Je to pozoruhodný muž – špičkový hornista, jeden z nejzajímavějších českých dirigentů, skvělý učitel, nadšený zvukař, milovník kvalitního vína a medu. Kvůli vytíženosti se náš rozhovor uskutečnil na virtuální trase Česko – Japonsko.

Váš život je mnohovrstevnatý a není snadné vás přimět k rozhovoru, takže musím strukturovat. Nebudu pokládat obligátní otázky rodina, dětství, dospívání, přesto jedno mě zajímá. Proč jste si vybral lesní roh?

Vybral mi jej (asi nikoli překvapivě) můj první hudební učitel Rudolf Čermák, absolvent legendárního hornového virtuosa a pedagoga Pražské konzervatoře Emanuela Kauckého. Se zobcovou flétničkou to zprvu bylo velké oboustranné trápení. Pan učitel při jedné zvláště náročné hodině mrštil nebohou flétnou o zem a vzal z police nablýskanou křídlovku, po níž jsem vždy obdivně pokukoval. Již po několika týdnech jsem na ni hrál první písničku v zaplněné školní tělocvičně. Spolužáky jsem tehdy pobavil spíše hlasitými komentáři mého špatně spouštějícího nátisku. Však také pan učitel nedlouho na to prohlásil „kluku, ty máš prostě pusu na hornu!“. A byla to trefa! Už okolo deseti let jsem všude neochvějně vyhlašoval, že se hornou budu živit.

Jste nejen hornista, ale i dirigent. Proč? Kdy přišel okamžik, kdy jste si řekl – chci být i dirigentem?

Čistě technicky vzato byl tím klíčovým milníkem moment, kdy mne profesorka Miriam Němcová pozorovala o pauze zkoušky orchestru konzervatoře, jak si v duchu přehrávám jakési rytmicky složité místo v partu a taktuji si u toho. Nabídla mi totiž o pauze, zda bych studium dirigování nechtěl zkusit. O profesi dirigenta jsem však nikdy nesnil, nasměrovaly mne do ní spíše okolnosti a příležitosti. Dostal jsem do vínku zvláštní formu hudebního slyšení – harmonické spoje, melodické fráze a témbrové charakteristiky zvuku se v mé mysli mění na emoční vlny provázené různou mírou svalového napětí v těle, proměnlivým rytmem dýchání a částečně i barevným viděním. Abych ty pocity trochu přiblížil, vezmu si na pomoc příklad klavíristy Glena Goulda. Existuje mnoho videí jeho specifické interpretace… Pohyby, které zpravidla dělá volnou rukou když přednáší například prvotní téma některé z Bachových fug mohou někomu připadat jako přinejmenším obskurní. Pro mě však jsou dosti čitelné – kopírují linii přechodu mezi napětím a uvolněním, jak ji při poslechu téže hudby vnímám i já  ve svém těle. Ale jak to souvisí s mým přerodem v dirigenta? Pokud při interpretaci nastane  nesoulad výše jmenovaných hudebník složek v návaznosti na tempovém a dynamickém průběhu hry, je mi to silně fyzicky nepříjemné. A vice versa – poslech dokonale sjednocené hry takových ansámblů, jako například English Baroque Soloists na mě působí doslova léčebně a sedativně.

Když jsem jako velmi mladý konzervatorista působil v několika komorních souborech, kde obvykle hráli o poznání starší hráči (o hornisty totiž byla nouze odjakživa), vždy jsem hlavně z vnitřní fyzické potřeby přebíral aktivní roli při vedení zkoušek, pokud v interpretaci něco nefungovalo a jiný se k nápravě neměl. Kolegové mě pak, mladého eléva, dokonce jmenovali oficiálním uměleckým vedoucím. A odtud už to byl jen krůček k profesi, která mi dává úžasnou svobodu tvořit hudbu (téměř) podle svých představ a dle nejlepších zkušeností a vzorů, které nasávám od každého úžasného hudebníka, se kterým jsem kdy hrál.

