíkovi v Jordan Hall uspořádán gala koncert k jeho 80. narozeninám. V úhledně vytištěném koncertním programu byly uvedeny zdravice jeho významných žáků, mimo jiné i Jaroslava Kociana z Prahy a Emanuela Ondříčka z New Yorku. Mezi přítomnými hosty byl konzul Dr. Novák z New Yorku, jeho excelence Joseph B. Ely, guvernér státu Massachusetts, dále starosta Bostonu James Curley a také dr. Serge Koussevitzky, šéfdirigent Bostonské filharmonie. Za uvedení stojí i koncertní program. Zazněl Paganiniho Koncert D dur v podání houslistky Vilmy Bazant, Čajkovského Houslový koncert v podání Vladimira Resnikoffa, první věta Smetanova Tria g moll podání Tria Hilger, Halvorssenova Passacaglia v podání sester Hilgerových a před přestávkou zazněl Ševčíkův Český tanec č. 1. Po přestávce zapěla Luise Bernhardt árie Georgese Noëla a Christopha Willibalda Glucka a na závěr byl uveden Vieuxtempsův Koncert d moll v podání Aryho Dulfera. Symfonický orchestr tvořený z velké části členy Bostonské filharmonie dirigoval Hugo Kortschak, Ševčíkův významný žák, dirigent a později také děkan hudební fakulty na Yale University.
Otakar Ševčík i během bostonského pobytu netrpěl nedostatkem aktivit. Každý pátek zajížděl lodí do New Yorku, kde učil další studenty. V květnu 1932 byl Ševčík již zpět v Československu. Ve svých osmdesáti letech si i přes své zdravotní problémy opět podmanil Ameriku. Mohlo by se zdát, že se jednalo o závěrečnou tečku jeho úchvatné houslové a pedagogické kariéry, už v roce 1933 však Ševčík přijímá nabídku a vyučuje několik měsíců na londýnské Guildhall School of Music. Tento pobyt jej však bohužel vyčerpal a o rok později Otakar Ševčík zemřel v Praze ve věku nedožitých dvaaosmdesáti let.
Službu, kterou Ševčík vykonal pro všechny české hudebníky, nelze snad ani pochopit. Moc věřím, že se postupně podaří vybarvit všechna bílá místa z života této výjimečné osobnosti. Téměř nezpracovány jsou Ševčíkovy pobyty v Salcburku, ve Vídni nebo sedmnáct let působení na současném území Ukrajiny, v městech Charkov a Kyjev. Především však věřím, že se postupně dokáže rehabilitovat i celá Ševčíkova metoda, která je sice dodnes po celém světě známa, avšak užíván je pouze její zlomek. Přitom velká část – například zmíněná Škola intonace, nebo jeho analýzy houslových koncertů – je nadčasová a unikátní.
Článek vznikl za přispění Plzeňského kraje – regionu, ve kterém leží Ševčíkovo rodné město Horažďovice.
Tomáš Jamník v Chicagu.
