Silvestr a první den nového roku se většinou slaví optimisticky a vesele. Nedávný konec roku a začátek roku nového tomu bylo poněkud jinak. Slyšel a viděl jsem dvě zajímavá, rozdílná pojetí.

Pražští komorní sólisté nabídli Silvestr, jaký nepamatuji – prolínal se stín vraždění na FF UK s programem, který měl daleko do obligátního bujarého juchání. Vrcholem pak byla zajímavá premiéra. V pražském kostele sv. Šimona a Judy vše propojila živá a nakažlivě upřímná moderace Radka Baboráka, který je uměleckým vedoucím orchestru s velkou historií, jenž fénixovsky povstal z prachu zapomnění a hraje díky němu a obsazení skvěle – technicky i srdcem. 

Bachův Braniborský koncert G dur byl sice „neautentickým“ (což je však v naší době pravá autentičnost?) pohledem 21. století, ale publikum si získalo uvolněné muzicírování. Nicméně i Ars rediviva z minulého režimu byla stylově zajímavější. Kouzelným bonbonkem bylo Paganiniho Concertino pro lesní roh, fagot a smyčce, melodická selanka, jíž skvěle zahrálo duo Radek Baborák – Michaela Špačková.  Zákonitě mě však napadlo, že Paganini-skladatel měl hodně daleko do úrovně Rossiniho. Půvabným odlehčením bylo Coplandovo Rodeo, jež mělo švih a potřebnou přesnost. Dojemné byly Chasidské písně Lva Kogana, které dirigent báječně připravil.

PKS přijali několik nováčků. Jedním z nich je houslista Matteo Hager. Vedle studia houslí se pokouší o kompozici. Skladba Threnody pro klavír, housle  a smyčcový kvartet ukázala, že k pozici renomovaného skladatele jej čeká dlouhá cesta. Vytvořil poslouchatelnou hudební plástev (výborný klavírní podkres Nikol Bókové), která by byla dobrým školním cvičením. Záměr aby mladí vzdali čest mladým byl sympatický, jen měl pan Baborák zvolit jiné dílo, například Janáčkovo Putování dušičky. Nicméně  kvalitativní vzestup pana Hagera-houslisty mě potěšil. Od roku 2020, kdy hrál na „masterclassu“ Václava Hudečka na festivalu Dvořákova Praha, udělal velký kus práce. Silvestrovským osvěžením byly Bartókovy Rumunské lidové tance, které jsem slyšel v klavírní verzi, úpravě pro smyčcový kvartet i pro velký orchestr. Verze pro komorní orchestr mi přišla pro daný prostor jako ideální a byla vzorově provedena.

Vrcholem koncertu byla světová premiéra cyklu Her Country (Její Vlast) mladé skladatelky a pianistky Nikol Bókové. Šest částí mělo korelovat s Mou vlastí Bedřicha Smetany. U Bókové to jsou High Kastle, River, Milada, Darkov, From Bohemia’s Woods and Fields, Home. Obsah cyklu komentovala skladatelka před premiérou takto:  „Přestože je téměř celá kompozice nová a vytvořená ve světě individuálního hudebního jazyka, v částech High Castle a River se objevují drobné citace motivů, záměrné odkazy a hudební hříčky či inspirace jednotlivými částmi Smetanova Vyšehradu a Vltavy. Obsah dalších částí autorka zvolila podle vlastního úsudku, ať už z popudu historické významnosti (jméno Šárka v její kompozici nahradí jméno Milada), tak z popudů současnějších, kdy část Tábor v Her Country nahradí Darkov (skladba inspirovaná ostravsko-karvinskými doly, které jsou signifikantní součástí tamního života, a které Nikol poznala blíže, jelikož její otec až do své smrti pracoval v dole Darkov jako důlní záchranář). Kontrastem k těmto dvěma závažným částem bude From Bohemia’s Woods and Fields, hudba spjatá s láskou k přírodě, a finální část Home, jež bude zhudebněním lásky k domovu – k rodné vlasti.“ Nikol Bóková sice prezentuje tuto hudbu jako „hommage“, výraz úcty ke Smetanově hudbě, ale  k mému překvapení je inspirace Smetanou spíše metafyzická. Pravda, v prvních dvou částech pracuje s incipity Mé vlasti, ale jsou jen výchozí body. Naštěstí je její hudba naprosto svébytná, bez jakéhokoli nádechu eklekticismu. Je v ní neskutečný příval invence, fantazie, prolínání četných nálad. Nesmírně poutavá reflexe modly české hudby. (Mimochodem pozoruhodný byl výkon Bókové-pianistky a participace mezzosopranistky Belly Adamové!)  Při tomto prvním „světovém“ poslechu mi přišlo, že daleko překonává českou upjatost a vzývání litomyšlského génia. O jinakosti kompozice mladé české skladatelky svědčí i její atmosféra. Jestliže Smetana nabízí vedle drama a vlasteneckých symbolů i radost a naději, Bóková spíše postromantickou melancholii a metamorfózu paradigmat lidského života, což je pro současnou generaci Z typické. Pro mě to byl jeden z nejsilnějších hudebních prožitků roku 2023.