Foto Ivan Korč

Učili vás velikáni jako Tylšar, Košler, Eliška, Bělohlávek, podporoval vás například  John Eliot Gardiner…

Na učitele a přirozeně inspirující vzory jsem měl v životě neuvěřitelné štěstí. Nevzpomínám si na jediné jméno, které mě ovlivňovalo byť jen v krátkodobém horizontu, o kterém bych nemohl mluvit jen s obdivem a vděčností. Kdybych měl zkratkovitě jmenovat alespoň ty nejdůležitější dovednosti, které mi hlavní učitelé trpělivě a snad i trochu úspěšně vštěpovali, byly by to extrémně poctivá domácí příprava a hledání technické podstaty každého hráčského problému namísto přehrávání chyb (Tylšar), detailní přístup ke každému taktu a řádku v partituře, grafická přehlednost a efektivní ergonomie při vypracovávání notového materiálu, důraz na čitelnost gesta za všech okolností a přehledně organizované taktovací schéma i v případě složitých metrických dělení (Eliška), důraz na úsporné gesto a zbytečně „nepomalované dirigentovo plátno“ (Košler), neprůstřelně pravdivé zkušenosti z praxe a kočovného života dirigenta (Válek), souvislost gesta a z ní plynoucí schopnost „táhnout“ i mimořádně pomalá tempa a obtížnou agogiku taktů dirigovaných „una battuta“, jakož i nutnost věcné formulace uměleckých myšlenek a požadavků při práci s tělesem (Bělohlávek) a mnoho, mnoho dalšího. Bez mých drahých učitelů by z mé umělecké praxe byl jen stín.  

Ondřej Vrabec, sir John Eliot Gardiner a Ivo Kahánek v covidovém Rudolfinu.

Váš profesní začátek vypadá jako sen, když jste se už v 17 letech stal členem hornové skupiny České filharmonie. Jaké to bylo zapadnout do umělecky špičkového, ale lidsky komplikovaného stohlavého tělesa? 

Hráči každého opravdu výjimečného orchestrálního tělesa dosti obezřetně střeží svůj společný interpretační styl a barevný profil. Když mezi ně nastoupí nový hráč, tím spíše na tak choulostivou a klíčovou pozici, jakou je první lesní roh, bude přirozeně pod drobnohledem. Já jsem v ČF začínal v době, kdy ve skupině ještě působily legendy jako Zdeněk Tylšar, Rudolf Beránek, Emanuel Hrdina nebo Zdeněk Divoký a každá změna v jejím personálním obsazení byla vnímána pomalu jako konec světa. Byl jsem bezpochyby řemeslně velmi dobře vybaven,  jinak bych v konkurzu stěží porazil mnohem starší ostřílené profesionály. Ale byla to má úplně první zkušenost ze skutečně ostrého provozu; skladby typu Mahlerových symfonií jsem tehdy neznal dokonce ani z nahrávek. A kolegové potřebovali, abych nasál co nejrychleji interpretační styl skupiny i celého orchestru a přestal se svou neotesanou individualitou  vyčnívat. Jistě, chybami se člověk učí – jenže v profesionálním provozu na to vážně není žádný  prostor… Tlak proto byl obrovský. Zatímco někteří orchestrální  kolegové mi umělecky a lidsky radili skoro co laskaví tatínkové, jiní se chovali daleko ostřeji a několik sociopatických jedinců dokonce dlouhodobě předvádělo jednání, které regulérně naplňovalo znaky, kterými dnes běžně vymezujeme pracovní a sociální šikanu. Došlo i na drobnou fyzickou inzultaci, aby byla ta škála metod pro přetváření uměleckého  a lidského profilu nového zelenáče kompletní.. Nejúsměvnější na tom však bylo, že se ti největší experti na lesní roh rekrutovali  napříč celým orchestrem, nejlépe pak z bezvýznamných tutti pozic. Ostatně, zásobu podobných zkušeností má snad každý kolega, který ve starší době nastupoval na některou klíčovou pozici. A v jiných orchestrech tomu bylo nejinak.  Za všechny bych jmenoval kolegu Jana Vobořila, který si „užil“ ještě o dost více než já a do České filharmonie kvůli škarohlídům dělal konkurz vlastně dvakrát. Dnes žijeme v úplně jiné době a člověk už se pomalu musí bát studentovi něco vytknout… To, že jsem do filharmonie přišel jako značně sebevědomý a trochu nevycválaný sedmnáctiletý „klacek“  mi situaci na jednu stranu sice dost ztěžovalo, na stranu druhou jsem ale tento velký tlak dokázal troufale a občas i nevybíravě odrážet a dodnes ustát.

