Metamorfózy Anny Paulové

Vynikající klarinetistka Anna Paulová si od dětství zvyká na úspěchy, kam se vydá, tam zvítězí. Od jedenácti let hraje na klarinet, vystudovala Pražskou konzervatoř, HAMU pod vedením prof. Jiřího Hlaváče a v prosinci uvedla v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci doktorandský koncert. Loňský rok přinesl klarinetistce další úspěch v podobě Ceny Jiřího Bělohlávka, který znamenal podle slov umělkyně nejen obrovskou radost, ale také velkou zodpovědnost se vzpomínkou na uplynulých deset let od prvního vystoupení na open air koncertu s Českou filharmonií právě pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Pedagogové Anny Paulové od ZUŠ až k nejvyššímu hudebnímu vzdělání rozpoznali mimořádný talent od počátku a rozvíjeli ho nejen výukou, ale také vysíláním nadané žačky a studentky na nejrůznější domácí i zahraniční soutěže, později masterclass a studia u renomovaných umělců. Zdálo by se, že měla štěstí, ale Anna od dětství hudbu milovala a rozhodla se v pravou chvíli věnovat jí všechnu pozornost spolu s nadšením. Jak Anna Paulová uvádí, zde mimo jiné pro ni hodně znamenal koncert Sharon Kam v Rudolfinu. Talent s plným nasazením ji začal odměňovat prvními místy v soutěžích a zájmem důležitých osobností doma i ve světě – snad je to i tím, že klarinetistka zůstává stále milou a přátelskou osobností, která se sympatickou neokázalostí dokáže velmi fundovaně hovořit o svém nástroji, repertoáru a vztahu ke skladatelům, z jejichž díla si vybírá a navíc má i skladby přímo jí dedikované. Svoji interpretaci opírá o dokonalou techniku, neustále cizelovaný výraz a vpravdě šestý smysl pro vnitřní uchopení konkrétní skladby.

Dnes patří Anna Paulová k naprosté špičce českých klarinetistů a na mezinárodní hudební scény má dveře otevřené. Při poslechu jejího nového, debutového rozhlasového alba Clarinet Metamorphoses (Radioservis) si všechny výše uvedené charakteristiky můžeme ověřit u tří velmi odlišných skladeb, z nichž každou hraje na jiný typ klarinetu.

Záměr metamorfóz se zdařil Anně Paulové výtečně – v prvním Koncertu pro klarinet A dur, K. 622 Wolfganga Amadea Mozarta vybrala v souladu s partiturou basetový klarinet jako jedna z mála českých sólistů. Dle slov Paulové v bookletu alba byl výběr nástroje iniciován vynikající klarinetistkou a profesorkou Sabine Meyer v Lübecku, kde studovala na Musikhochschule a účastnila se také soutěže, opět vítězně. Získala mecenášský dar, který proměnila s pomocí profesorky v pořízení nového basetového klarinetu, určeného pro klasicistní skladby a Mozartův Koncert pro klarinet A dur je přesně tak komponován. Navíc se jedná o poslední autorovu dokončenou skladbu z podzimu roku 1791. Anna Paulová spolu se Symfonickým orchestrem Pražského rozhlasu pod taktovkou Tomáše Braunera představila basetový klarinet jako subtilnější, s orchestrálním doprovodem emočně propojený nástroj, v krátkých kadencích nádherně barevný a technicky brilantní. Interpretační pokora spolu s virtuozitou jsou skutečně pro tuto klarinetistku typické a v Mozartově překrásném díle je mohla využít dokonale. Velké intervalové skoky jsou obdivuhodné, melodické linky zaujmou líbezností a dialog s orchestrem dýchá společnou radostí. Rychlé běhy klarinetu jsou precizně vyklenuté a svítivý doprovod orchestru korunuje Allegro. V Adagiu s volným až velebným doprovodem sólo jímavě zpívá a ve výškách splývá vše do rozklenuté melodie. Volné a půvabné náročné přechody jsou v rukou Paulové stále přirozené a plné krásy. Rondo s plnokrevným rytmem ve strhující souhře nabídne klarinetu lesk v pestrosti výrazu, virtuozity a naplnění Mozartovy mistrné kompozice.

Pro Premiére rhapsodie pour orchestre avec clarinette principale Clauda Debussyho zvolila klarinet B, aby impresionistické skladbě z roku 1910, respektive 1911 v úpravě pro doprovod orchestru, dodala potřebný snový tón a spolu s jakoby vzdáleným doprovodem vytváří pro ni ideální, zvukomalebný svět jemných náznaků melodií lehce zastřených, jež ovšem ve vzrušených a v závěru závažnějších sekvencích nic neztrácejí na jistotě a prožitku. Skladba „svůdná, rozmarná a poetická“, jak bývá rapsodie označována, dostala v Anně Paulové s Pražskými rozhlasovými symfoniky výtečné vyznění.

Dánský skladatel Carl Nielsen a jeho Koncert pro klarinet, op. 57, z roku 1928 je opět jiný svět, přitažlivý pro vrcholné umělce. Rozsáhlá kompozice je příběhem plným kontrastů a vzpomínky na světovou válku se i mezi jemnými melodiemi vždy připomenou. Rytmické akordy v úvodu se smyčci v popředí dávají prostor klarinetovým běhům v severských, ostřejších melodiích s krátkým, ale vracejícím se vířením vojenského bubínku. Příběh rozprostírá sólo, zde Paulovou hrané na klarinet A, právě pro vyznění závažnosti tématu, v němž nechybí do široka rozvedené srozumitelné poselství. Vzrušený střed s bubínkem zní hrozivě a klarinet varuje krátkými úsečnými útržky, ztišení až úzkostlivé končí. Klarinet se odpoutává obtížně, doprovod vojenského rytmu přechází do smutku, sólové trylky vyčnívají z temnějších tónů. Překrývání nástrojových sekcí hledá souzvuk, až pizzicata smyčců uklidňují chaos. Klarinet náhle svítí výškou a rozezpívá se k otázkám. Anna Paulová je zde úžasně tvárná a její plastické tóny doslova osvobozují smyčce, radostná atmosféra se přelévá do celého orchestru. Vše zlé překrývá smírný závěr s vítězným sólem a překrásné souznění s orchestrem nese příběh do naprostého ztišení.

Sólo Anny Paulové je s vynikajícím doprovodem Symfonického orchestru Pražského rozhlasu neseno jedním dechem vzájemného porozumění ve všech třech skladbách. Dirigent Tomáš Brauner spojil umělecky i vstřícným propojením sólistku s doprovodem a každému dílu dodal homogenní tvar i niternou krásu.

Marta Tužilová

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky