Zahajovací koncerty sezon orchestrů mohou být koncipovány různě. Například FOK nabídl všelidské poselství Mahlerovy Osmé symfonie, Vídeňská filharmonie uvedla Šostakovičovu Desátou a Berlínská filharmonie Brucknerovu Pátou symfonii. Supernáročný program měl jeden z nejlepších orchestrů planety, Královský orchestr Concertgebouw z Amsterdamu, – Schubertovu Čtvrtou symfonii následovala Brucknerova Druhá symfonie. Protože Česká filharmonie ráda otvírá sezony slavným sólistou či sólistkou, vsadila na překvapivé spojení Dvořákova Klavírního koncertu g moll s Daniilem Trifonovem s Berliozovou Fantastickou symfonií. Vítat své posluchače v nové sezoně sabatem čarodějnic je sice nezvyklé, ale přijde mi to náročně provokativní a vtipné… a navíc při současné politické situaci v Česku i (nechtěně) aktuální.
Daniil Trifonov. Foto Deutsche Grammophon.
Původně měl večer zahájit přirozeně šéfdirigent Semjon Byčkov, kterého však zastoupil kvůli zdravotní indispozici Charles Dutoit. Generální ředitel ČF David Mareček tak přečetl jen zdravici pana Byčkova a ministr kultury filharmonickou sezonu (ačkoliv je ČF státní příspěvkovou organizací, nevím proč nestačil ředitel filharmoniků) formálně otevřel.
Fota Petra Hajská.
K finální podobě klavírního koncertu byla klopotná cesta, neboť Dvořák učinil nespočet oprav a retuší. V době mezi vznikem koncertu a jeho vydáním měla partituru v ruce řada lidí, takže je pravděpodobné, že některé úpravy partitury provedl skladatel i na základě jejich připomínek. Dílo je sice efektní a virtuózní, ale patří mezi nejhůře hratelné romantické klavírní koncerty a je pro leckteré pianisty postrachem. Forma koncertu je tradiční jen zdánlivě. Téměř vše popírá tradici nastolenou Chopinem a Lisztem. Ano, sólový part je virtuózní, ale na prvním místě je dialog mezi klavírem a orchestrem (jistě i dirigentem coby spojovatelem). Tok hudby je hodně symfonický, čímž Dvořák vlastně nevědomě přitakává Brahmsovi. Na prvním místě není virtuos-demiurg, ale abstraktní hudební obsah, čímž musel hodně současníků štvát.
Foto Deutsche Grammophon.
Daniil Trifonov je dnes v západním světě asi nejslavnějším původem ruským pianistou a kdybych jej měl symbolicky k někomu přirovnat, pak se mi vybavují dvě jména 20. století – Svjatoslav Richter a Glenn Gould. I on žije totálně ve svém světě a navenek působí (snad neprávem) jako Alenka v říši divů, možná lehký geniální autista.
S tímto nádherným dílem mám spojeny výborné a vždy osobité interpretace Ivana Moravce (referenční nahrávka s Jiřím Bělohlávkem), Andráse Schiffa, Rudolfa Firkušného, Svjatoslava Richtera, Iva Kahánka i svým způsobem aktuálně Marka Kozáka, který jím 26. 9. 2024 zahájil sezonu Moravské filharmonie Olomouc.
Má-li se česká hudba masivně prosadit ve světě, je nezbytné, aby ji uváděli zahraniční dirigenti, sólisté, režiséři… Pohled zvenčí bude vždy jiný, nebude souznít s tzv. českou tradicí, což bývá někdy zavádějící, jindy osvěžující a snad i pro konzervativní české prostředí inspirující.
A takovým případem byl klavírista a skladatel Daniil Trifonov, který Dvořákův koncert hrál 25. září veřejně poprvé (!), tedy naučil se toto zapeklité dílo kvůli České filharmonii a je jisté, že jej bude nějaký čas hrát ve světě (Bratislava, New York, Toronto), i když propagovat asi bude hlavně svou aktuální nahrávku My Američan Story – North, kde spolupracuje s Yannickem Nézet-Seguinem a The Philadephia Orchestra. Jeho Dvořák byl v tempech, artikulaci, agogice a frázování hodně odlišný od toho, na co jsem byl od Čechů zvyklý. V jeho případě to bylo osvobozující, přičemž je mi dost jedno, jestli by se to skladateli a českým kritikům líbilo. Nad tím vším však byla kvalita, která vše přebila – neskutečný úhoz a řešení frází, jaké jsem si dosud neuměl představit. Ale bylo to přirozené jako lidská chůze. Našel svůj klíč k Dvořákovi! Ten večer se pro mě symbolicky jmenoval Daniil Dvořák…
Foto Petra Hajská.
Bohužel k dokonalosti chyběla maličkost – jiný dirigent. Pan Dutoit jednak už není tím, čím býval před 30 lety, jednak tuto hudbu nepochopil a se sólistou nebyl existenciálně propojen. A žel bohu to přenesl částečně na orchestr. Ač hrál velmi profesionálně a byl si vědom závažnosti otevření sezony, v první větě sólistu na několika místech zbytečně překryl a ve finále byl v protikladu k sólistovi poněkud toporný. Moc bych si přál, aby pan Trifonov koncert nahrál pro firmu Deutsche Grammophon, s níž má v určitém smyslu exkluzivitu; se stejným orchestrem, ale jiným dirigentem, nejlépe s Jakubem Hrůšou.
Foto Petra Hajská.
Fantastická symfonie patří k opusům, kde si novinář nemůže stěžovat na nedostatek nahrávek. Dosud jsem obdivoval například výklad Simona Rattlea (Berlínská filharmonie), Seiji Ozawy (Saito Kinen Orchestra), Pierra Bouleze (Cleveland Orchestra), Charlese Muncha (Boston Symphony Orchestra) a Yannicka Nézet-Seguina (Rotterdam Philharmonic Orchestra), ale jakkoliv jsem čekal od Charlese Dutoita (dílo natočil hned dvakrát) silné, quasi autentické provedení, nebesa (v tomto případě spíše podsvětí) se neotevřela. Čekal jsem silné kontrasty, velké emoce, úzkost i bouři, ale výsledek byl univerzální, místy docela nudný. Asi nejlepší byl Ples a Na venkově, ale Sabat čarodějnic, který měl být zvukově syrový, pekelné bytosti mohly běsnit, ideé fixe měla být dovedena do maximálního pokřivení, sabat budit grotesknost a hrůzu ve stylu Franciska Goyi, mě zklamal. Závěr pak byl jen odlesk vášně a zkázy.
Foto Petra Hajská.
Muzikanti a muzikantky dělali co mohli a některé nástrojové skupiny byly skutečně excelentní, ale celek jsem už slyšel hrát na zahajovacích koncertech lépe. Za takovýto výkon by cenu pro první světový orchestr roku nezískali. Nicméně sezona bude dlouhá a orchestr bude moci mnohokrát dokázat, že patří mezi deset nejlepších orchestrů.
Luboš Stehlík
Foto Deutsche Grammophon.