Foto Petr Chodura

Hornová sekce patří podle mě v tomto orchestru k nejlepším. Obligátní otázka – existuje něco jako český zvuk lesního rohu? 

Specifický zvuk skupiny lesních rohů filharmonie zásadním způsobem modelují dva faktory. Jednak akustika Rudolfina, které zrovna nesluší méně kompaktní a do široka rozložená, či snad přímo „rozteklá“ barva tónu, jaká je v oblibě například u hráčů v USA a jakou lze bez úhony hrát třeba v německých či japonských sálech. Vždy říkám, že lesní roh má znít přesně na půli cesty mezi trombonem a tubou. Tuba disponuje celou plejádou teplých barev, zvuk je do široka rozprostřený, ale chybí mu zpravidla ono pevné, dobře ohraničené jádro. Má tendenci ostatní nástroje orchestru „obalovat“, či je ve své barvě přímo „utápět“. Trombonu sice tato zvuková  šíře a teplota trochu chybí, ale jeho dokonale ohraničené tónové jádro umí orchestr skvěle a bez násilí penetrovat a dává zvuku žesťů potřebnou konturu. Barevný profil horny musí být přesně mezi těmito dvěma souputníky. Hráč nadto musí být schopen svůj zvuk posouvat blíže  k jednomu či k druhému pólu-podle toho, s jakými nástroji se má barevně pojit. Lesní roh jako jediný žesťový nástroj orchestru totiž nepřetržitě střídá úseky spoluhry s žesťovou, dřevěnou i smyčcovou harmonií. Hornisté vůbec mají ze všech žesťařů v partech nejméně pauz-stačí letmý pohled do většiny partitur… To vše klade velké nároky na barevnou přizpůsobivost. A zde se dostáváme k druhému faktoru, který ovlivňuje zvuk lesních rohů České filharmonie. Tónová barva zdejších smyčců je teplejší a tmavší než u světové konkurence, ale v případě dechové harmonie je tomu právě naopak – kvůli akustice Rudolfina hrají naši kolegové jasnějšími, svítivějšími barvami, které se do sálu lépe nesou a napomáhají artikulaci.

Co se týče úspěchů české hornové školy, na někdejší přeslavná léta silné brněnské líhně profesorů Šolce a Psoty jsme v plném rozsahu upřímně dosud nenavázali.  Stále se však u nás rodí čas od času výjimečné individuality, které štafetu dobrého jména české školy dále hrdě nesou, přestože v plošném náhledu na herní standard za světem kvůli zastarávající a nesystematizované metodice spíše pokulháváme.

Čekal bych, že budete hrát na francouzský, německý nebo americký nástroj. Hrajete ale na český lesní roh. Jaký je jeho příběh?

Po nějakých 27 letech koncertování na asi sedmi exemplářích slavného modelu 103 německé firmy Alexander se mi splnil sen – vrátil jsem se k české značce Josef Lídl, na kterou jsem svou uměleckou dráhu (jako i většina mých kolegů) začínal.  Ovšem za tu dlouhou dobu jsem se nezměnil jenom já – kdysi byla „Lídlovka“ vynikajícím studentským, snad i poloprofesionálním nástrojem. Dnešní lesní roh LHR 883 „Tribute, model Ondřej Vrabec“ je naprosto exkluzivním výrobkem, který snese plné srovnání s mezinárodní produkcí a alespoň dle mých zkušeností německého konkurenta herním komfortem v orchestru dokonce předčí. Navíc za cenu minimálně o 2000 euro nižší, což už je velký argument pro orchestry s menším rozpočtem. Jak už to bývá, za znovuzrozením historické značky stojí sen a podnikatelská odvaha. Projevil ji Luboš Hlavatý, někdejší trombonista, který slavné jméno po zkrachovalé brněnské továrně odkoupil, převedl pod křídla velkého německého koncernu Arnold Stoelzel, vrátil nesmírně šikovným řemeslníkům práci a vytyčuje chytrými obchodními tahy společnou novou budoucnost. Nástroje se nyní vyrábějí v Hradci Králové, v někdejší manufaktuře jiné slavné firmy – J. V. Červený. Jsem opravdu nesmírně rád, že mě Luboš oslovil, abych ve vzduchoprázdnu covidových let pomohl tento skvělý nástroj stvořit. Jsem nyní hrdým uživatelem ryze českého nástroje, který mi vyhovuje jako doposud žádný jiný. Nadále také působím jako „testovací pilot“ značky – všechny nově vyrobené nástroje této vrcholné série důkladně přehrávám, finalizuji, konfiguruji a signuji. S potěšením sleduji zájem, který tento nástroj již stihl vzbudit v Japonsku a USA.

