Vynikající klarinetistka Anna Paulová si od dětství zvyká na úspěchy, kam se vydá, tam zvítězí. Od jedenácti let hraje na klarinet, vystudovala Pražskou konzervatoř, HAMU pod vedením prof. Jiřího Hlaváče a v prosinci uvedla v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci doktorandský koncert. Loňský rok přinesl klarinetistce další úspěch v podobě Ceny Jiřího Bělohlávka, který znamenal podle slov umělkyně nejen obrovskou radost, ale také velkou zodpovědnost se vzpomínkou na uplynulých deset let od prvního vystoupení na open air koncertu s Českou filharmonií právě pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Pedagogové Anny Paulové od ZUŠ až k nejvyššímu hudebnímu vzdělání rozpoznali mimořádný talent od počátku a rozvíjeli ho nejen výukou, ale také vysíláním nadané žačky a studentky na nejrůznější domácí i zahraniční soutěže, později masterclass a studia u renomovaných umělců. Zdálo by se, že měla štěstí, ale Anna od dětství hudbu milovala a rozhodla se v pravou chvíli věnovat jí všechnu pozornost spolu s nadšením. Jak Anna Paulová uvádí, zde mimo jiné pro ni hodně znamenal koncert Sharon Kam v Rudolfinu. Talent s plným nasazením ji začal odměňovat prvními místy v soutěžích a zájmem důležitých osobností doma i ve světě – snad je to i tím, že klarinetistka zůstává stále milou a přátelskou osobností, která se sympatickou neokázalostí dokáže velmi fundovaně hovořit o svém nástroji, repertoáru a vztahu ke skladatelům, z jejichž díla si vybírá a navíc má i skladby přímo jí dedikované. Svoji interpretaci opírá o dokonalou techniku, neustále cizelovaný výraz a vpravdě šestý smysl pro vnitřní uchopení konkrétní skladby.
Dnes patří Anna Paulová k naprosté špičce českých klarinetistů a na mezinárodní hudební scény má dveře otevřené. Při poslechu jejího nového, debutového rozhlasového alba Clarinet Metamorphoses (Radioservis) si všechny výše uvedené charakteristiky můžeme ověřit u tří velmi odlišných skladeb, z nichž každou hraje na jiný typ klarinetu.

Záměr metamorfóz se zdařil Anně Paulové výtečně – v prvním Koncertu pro klarinet A dur, K. 622 Wolfganga Amadea Mozarta vybrala v souladu s partiturou basetový klarinet jako jedna z mála českých sólistů. Dle slov Paulové v bookletu alba byl výběr nástroje iniciován vynikající klarinetistkou a profesorkou Sabine Meyer v Lübecku, kde studovala na Musikhochschule a účastnila se také soutěže, opět vítězně. Získala mecenášský dar, který proměnila s pomocí profesorky v pořízení nového basetového klarinetu, určeného pro klasicistní skladby a Mozartův Koncert pro klarinet A dur je přesně tak komponován. Navíc se jedná o poslední autorovu dokončenou skladbu z podzimu roku 1791. Anna Paulová spolu se Symfonickým orchestrem Pražského rozhlasu pod taktovkou Tomáše Braunera představila basetový klarinet jako subtilnější, s orchestrálním doprovodem emočně propojený nástroj, v krátkých kadencích nádherně barevný a technicky brilantní. Interpretační pokora spolu s virtuozitou jsou skutečně pro tuto klarinetistku typické a v Mozartově překrásném díle je mohla využít dokonale. Velké intervalové skoky jsou obdivuhodné, melodické linky zaujmou líbezností a dialog s orchestrem dýchá společnou radostí. Rychlé běhy klarinetu jsou precizně vyklenuté a svítivý doprovod orchestru korunuje Allegro. V Adagiu s volným až velebným doprovodem sólo jímavě zpívá a ve výškách splývá vše do rozklenuté melodie. Volné a půvabné náročné přechody jsou v rukou Paulové stále přirozené a plné krásy. Rondo s plnokrevným rytmem ve strhující souhře nabídne klarinetu lesk v pestrosti výrazu, virtuozity a naplnění Mozartovy mistrné kompozice.
Pro Premiére rhapsodie pour orchestre avec clarinette principale Clauda Debussyho zvolila klarinet B, aby impresionistické skladbě z roku 1910, respektive 1911 v úpravě pro doprovod orchestru, dodala potřebný snový tón a spolu s jakoby vzdáleným doprovodem vytváří pro ni ideální, zvukomalebný svět jemných náznaků melodií lehce zastřených, jež ovšem ve vzrušených a v závěru závažnějších sekvencích nic neztrácejí na jistotě a prožitku. Skladba „svůdná, rozmarná a poetická“, jak bývá rapsodie označována, dostala v Anně Paulové s Pražskými rozhlasovými symfoniky výtečné vyznění.
Dánský skladatel Carl Nielsen a jeho Koncert pro klarinet, op. 57, z roku 1928 je opět jiný svět, přitažlivý pro vrcholné umělce. Rozsáhlá kompozice je příběhem plným kontrastů a vzpomínky na světovou válku se i mezi jemnými melodiemi vždy připomenou. Rytmické akordy v úvodu se smyčci v popředí dávají prostor klarinetovým běhům v severských, ostřejších melodiích s krátkým, ale vracejícím se vířením vojenského bubínku. Příběh rozprostírá sólo, zde Paulovou hrané na klarinet A, právě pro vyznění závažnosti tématu, v němž nechybí do široka rozvedené srozumitelné poselství. Vzrušený střed s bubínkem zní hrozivě a klarinet varuje krátkými úsečnými útržky, ztišení až úzkostlivé končí. Klarinet se odpoutává obtížně, doprovod vojenského rytmu přechází do smutku, sólové trylky vyčnívají z temnějších tónů. Překrývání nástrojových sekcí hledá souzvuk, až pizzicata smyčců uklidňují chaos. Klarinet náhle svítí výškou a rozezpívá se k otázkám. Anna Paulová je zde úžasně tvárná a její plastické tóny doslova osvobozují smyčce, radostná atmosféra se přelévá do celého orchestru. Vše zlé překrývá smírný závěr s vítězným sólem a překrásné souznění s orchestrem nese příběh do naprostého ztišení.
Sólo Anny Paulové je s vynikajícím doprovodem Symfonického orchestru Pražského rozhlasu neseno jedním dechem vzájemného porozumění ve všech třech skladbách. Dirigent Tomáš Brauner spojil umělecky i vstřícným propojením sólistku s doprovodem a každému dílu dodal homogenní tvar i niternou krásu.
Marta Tužilová