„Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris – Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“
Moje úvaha by mohla mít k citaci z knihy Genesis, některými novináři notně zprofanované, podtitul: Apollónův harém a biblické memento. Občas si člověk ve shonu života na biblická slova vzpomene, například v umění jsem to měl s odchody malíře Rady, pěvkyně a herečky Červené, dirigentů Bělohlávka, Kubelíka a Peška, houslistů Suka a Vlacha, klavíristy Moravce, cellisty Kohouta, publicistů Freemanové, Matznera, Pilky… Kupodivu mě to napadá jako memento i u hudebníků v plné síle – mladého cellisty Viléma Vlčka, Magdaleny Kožené, jež nepřehlédnutelně oslavila padesátiny, osmdesátníka Johna Eliota Gardinera, jemuž zásluhy už nikdo neodejme a který úspěšně bojuje nejen s věkem, ale i s mnohem mladší a občas kreativnější konkurencí.
Disputace o symbolismu pomíjejícnosti, věčnosti, principech nadpozemskosti by se mohla vést v souvislosti étosem pražských Letních slavností staré hudby 2023. Tvůrkyně festivalu se totiž obklopily múzami, jež inspirovaly nejen umělce renesance a baroka, ale dalších epoch uměleckého všehomíra.
První je Polyhymnia – antická patronka hymnického básnictví. Erató je múzou milostného básnictví a milostných písní, symbolická objevitelka erotického básnictví a tance. Křesťanským protipólem (možná doplňkem) je Caritas, nebo spíše agapé (?). („Sblížení technik i stylů světské a chrámové hudby – sblížení a vzájemné obohacení, jež zrcadlí duchovní kvas a zjitřenou spiritualitu“ [baroka] snad nevíce vyjadřuje ve své době ultramoderní stile recitativo a můj barokní favorit – Claudio Monteverdi.)
Festivalový parnas však nereprezentuje jen umění pod ochranou Polyhymnie, ale symbolicky i Uranie a Melpomené, múz astronomie a tragédie. A patří sem samozřejmě nepřehlédnutelná Terpsichoré, múza tance. (Tanec byl pro renesanční i barokní šlechtu, a jistě nejen pro ni, společenskou radostí.) Z pohledu čtenáře Harmonie je hodná zvýšené pozornosti Euterpé, dcera nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Je totiž múzou hudby… Pro múzický festivalový parnas byl však meeting múz málo, a tak vytáhl největší nebeský trumf – Apollóna; syna plodného Dia a Lété (dvojče bohyně Artemis, později dvojjediný Hélios, možná i proto vhodná záminka pro patetický sluneční mýtus některých pozemských vladařů). Mýtický Apollón vlastně ovládal vše – světlo, slunce, zdraví, umění, básnictví, lukostřelbu, věštění, tanec, rozum, mor… A jako bonus šéfoval múzám. Pozemským festivalovým konduktem je bájný Orfeo, syn múzy epického básnictví Kalliopé a boha Apollóna. Nicméně i nad múzami a pohanskými bohy je z mého pohledu symbolický stín mementa z Genesis. Memento „v prach se obrátíš“ se mi připomíná často. Například umění bývá v pátém pražském obvodu spjato s památkou první kategorie – Bertramkou. („Wolfík“ Mozart však na nebesích jistojistě úpí nad současným smutným stavem vily, jež se blíží rozkladu.)… Švédskou ulici v části Na Hřebenkách měla kulturní veřejnost spjatu se jmény Karel Poláček a Jakub Arbes. V čísle popisném 107/39, které nově zdobí pamětní deska, padesát let žili basista Eduard Haken, u veřejnosti pevně propojen s Vodníkem a Kecalem, a herečka Marie Glázrová, mimo jiné hubatá vdova Kubátová v pohádce Byl jednou jeden král nebo Molnárová v Kočičí hře. „Prach“ obou manželů je díky nahrávkám nadčasový. Bertramce se zatím pár let vyhněte, ale Hřebenka doporučuji.