Pod pojmem učitel si většinou představím Komenského. Jistě byste neučil, kdyby vás to nebavilo.  Jaký jste učitel a jací jsou lidé, kteří studují lesní roh?

Učím tak, jak mluvím, jak žiju, jak sám cvičím a jak vedu zkoušky jako dirigent – rychle, snad až překotně, někdy trochu chaoticky, ale vždy maximálně efektivně a přímočaře. Jak říkají v severomoravské metropoli– bo nemám čas… Jsem takový učitel chirurg – nepatlám se s berličkami, mastičkami, modlitbičkami a dobrou vírou v mocnou hojivou sílu plynoucího času. Hned beru skalpel a řežu do každé fistule a vředu, nezřídka rovnou amputuji. Studenti mé tempo a bezelstnou  přímočarost někdy zprvu těžko vydýchávají, ale jakmile pochopí, že jsem veden upřímnou motivací jim pomoci co nejdříve, dříve či později naskočí na podobnou vlnu a obrovsky zrychlí styl své práce. Je tak důležité, aby studenti pracovali efektivně a raději čtvrt hodiny hloubali nad technickými důvody svého interpretačního problému, než aby jej hodiny zbytečně a bez výsledku přehrávali dokola! Ve hře na lesní roh neexistuje (kromě neviditelných svalových zranění-tzv. přehraného nátisku) v podstatě nic, co by nebylo možno metodicky analyzovat a efektivně hned začít řešit! 99 procent těžkostí  má prapůvod v nesprávné herní technice, v dýchání, kontrole hrdla, postoji, jazykové technice, uvolněnosti těla a výrazně též v psychice… K tomuto poněkud expresnímu pedagogickému přístupu mě vede má vlastní zkušenost – jako student konzervatoře jsem trávil denně osm hodin v cvičebně. Jako dítěti na ZUŠ mi rovnou dali od školy klíč, aby za mnou po večerech nemuseli chodit zamykat. A když jsem se připravoval na přijímací zkoušky na konzervatoř, chodil jsem vytrubovat do sousední základní školy. Rodiče mi to tam s ředitelem školy domluvili-tak dlouho do večera v paneláku totiž cvičit rozhodně nešlo. Ale dnes toho všeho ztraceného času spíše lituji – kolik věcí jsem si kvůli tomu nechal utéct… Cvičím nyní maximálně 60- 90 minut denně a dosahuji přitom dokonce lepších výsledků. Jak jen to jde, na hornu nesahám vůbec. Mám již spolehlivě ověřeno, že za nějakých 5-8 dní své cvičební metody se dostanu zpět do plné formy a mohu opět bez obav naskočit do symfonického provozu. Ovšem je potřeba přiznat, že můj dnešní styl cvičení je hodně velká jízda, která by mladému nezkušenému adeptovi spíše ublížila. Hraji totiž nonstop fyzicky nejextrémnější etudy hornové literatury vůbec, které prokládám skladbami trochu mírnějšími – na uvolnění, když už nátiskově nevládnu. Ovšem tyto „mírné“ skladby jsou například violoncellové suity Johana Sebastiana Bacha… Za hodinu až hodinu a půl pak logicky mám, jak trefně říkají žesťaři, „úplně vyprodáno“.

Hornisté všude na světě jsou jako rodina. Sdílíme překrásné prokletí a všechny ty těžkosti, kterým při hře na náš víceméně invalidní nástroj čelíme, nás zřejmě nějak sjednocují. Proto více než jako žáky vnímáme všechen ten náš hornový dorost jako kolegy, ostatně se s nimi na pódiích neustále potkáváme. Dělají nám právem radost a jejich um už nyní dává naději, že hrabětem Šporkem založená linie v Čechách hned tak nevymře ani po meči ani po přeslici.

