Narození Ježíše se každé Vánoce oslavuje hudbou různě. Vybral jsem z prosince 2024 dva obsahově velmi rozdílné koncepty.
Fota Petra Hajská.
25. prosinec
Večer jsem zhlédl v pražském kostele sv. Šimona a Judy představení Kouzelná Rybovka Matěje Formana. Pořadatel, FOK, nabídl publiku originální scénografickou a výtvarnou optikou slavného výtvarníka a divadelníka Rybovu Českou mší vánoční doplněnou kvůli stopáži hudbou Mozarta, Handla, Haydna a Jiřího Miroslava Procházky. Kompoziční rozdíl mezi Mozartem a ostatními skladateli byl sice propastný, ale to nebylo v tu chvíli důležité. Šlo o ztvárnění nesmrtelného vánočního příběhu. „V režii Matěje Formana však ožívá úplně jinak. Vedle orchestru, sboru a sólistů se rozhýbe kouzelný svět loutek, který nás přenese v čase, abychom mohli vyprávění Rybovy mše prožít na vlastní oči. Obklopeni věrným vyobrazením klasického českého betléma můžeme sledovat příběh zrození Ježíše Krista a následné putování pastýřů do Betléma.“ Pan Forman vykouzlil v kostelním prostoru půvabné lidové divadlo s nádhernými loutkami a jednoduchými kulisami a rekvizitami. Ze záplavy oveček až oči přecházely. Dokonce našel prostor i pro humor, kdy ovcemi byli občas i sólisté. Bylo to jednoduché a kouzelné.
Jinou vrstvou inscenace byla hudba. Pevným fundamentem byli vybraní členové Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vedení skvělou Ritou Čepurčenko. (Dirigentem téměř celého večera byl Zdeněk Klauda.) O zdolání sborových partů se pokusil Kůhnův smíšený sbor, bohužel jen s částečným úspěchem. I tato jednoduchá hudba byla nad jeho současné možnosti, což je smutné při vědomí, že na přelomu 70. a 80. let konkuroval Pražskému filharmonickému sboru. Ještě tristnější byli sólisté. Sopranistka měla nepříjemně ostrý hlas a způsob, jakým se zhostila Mozartova Laudate Dominum raději nebudu komentovat. Mezzosopranistka a basista neměli svůj večer a tenorista mohl jen vzpomínat na dobu, kdy v 90. letech natáčel Rybovku s Magdalenou Koženou. Vše mělo skutečně autentickou lidovou úroveň. Kazil jim to jen FOK, jenž se k tomu postavil profesionálně a hrál až příliš dobře.
30. prosinec
Collegium Marianum pořádá už 24 let cyklus Barokní podvečery, jeden z exkluzivních hudebních démantů pražského hudebního života. Zvláštní pozornost věnuje každý rok prosincovému koncertu. Byl jsem přítomen řady z nich – asi nejvíce mě dojala v roce 2019 Rakovnická hra Vánoční – Pastýřská hra o narození Páně z jezuitské rezidence v Chlumku u Luže skvěle realizovaná v koprodukci se souborem Buchty a Loutky.
Letos byla umělecká vedoucí Jana Semerádová náročnější, když nastudovala a v kostela sv. Šimona a Judy provedla českou premiéru římské kantáty Alessandra Scarlattiho Abramo, il tuo sembiante z roku 1705. Místo staršího a mladšího pastýře, jak je zvykem z našich pastorel, zde vede disputaci pět nesourodých starozákonních hvězd – Abraham, Daniel, Ezechiel, Jeremiáš a Izaijáš. Trochu si nelogicky odporují, ale nakonec se v tutti radují z narození Krista. (Občas jsem se však ve střihu radosti a lkaní přestal orientovat.) Jestliže mi libreto přišlo podivné, hudba měla výtečnou charakteristiku a bylo slyšet, že Scarlatti je právem otcem italské cyklické kantáty a váženým komponistou. Některé árie jsou pozoruhodně dobré. Bylo to zajímavé poznání mě neznámé hudby.
Jana Semerádová. Fota Petra Hajská.
Orchestr Collegium Marianum hrál jako vždy výtečně – dvě skvělé houslistky (Lenka Torgersen, Magdalena Malá) a spolehlivý grunt violy Andrease Torgersena. Tento večer mě však ještě více než jindy zaujalo báječné continuo – barokní cello Hany Flekové, kontrabas Luďka Braného, teorba Jana Krejči a cembalo Filipa Hrubého. A nad tímto instrumentářem svítily Jana Semerádová a Anna Špelinová (flauto traverso, flauto dolce). Není divu, že dokonalé provedení nádherného Concerta grossa g moll „Fatto per la Notte di Natale“ Arcangela Corelliho bylo pro mě jednoznačným vánočním vrcholem večera.
Pětice sólistů (Hana Blažíková – soprán, Pavla Radostová – soprán, Vojtěch Pelka – kontratenor, Marek Žihla – tenor, Tomáš Šelc – basbaryton) byla osou nejen Scarlattiho, ale i vánoční písně Cristofora Caresana Alle selve, alle valli, alle grotte a Händlovy písně Nasce l´uomo, ma nasce bambino z oratoria Il trionfo del Tempo e del Disinganno. Jestliže veselá Caresanova tarantella byla pro pětici sólistů, Händel podrobil zkoušce tenoristu a kontratenoristu, v níž první obstál částečně, druhý vůbec. Marek Žihla je pro českou hudbu nadějí, i když svým hlasem spíše pro baroko než pro klasicismus nebo romantismus typu Rossiniho (nemám pocit, že by jeho hlas zesílil do úrovně Juana Diega Flóreze). Pan Pelka je talentovaný muzikant, myslím, že má hodně citu, nadšení a touhy se učit, ale jeho případná cesta k výšinám blízkým Orlińskému či Fagiolimu bude ještě velmi dlouhá, možná trnitá s nejasným koncem. V ansámblu se ztrácel. Nevím, jestli byl indisponován nebo prostě mu nebyl nadělen potřebný volumen. Dámy měly volumenu dostatek – paní Radostová silou kostel ovládla až moc, takže souzpěv s paní Blažíkovou měl k dokonalému souzpěvu hodně daleko. Proroku Danielovi paní Blažíkové jsem vůbec nerozuměl a ze zpěvu jsem měl pocit pěvecké krize (výjimečně nebyla dokonalá ani intonačně). Zpěv Tomáše Šelce mě až na občasné chyby uspokojil…
Byl to inspirující koncert, jenž měl v případě Collegia Marianum rysy excelence, ale byl jsem svědkem „barokních podvečerů“, které více braly dech.
Luboš Stehlík
