Letošní nedožité 99. výročí narození vynikající cembalistky Zuzany Růžičkové připomněl 13. ledna koncert v Sukově síni Rudolfina. Nadační fond Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové výborně propojil připomínku umění paní profesorky s kurátorem letošního ročníku Českého spolku pro komorní hudbu, cembalistou Mahanem Esfahanim, posledním žákem paní profesorky.
Fota Ivan Malý.
Program koncertu ČSKH ve spolupráci s Nadačním fondem byl pestrý a mladí sólisté, kteří se k Esfahaniho cembalu připojili, byli výborní, vesměs již známí a úspěšní umělci své generace. Výročí legendární umělkyně dostalo tedy spojením dvou institucí mimořádné kvality v dramaturgicky ambiciózním programu s výtečným virtuózním nastudování.
Nejprve zazněly Promenády pro flétnu, housle a cembalo, H 274, Bohuslava Martinů z roku 1939, kde se s cembalem Mahani Esfahaniho spojili flétnista Oto Reipich a houslista Milan Al-Ashab. Trio vynikajících umělců dalo čtyřvěté skladbě ještě radostný základ autora, který v létě 1938 opouštěl vlast s potěšením a myšlenkou na další návštěvu, aniž tušil, že tentokrát definitivně opouští milovanou vlast. Teprve v průběhu práce, dokončené v únoru 1939 krátce před nacistickou okupací 15. března, do ní promítl skladatel dramaticky se vyvíjející situaci v Československu po Mnichovské dohodě. 1. věta Poco allegro nabízí lehký, specifický kolorit flétny s cembalem, neobarokně laděné kompoziční prvky Al-Ashabových houslí a flétna Ivo Reipricha hýří brilancí. Adagio naznačuje v hlubokých tónech naléhavost, působivé flétnové sólo neztrácí na jímavosti. Hravé a vtipné Scherzando s rozevlátými houslemi nabízí krásně barevné sekvence, finální Poco allegro dýchá energií a výraznou flétnovou melodickou linkou, jež dílo uzavírá. Promenády stále patří k oblíbeným skladbám Martinů.
Poslední opera Richarda Strausse Capriccio byla uvedena v roce 1943, uprostřed války, v níž skladatel přes své významné postavení bojoval s neúprosnou židovskou otázkou. Rokokové téma opery nabídl židovský autor a přítel Stefan Zweig a soutěž Salieriho a Mozarta na vyzvání císaře Josefa II. byla pro skladatele příležitostí k rafinované stylizaci módní salonní hudby, která podobně jako v Růžovém kavalíru vyjadřovala karikaturu a satiru lidských vztahů. Esfahani dostal jedinečnou příležitost vyzdvihnout melodická taneční čísla, která v Capricciu mají provázet přímo na scéně housle, violoncello a cembalo. Tři tance – Passepied, Gigue a Gavotte uvedli renomovaný houslista Al-Ashab s výtečně disponovaným Mahanem Esfahanim a perspektivní violoncellistkou Anetou Šudákovou s nádherně vyzpívaným, tanečně stylizovaným romantickým výrazem. Straussova jemnost zde vynikala a zaujala krásou. Tři barokní tance se odlišovaly tempem a stylovostí, hravost Passepiedu byla ozdobena půvabnou melismatikou, přesně rozehrána byla typicky svižná a hezky plnokrevná gigue, pevné kontury dostala v pomalejším a méně ostrém rytmu gavotta.