Jako hornista i dirigent máte zkušenosti z řady soutěží. Měly pro vás smysl a mají obecně smysl „boje“  mezi hudebníky?

Dle mého názoru jsou hudební soutěže dobré ve dvou ohledech. Dlouhodobá soustředěná příprava každého adepta technicky významně posune vpřed, posílí jeho psychickou odolnost na pódiu a také zdravou rutinu. Prakticky jen vítězstvím ve významné mezinárodní soutěži na sebe může mladý neznámý umělec široce upozornit a eventuálně získat dobré agenturní zastoupení.

Mimo těchto vět mohu o soutěžích dále prohlásit jen tolik, že je v jádru nenávidím a považuji je za zabijáky skutečné podstaty a bezelstné krásy hudby. Kdyby sportovci na mistrovství světa a olympijských hrách soutěžili bez honorářů, jen pro čest jako ve starověkém Řecku, neexistoval by doping ani nesportovní jednání, sobectví a nelaskavost k soupeři. Hudební soutěže podobně dělají z hudby a umělců obchodní artikl a cirkusovou disciplínu, ve které vítězí především neomylní roboti. Hraje se o stále závratnější peníze a nepřiměřeně strmé kariérové starty. Přirozeně se tak nehraje vždy jen fér… V zákulisí soutěží se často skrývá mnoho špinavostí, zákeřné fauly či naopak podivně symbiotické jednání zainteresovaných porotců/pedagogů, lobbing agentur… Kdo říká, že lžu a že se to alespoň příležitostně neděje, ten v porotě významné mezinárodní soutěže nikdy neseděl.  Z podstaty je navíc hodnocení každého uměleckého výkonu naprosto subjektivním a tak na jednoho radostného vítěze nevyhnutelně připadne mnoho více či méně nespravedlivě ponížených a zklamaných skvělých talentů.

Sólový hornový repertoár nemá kvantitu klavíru a houslí, nicméně moderní a současná hudba nabízí myslím řadu zajímavých titulů a vy se jim podle času hodně věnujete. Jaká hudba vás baví nejvíc?

Miluji interpretační výzvy a baví mě bořit své osobní limity obecně. Navíc je tak vzrušující pozorovat opravdu zblízka, jak se rodí nové umělecké dílo, nebo na jeho vzniku s autorem dokonce aktivně spolupracovat! Nikdy jsem proto neodmítl možnost premiérovat novou skladbu a ani tak v budoucnu neučiním. Měl jsem tu čest uvést v koncertní život neuvěřitelné množství hudebních děl. Vždyť jen dedikovaných koncertů pro lesní roh s doprovodem symfonického orchestru mám hned sedm, několik dalších pak věnovaných komornímu orchestru. Autoři všech možných národností pro mě napsali vyšší desítky komorních skladeb v nejrůznějších nástrojových kombinacích. Měl jsem tu čest premiérovat také 3 opery a mnoho orchestrálních skladeb. Řídím se však důsledně jedním pravidlem – jakkoli mohu mít svůj osobní vkus, preference a oblíbené autory, nikdy prováděné skladby a soudobé tvůrce nehodnotím. Jsem jen pouhý interpret a mou povinností je udělat naprosté maximum pro pochopení partitury díla a jeho vzorné provedení. Nepřísluší mi cokoli hodnotit, to může učinit jen historie…  Hrozně nerad bych se totiž jednou ocitl v kůži Nikolaje Rubinsteina.

Přehoďme výhybku. Dirigování už asi zabírá větší část vašeho hudebního života. V krocích jste se vypracoval v nepřehlédnutelnou osobnost, i když jsem měl kdysi pocit, že váš domovský orchestr zrovna neplanul nadšením z vašeho přerodu v dirigenta. Jednu z kotev máte v  Japonsku.

Japonsko je v podstatě mým druhým domovem. Mimo cest s Českou filharmonií létám do Japonska prakticky každé léto s manželkou a dcerkou za prarodiči. Je proto asi přirozené, že tam mám také mnoho přátel, kolegů a uměleckých vazeb. Dirigentské příležitosti v Japonsku sice zvolna přibývají a nabývají na významu, ale dosud je mým hlavním těžištěm působnosti v této zemi především pedagogická činnost.