Novoroční koncert České filharmonie byl hlavně reflexí naší vlasti. Myšlenkou, která určovala program slavnostního programu, který přenášela z Rudolfina Česká televize, bylo totiž otevření Roku české hudby 2024; proto patetický úvodní proslov ministra kultury. Průvodcem byl nesmrtelný Marek Eben, jehož moderace s kolísající mírou vtipu však naznačila, že jeho hvězdné doby jsou minulostí. Ocenil jsem změnu programu, kdy dirigent Jakub Hrůša a orchestr vzdali decentní poctu obětí masového vraha z 21. prosince na FF UK. Místo původně naplánované předehry z Prodané nevěsty zaznělo Dvořákovo Nokturno H dur a rád zdůrazňuji, že jsem dosud neslyšel lepší provedení.  Po dlouhé době jsem od filharmonie slyšel skutečné pianissimo. Byl to velký zážitek! Dvakrát se sólově představil koncertní mistr domácího orchestru Jiří Vodička. Dva slavné Dvořákovy kusy – Romanci a Mazurek – zahrál výtečně… Jsem možná přílišný konzervativec, ale jeho oblečení mi přišlo po úvodním Nokturnu hodně triviální a pod mírou přijatelnosti, i když nejspíš na teenagery silně zapůsobil. Už jsem viděl houslistu v koženém outfitu, v kovbojských botách, s odhalenou hrudí, s kloboukem nebo v barevném saku, ale v košili s kšandami ještě nikoliv. Ale vše je jednou poprvé a kšandy se mezi umělci klasické hudby třeba ujmou jako nová móda 21. století. Orchestrální kusy byly vesměs zahrány vzorově a pan dirigent orchestr viditelně inspiroval a vizuálně kouzlil.  Jak jej ale znám, určitě tomu předcházela velmi pečlivá a detailní příprava. Přes moderátorův oslí můstek vlakového zdůvodnění jsem nepochopil, proč na oslavě zahájení Roku české hudby musela být tečkou Gerschwinova Rapsodie v modrém, i když orchestr, zvláště pak klarinetista, byl rád. Jestli to bylo kvůli zapojení mocného ženského prvku v osobě velmi dobře hrající klavíristky Olgy Kern, pak je to hodně slabý důvod. Kdybych byl dramaturgem České filharmonie, jakože jím naštěstí nejsem, bonbonkem a sympatickým gestem by byl skvělý pochod V nový život Josefa Suka, který by akcentem na mládí symbolicky večer zarámoval. Navíc by tím náš vůdčí orchestr připomněl a vzdal čest XVII. Všesokolskému sletu 2024.

Jako celek to bylo velmi dobré zahájení nového roku. Rozhodně vydařenější a posilující život než Novoroční koncert Vídeňské filharmonie. Praha měla lepšího dirigenta a program, Vídeň lepší květinovou výzdobu Zlatého sálu Musikvereinu.