Americký skladatel Henry Cowell (1897 – 1965) si vydobyl výjimečné postavení nejen jako skladatel a klavírista, ale především osobnost ovlivňující americkou hudbu a její autory přes polovinu 20. století. Kompoziční a interpretační techniky nabývaly na experimentální bohatosti díky neutuchající energii a kreativitě umělce, který sklízel obdiv i opovržení. Až dlouholeté věznění utlumilo Cowellovy aktivity, ale všechny nabyté zkušenosti přesto dokázal stále předávat a podporovat vše, co přispívalo k vývoji hudby i hudebníků. Kvartet pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo z roku 1954 patří do staršího, konzervativnějšího období, ale progresivní styl a polyharmonii již neopustil. Široká výrazová škála a expresivní technika naplnily vynikající interpretaci tohoto kvartetu, v němž cemballové glissando 1. věty Con moto – Allegro uváděly zpěvné ptačí trylky ve flétnovém partu, jež vedou violoncellové linky do hlubších a méně líbezných souzvuků. 2. větu Lento naopak zahájilo zadumané cello Anety Šudákové a kontrast vytvořily v pestrém sledu vysoké a hluboké linky cembala. Volná tempa v precizním podání a nezvyklé melodické intervaly podtrhovaly výtečné detaily ve flétně a cellu s přirozenou virtuozitou výborných sólistů. Také hoboj Barbory Trnčíkové dostal příležitost a vynikl v souznění s flétnou. Prokomponované party dechů i smyčců si celé kvarteto výborně užívalo.
Po přestávce se v sólové Sonátě pro cembalo Petra Ebena z roku 1988 představil Mahan Esfahani. (Kdysi ji u nás premiérovala nejznámější žákyně prof. Růžičkové Geidré Lukšaité Mrázková.) Kompozici obohatil skladatel o nezvyklé, leckdy i jazzové prvky, spodní akordy se rozběhly po celé klávesnici, měnily tóniny i rytmické sekvence. Ostrá tempa a zřetelná až překotná tempa či disonantní fráze se objevily u Petra Ebena nově a právě v první skladbě pro cembalo. Logicky ji tedy zařadil vynikající cembalista do programu a představil všechny možnosti svého nástroje k představení mimořádně širokého rejstříku tónového i zvukového. Experimentální kompoziční postupy a náročné rytmy se protkaly s bravurní interpretací a jednoznačně povýšily sólovou skladbu na vrchol večera.
V nádherném podání houslisty Milana Al-Ashaba dostalo cembalo podobně báječnou příležitost také v Sonátě pro housle a cembalo, op. 28, Viktora Kalabise z roku 1967, komponované na objednávku Zuzany Růžičkové a Josefa Suka. Výrazně zpěvný a vroucí tón houslí zde provázelo ve spodních tónech cembalo s energickou naléhavostí pod svítivými brilantními houslemi. Působivá kantiléna Al-Ashaba jakoby evokovala někdejší vystoupení Josefa Suka a rozezpívané cembalo v pevném podkresu zase Zuzanu Růžičkovou… Skladba plná virtuozity a mistrovské interpretace zaujala pestrostí a detailním podáním, houslový i cembalový part vyzněly zcela autenticky.
Závěr patřil španělské hudbě Manuela se Fally v Koncertu pro cembalo a pět nástrojů, v němž sólisté spojily své síly v úžasném souzvuku: housle Milana Al-Ashaba, flétna Oto Reipricha, violoncello Anety Šudákové, hoboj Barbory Trnčíkové i klarinet vynikající Anny Paulové. Každý ze sólistů již má vybudovanou uměleckou kariéru a o to krásnější a radostnější bylo společné muzicírování. Koncert reflektoval historii španělské hudby. S lehkou svižností a zpěvností rozehrál zvučnou plnokrevnou hudbu, která nejprve přecházela do vážnější, až vznešeně slavnostní melodie ve volnějším tempu. Pestré spojení barev všech nástrojů v precizní souhře přinášelo i nezvyklé, až disonantní prvky, v tempu a pestrosti ovšem neustále běžící kupředu a v hybnosti nabízející báječnou kompozici, nezatěžkanou a stále barevně měnivou skladbu, z níž se ozve krátce některý z nástrojů, aby se opět ponořil do radostného a vířícího souzvuku celého tělesa. Špičkoví interpreti dali zřetelně najevo radost z uvedení náročné skladby s možností uplatnění svých nástrojů v plném nasazení. Potěšení bylo samozřejmě také na straně publika.
Společný koncert Českého spolku pro komorní hudbu a Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové přinesl ještě tradiční ocenění, předávané každoročně nejlepšímu studentu HAMU. V Talichově salonku Rudolfina byla po koncertě předána cena Nadačního fondu za mimořádné výsledky dosažené při studiu na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze studentce 2. ročníku navazujícího magisterského studia v oboru klavír, Elišce Tkadlčíkové.
Marta Tužilová