Vozíváte do Japonska kromě partitur a možná tabletu i lesní roh? 

Jsem staromódní, tablet si u mě neškrtne – s papírem jsem se narodil a s papírem taky umřu. Kvůli četným partiturám proto obvykle musíme tahat jeden kufr navíc. Horna se mnou jezdí pokaždé – těžko bych mohl den dva po příletu naskočit zpátky do provozu ve filharmonii, kdybych celé léto necvičil…

Občas jste dirigoval operu. V podstatě je to jiná práce než koncertní sál, protože v divadle je  dirigent sluhou, v lepším případě partnerem.

Operní praxe se v mém případě datuje především do minulosti. Jsem za ni vděčný a odborná kritika mé výsledky tehdy hodnotila dokonce velmi pozitivně, ale práce operního dirigenta se s mým naturelem bohužel spíše míjí. Upřímně řečeno na tomto poli pro sebe nespatřuji skoro žádnou budoucnost. Zkoušet náročné tři týdny nějakou operu stále znovu od nuly a ještě na veřejné generálce vidět v orchestru na klíčových židlích sedět opět naprosto nové tváře hrající své party drze z listu, na to já prostě nemám potřebné nervy a dostatečně fluidní zodpovědnost. Vyrostl jsem v symfonickém provozu, znám skrznaskrz jeho pravidla a je mi tam nejlépe. Po „našem“ se dílo musí nesrovnatelně rychleji nazkoušet a to s jedním týmem. K obměně obsazení může dojít jen z opravdu vážných důvodů, například nemoci. Plus minus v zamýšlených uměleckých intencích pak program společně odvedeme při jednom či více koncertech. Člověk za sebou vidí nějakou progresi, všechno to vynaložené úsilí ve zkouškách dává hmatatelný smysl a výsledek i rizika lze relativně přesně odhadnout. Opera bezpochyby přináší magické momenty symbiózy všech uměleckých složek a je to z hlediska dirigentského řemesla bez diskuze ta nejnáročnější třída. Ovšem je to pole pro dirigenta-střelce, kterému nevadí všudypřítomný kompromis, častá improvizace a věčná variabilita umělecké úrovně produkce. Mně taková práce upřímně nevyhovuje..  

Máte také silnou domácí kotvu. Jste šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru, tělesa s úctyhodnou historií, ale nejistou současností, protože bojuje o svou budoucnost. V jaké je teď situaci, s jakou koncepcí jsi tam přišel a jak se ti daří ji uvádět v život?

Vaše  otázka mě nejdřív trochu popudila, ale jsem vlastně rád, že se takto ptáte. Karlovarský symfonický orchestr si před zhruba jednou dekádou prošel nesmírně složitým obdobím, kdy člověk v běžném bulváru mohl číst senzační zprávy o tom, jak se tam lidé mlátí futrály od flétny a navzájem se vláčí po soudech… Lidé mají orchestr takto zaškatulkovaný bohužel dodnes. Přitom nejpozději v době působení mého předchůdce Jana Kučery došlo k zásadní stabilizaci tělesa. Orchestr má dnes zcela mimořádně semknutý kolektiv, dobrou podporu města, plné sály, poměrně vyrovnaný rozpočet a uměleckou úroveň o několik řádů vyšší, než mnozí očekávají. Jsem velice hrdý, že mohu tomuto tělesu šéfovat a práce s ním mě obrovsky naplňuje. Karlovarští na pódiu dirigentovi mnohem více dávají, než berou, hrají s obrovskou chutí a nasazením. Hostující umělci toto mé přesvědčení spontánními reakcemi opakovaně potvrzují.

Základní pilíř mé koncepce je od začátku a všude stejný – dělat maximum pro umělecký výsledek a ideálně vždy o kus více. S okamžikem mého nástupu začalo v provozu orchestru platit několik novot– vyjma vánočního a novoročního koncertu se veškeré koncerty pod mým vedením zkouší první den v režimu dělených zkoušek. Technicky vlastně tak jedna zkouška přibyla, aniž by ale narostl počet týdenních frekvencí na hlavu. Tento přístup nám dovoluje jít do mnohem větší hloubky a drobnějších detailů při studiu děl. Nácvik v sekcích  přispívá též k zvukové a intonační kultuře tělesa. Naprostou většinu koncertů nyní vlastními silami a technikou profesionálně nahráváme. Záznamy jsou všem členům orchestru kdykoli přístupné online – zpětná kontrola je pro nás výkonné umělce nesmírně důležitá! Navíc takto dokumentujeme a archivujeme výtečné výkony tělesa pro budoucnost. Víš navíc jistě velmi dobře sám, jak mikrofony na pódiu hudebníky obecně dokážou aktivovat…  Velkou pozornost věnuji také dramaturgii-snažím se orchestru předkládat realistické, ale současně dostatečně ambiciózní umělecké výzvy. Některé mé programy bývají sice velice náročné na přípravu a koncentraci hráčů, ale nahrávky dokládají, že se s nimi orchestr zatím vždy velmi odvážně popasoval. Neohráváme tu ostatně osvědčené a stále stejné kusy, hledáme přenádhernou, trochu opomíjenou a orchestru méně známou hudbu. V našich programech se objevují také mnohá náročná stěžejní díla 20. století. Jsem nesmírně rád, že orchestr taková pestrá dramaturgie zjevně baví a že ji oceňují i naši abonenti.

Spustili jsme také vlastní originální koncept dirigentské soutěže na podporu domácích adeptů, který letos poběží již druhým rokem. I mezi sólisty „svých“ programů zvu výhradně domácí talenty, často z okruhu těch ještě plně neobjevených. Další plány a nápady, nezřídka i lehce nerealistické mezitím zrají v mé hlavě. S obrovskou vděčností kvituji vstřícnost orchestru i jeho manažerského týmu, bez které by se nic z výše jmenovaného nemohlo stát skutečností. 

Nevím, jste-li životní optimista, ale jste jím ohledně Varů?

Bezpochyby! I kdybych měl v čele tělesa stát jenom do dnešního dne, byla to stěžejní zkušenost a srdeční záležitost mé kariéry. Tenhle orchestr jsem si zamiloval napoprvé už před mnoha lety. Doufám, že ho ti, kteří kormidlují naši společnou českou vratkou bárku zachovají zodpovědně i pro budoucí generace!

Není to příznačné, že Karlovarský filmový festival vzkvétá a bobtná penězi a orchestr a hudební perla tohoto lázeňského města si možná říkává, že každý rok je vítězství?

Do pozadí financování festivalu detailně nevidím… Tuším však, že stojí na jiných základech, než na jakých stojí rozpočet KSO. Upřímně se zeptám (a střelím tak trochu do vlastního hnízda) – který orchestr v ČR, snad vyjma štědře subvencovaných institucí České filharmonie a Národního divadla dnes vlastně neživoří??

Začal tradiční Rok české hudby. Bude v Karlových Varech nějaká response? 

Ano, veškeré programy naší jubilejní 190. sezony plánuji s vědomím tohoto svátečního výročí. Věřím, že mnohé tituly naší budoucí koncertní brožury překvapí…

Mám pocit, že vám byl blízký Jiří Bělohlávek. Co jste od něho nasál a jaký to byl šéf České filharmonie? 

Popisovat vlastními slovy superlativní kvality Jiřího Bělohlávka by bylo nošením dříví do lesa, jsou laické i odborné veřejnosti více než dobře známy. Na jeho práci s Českou filharmonií jsem oceňoval hlavně obrovskou pozornost k detailu a dokonale transparentnímu zvuku. Málokdo dokázal tak jako on zajistit, aby skutečně každá podstatná linka v partituře byla za všech okolností dokonale slyšet. To byl za šéfovského období Jiřího Bělohlávka nepřekročitelný zákon a filharmonie z jeho někdejší přísnosti na tomto poli těží dodnes. Pro mne jako hráče to sice občas znamenalo docela mnoho stresu navíc, riskovat a chodit až za hranici, kdy hrozilo, že se tvůj zvuk zlomí, nebo nebude ladit. Ale výsledek vždy stál za to. Navíc ty do té doby spíše ojedinělé sluchové zážitky zásadně ovlivnily mou vlastní dirigentskou práci,  často jsem nasazení a emoce v interpretaci  zaměňoval za sílu. Dnes jsem díky škole Jiřího Bělohlávka daleko opatrnější a ke plasticitě zvuku pozornější. Dodnes také nosím v paměti jeho úchvatné kreace při interpretaci Bohuslava Martinů, doslova historicky vzorové. Je velká škoda, že nás opustil tak předčasně…

Váš život jistě není jen lesní roh a taktovka. Co vás baví mimo hudbu?

Dnes je pro mě středobodem vesmíru moje dcerka Julinka. Dokud jsem se netěšil z tohoto Božího zázraku a nebyl pod tlakem mého současného pracovního nasazení, investoval jsem mnoho času do velice širokého pole více či méně profesionálně pojímaných koníčků. Cestoval jsem například po vinařských oblastech světa, pomáhal zprostředkovat importy některých unikátních vín do ČR, přispěl pár články do známých vinařských časopisů a spravoval svůj vlastní web o víně. Pokoušel jsem se též složit degustátorské zkoušky mezinárodní třídy a  marně snil o příležitostné kariéře degustátora na vinařských soutěžích. Nějaký čas jsem úspěšně brigádničil v jedné prestižní pražské restauraci s vinotékou jako sommeliér. Bavila mne i fotografie – zhotovil jsem mnoho portrétů kolegům hudebníkům, kteří je pak používali pro své koncertní programy. Jako zvukař nebo hudební režisér jsem se podílel na realizaci četných CD – ostatně naprostá většina mých vlastních komorních a sólových nahrávek vznikla díky vlastnictví profesionálního nahrávacího vybavení ve vlastní technické produkci. Je vtipné, že jako hornistu mě BBC Music Magazine v recenzi mého nejnovějšího komorního CD ocenil čtyřmi hvězdičkami (což je na standard tohoto časopisu výborný výsledek), ale jako zvukař jsem obdržel hvězdiček rovnou pět. Na svém digitálním úložišti mám na stovky vlastnoručně pořízených živých záznamů a další každý měsíc přibývají… Tento koníček už se mnou asi zůstane navždy, ostatně i posluchači KSO mě mohou často vidět, jak v pauze koncertů upravuji postavení mikrofonů na pódiu.

Je vám 45 let, možná mezistupeň, kdy člověk může rekapitulovat a zároveň zvažovat, co udělá s dalším životem.  

Chtěl bych se naučit více odpočívat, ale my už to máme po maminčině linii prostě jinak… Mé úvahy o budoucím profesním směřování trochu brzdí určitý patový stav, ve kterém se již léta nacházím. Pedagogická práce mi bere hrozně moc času a neuživí mne ani částečně. Jenže mne baví a cítím také zodpovědnost za své studenty, kterým nechci uprostřed jejich studia z katedry zbaběle utéci. V České filharmonii jistě nemohu hrát vrcholovým stylem až do smrti, ale protože sám živím rodinu, nemohu bezpečnou a umělecky hodnotnou pozici opustit dokud se pro mne nestane opravdu bezpečným přístavem jen obor dirigování. Jenže jak dokládají četné zkušenosti mnoha kolegů dirigentů, kteří byli dříve též úspěšnými instrumentalisty (za všechny jmenuji Zbyňka Müllera a Tomáše Braunera), bez opuštění instrumentálního oboru k nějakému překotnému rozvoji dirigentské kariéry ani nedojde. Je to tedy docela složité dilema. Kdybych byl svobodný mladík, vyřešil bych jej snadno a rychle, ale ve 45 letech, s rodinou na krku bláznivě riskuj svou budoucnost… Opravdu významné pomocné laso mi hodilo nynější angažmá ve Varech. Vyslalo pádný důkaz, že jsem při své hyperaktivitě schopen plnohodnotně vykonávat pozici šéfa i přes své angažmá ve filharmonii (v minulosti totiž právě pro tyto obavy padly úvahy o mé možné kandidatuře na šéfovskou pozici hned ve dvou významných českých orchestrech…). Též mi dovolilo opustit mnoho vedlejších závazků, které jsem musel vydržovat  kvůli přivýdělku. Nyní se mohu skutečně plnohodnotně soustředit „jen“ na své tři obory.

Občas při loučení položím člověku, jehož si vážím otázku – máte nějakou myšlenku, která vás provází životem?

Snažím se, aby se za mě mé svědomí nemuselo v budoucnu stydět.